ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2279.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2279/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně F. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. K., a 2) H. K., oběma zastoupeným advokátem, o povinnost k uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 511/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.2005, č.j. 56 Co 254/2004-250, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26.10.1995 u Okresního soudu v Ostravě domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby a současně zřízeno právo věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch žalobkyně a jejich právních nástupců.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.7.2002, č.j. 23 C 511/95-209, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14.4.2004, č.j. 23 C 511/95-232, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně spolu se svým zemřelým manželem O. V. byli v roce 1982 před vycestováním do Š. spoluvlastníky domu č.p. 732, pozemků parcely č. 416/2, č. 416/3 a 416/4 v k.ú. S. B. Vzal za prokázáno, že výše uvedené nemovitosti byly převedeny na základě hospodářské smlouvy ze dne 1.11.1983 z prozatímní správy N. v. města O. do správy O. n. v. O. 3-Z. Dále vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.11.1983, sp.zn. 1 T 72/83, byli žalobkyně se svým zemřelým manželem O. V. odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci dne 23.12.1983. Dále zjistil, že O. n. v. O. 3-Z. převedl rodinný dům č.p. 732 v k.ú. S. B. včetně venkovních úprav do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných za cenu 101.628,8 Kč. Též vzal za prokázáno, že o koupi výše uvedeného rodinného domu požádal rovněž V. V., kterému žalobkyně spolu s manželem dlužili 60.000,- Kč, avšak jeho žádosti nebylo vyhověno. Vzal za prokázáno, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.10.1990, sp.zn. Rt 292/90 byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.11.1983, sp.zn. 1 T 72/83 a trestní stíhání vůči žalobkyni a jejímu manželovi bylo zastaveno. Dále zjistil, že žalobkyně vyzvala oba žalované k vydání předmětných nemovitostí s tím, že tyto nemovitosti nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §1, §2, §3, §4 odst. 2, §5 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §5 odst. 7, §11 odst. 1, 2 vyhlášky
č. 86/1977 Sb. a §15 odst. 5 písm. e) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť má státní občanství České republiky a v rozhodném období předmětné nemovitosti přešly na stát podle ustanovení §453a o.z. a poté na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.11.1983, sp. zn. 1 T 72/83. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebylo prokázáno, že předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j. 56 Co 254/2004-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že žalobkyně je osobou oprávněnou a že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29.11.1983, sp.zn. 1 T 72/83. Rovněž se soudem prvního stupně zaujal názor, že žalovaní nenabyli předmětné nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy, postavení osob povinných proto nemají. Podle odvolacího soudu nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. postihuje ty případy, kdy k nabytí věci od státu fyzickou osobou došlo díky porušení tehdy platných právních předpisů. V této souvislosti odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp.zn.
3 Cdon 640/96 a ze dne 10.12.1997, sp. zn. 3 Cdon 33/96. Dále odvolací soud vyslovil, že k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů by došlo, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a o zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc, stanovená interním předpisem publikovaným ve Sbírce zákonů, popřípadě v Úředním listu či interním předpisem nepublikovaným. Odvolací soud dále zdůraznil, že vyhláška č. 86/1977 Sb. upravovala pouze dočasnou, prozatímní správu majetku nabytého státem ve dvou taxativně vyjmenovaných případech (§1 písm. a/ a b/ citované vyhlášky), přičemž vlastní správa majetku byla upravena ve vyhlášce federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., s účinností od 1.1.1976 do 1.1.1985, která nevylučovala z nabývání národního majetku pracovníky národních výborů či osoby jim blízké. Dovodil, že pokud žalovaná byla pracovnicí nadřízeného orgánu a současně orgánu, který vykonával prozatímní správu národního majetku, nejedná se o postup, který zvolily státní orgány při převodu správy národního majetku, zakládající rozpor s tehdy platnými právními předpisy a jeho důsledkem nebylo ani protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Ohledně ceny převáděného rodinného domu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní nenabyli předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy ani nebyli protiprávně zvýhodněni, neboť výše rozdílu mezi cenou určenou v kupní smlouvě ze dne 9.4.1984 a cenou, jakou byla nemovitost ohodnocena Ústavem soudního inženýrství v B. dne 19.7.2001 činí 3.558,30 Kč. Odvolací soud protiprávní zvýhodnění neshledal ani ve skutečnosti, že při prodeji předmětné nemovitosti byla dána přednost žalovaným před V. V., který o koupi rodinného domu písemně projevil zájem dne 18.7.1983. Zde poznamenal, že se jednalo o osobu, která s ohledem na věk a zdravotní omezení nebyla schopna zajistit vlastními silami běžnou údržbu rodinného domu. Uzavřel, že pro závěr o existenci protiprávního zvýhodnění nabyvatelů či rozpor s tehdy platnými právními předpisy byly rozhodné skutečnosti, které nastaly k datu uzavření kupní smlouvy (9.4.1984). Též vyslovil, že protiprávní zvýhodnění nelze spatřovat ani v tom, že žalovaní po získání nemovitosti odevzdali byt, který do té doby užívali, neboť jejich bytová potřeba byla zajištěna vlastnictvím rodinného domu. Dále dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo právo užívání předmětných pozemků včetně plotů a porostů na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 16.8.1990, registrované tehdejším Státním notářstvím v O. dne 31.8.1990 pod sp. zn. R II 1755/90.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu. Vytýkala odvolacímu soudu, že nedostatečně vyhodnotil ty skutečnosti, které během řízení vyšly najevo a měly být podřazeny pro vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazovala na skutečnost, že žalovaní byli postupem a uzavřením smlouvy nejen protiprávně zvýhodněni, ale nabyli předmětné nemovitosti v rozporu se zákonem. Namítala, že žalovaným bylo umožněno nakládat s právem k pozemku v souvislosti s nabytím domu, movitými věcmi, pomocnými stavbami a porosty na pozemku, jakož
i oplocením bezplatně, což bylo v rozporu s předpisy, které platily v době uzavření smlouvy. Podle dovolatelky navíc nebyla dodržena zásada rovného výběru a bylo pominuto, že u druhé nabyvatelky šlo o pracovnici národního výboru, tedy o osobu úzce spjatou s tehdejším režimem, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu práv k nemovitostem na žalované. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů
a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k povaze potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu by přípustnost dovolání přicházela do úvahy pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle něj dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a dovolací dosud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takovou situaci v posuzované věci nejde.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze shora uvedené rekapitulace řízení před soudy obou stupňů je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na zjištěních, které učinil už soud prvního stupně a z nich vyplývajícího právního hodnocení, zda byly naplněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud nemá v této souvislosti důvodů odchýlit se od dnes již ustálené rozhodovací praxe, kterou kopíruje i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost a vyčerpávající argumentaci proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že tímto rozsudkem byly vypořádány i námitky (opakovaně uplatněné v dovolání) nesoucí se k údajnému nesouladu s tehdy platnými předpisy o správě národního majetku, době, ke které bylo třeba převáděný majetek ocenit a okolnostem, které doprovázely pozdější zřízení práva osobního užívání k shora zmíněným pozemkům. Dovolací soud neshledává proto skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že v této věci byla řešena otázka, která by z hlediska shora uvedeného ustanovení byla otázkou zásadního právního významu.
Okolnosti svědčící pro existenci dovolacího důvodu pro údajnou vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, se ani z podaného dovolání nepodávají.
Pro úplnost třeba uvést, že v řízení o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nemůže soud posuzovat otázky skutkové povahy, ježto je to z povahy věci vyloučeno. Dovolací soud zkoumá pouze správnost právního posouzení, nadto pouze v kontextu, zda otázka předložená dovolacímu přezkumu představuje otázku zásadního právního významu. O takový případ ovšem, jak shora uvedeno, v této věci nešlo.
Dovolací soud za dané situace přistoupil k odmítnutí dovolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., §243b odst. 5 věta první o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst, 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu