ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2297.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2297/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce H. B., nar. 28. 2. 1939, zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. o. o. s. p. v p. a p. K. b., p. M., zastoupené advokátem, o určení osoby oprávněné k vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 373/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2008, č. j. 24 Co 329/2007-163, takto:
I. Dovolání se v části, v níž se napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 4.800,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku ze dne 24. 1. 2005, č. j. 8 C 373/2003 – 75, určil, že žalobce je oprávněnou osobou k vydání blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), zamítl žalobu v té části, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem týchž nemovitostí (výrok II.) a rozhodl i o nákladech řízení (výrok III.). Nato soud odvolací svým usnesením ze dne 17. 1. 2006, č. j. 24 Co 237/2005 – 99, zrušil zmíněný rozsudek soudu prvního stupně co do výroků I. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V následném rozsudku ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 C 373/2003 – 135, soud prvního stupně rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem výše uvedených nemovitostí výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V napadeném rozsudku pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v tom správném znění, že se zamítá žaloba o určení, že žalobce je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že konfiskačním výměrem Okresního národního výboru v Jilemnici ze dne 30. 11. 1946, č. j. 1875/46, bylo příslušným orgánem rozhodnuto, že u tehdejšího vlastníka předmětných nemovitostí A. S. byly podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. dány podmínky pro jejich konfiskaci. Žalobce, jenž nebyl závětním dědicem po A. S., je vnukem jeho sestry. Výše identifikovaný konfiskační výměr je opatřen podpisy referenta a člena rady Okresního národního výboru v J. a kulatým úředním razítkem. Je zřejmé, že vůči A. S. byl v roce 1946 veden úřední konfiskační spis (sp. zn. 1875/1946) a že daný konfiskační proces byl završen vydáním konfiskačního výměru individualizujícího osobu a majetek postižený konfiskací. Vzhledem k mocenskému postavení státu vůči jeho občanům v době nesvobody (25.2.1948 až 1.1.1990) je přitom nepravděpodobné, že by státní úředníci za účelem konfiskace majetku při vědomí své eventuální trestní odpovědnosti za takové jednání v roce 1957 vyhotovovali falsifikát konfiskačního výměru, jenž měl být vydán již v roce 1946. Za situace, kdy falsifikaci konfiskačního výměru neprokazují jiné skutečnosti ani důkazy, tak nelze přisvědčit argumentaci žalobce, že by existenci falsifikátu prokazovala samotná okolnost, že nemovitosti byly do roku 1957 ponechány v užívání A. S. a jeho právních nástupců, ani skutečnost, že Státní notářství v J. vycházeje mylně z faktického stavu a ze stavu podávajícího se z pozemkové knihy (konfiskovaný majetek dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. se do pozemkových knih nevkládal) v průběhu roku 1956 v rámci dědických řízení dvakrát potvrdilo přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na dědice a předseda tehdejšího místního národního výboru ověřil v roce 1956 pravost podpisů na kupní smlouvě, kterou V. S. hodlala nemovitosti převést na třetí osoby. S přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, pak soudu nepřísluší zkoumat, zda předmětné deklaratorní správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Právním titulem přechodu vlastnického práva zde navíc nebyl tento správní akt, ale sám dekret prezidenta republiky. Jelikož tedy předmětné nemovitosti v roce 1946 nabyl stát, nebyla dědická rozhodnutí vydaná v roce 1956 způsobilá přivodit přechod vlastnického práva k nemovitostem na žalobce. V daném případě nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze strany žalobce. Převzetím nemovitostí státem v roce 1957 tudíž nedošlo k odnětí těchto nemovitostí žalobci bez právního důvodu, když žalobce se vlastníkem těchto nemovitostí nikdy nestal, nýbrž toliko k realizaci jejich konfiskace. Žalobci ani nesvědčí postavení osoby oprávněné k vydání nemovitostí na základě zákona č. 243/1992 Sb. (§2 odst. 3). Žalobce tedy neprokázal, že je osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud pak svůj potvrzující výrok formuloval v tom znění, jež respektovalo skutečnost, že žalobce se nedomáhal určení samotné existence svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž toliko určení, že je oprávněnou osobou k vydání těchto nemovitostí na základě restitučních předpisů.
Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že byl zkrácen na svých procesních právech na spravedlivý a dvojinstanční proces, jestliže odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně, přičemž zároveň rozhodl, že výrok I. se potvrzuje. Takový postup odvolacího soudu jde mimo rámec platného práva. Svůj právní názor opřel odvolací soud toliko o dohledaný konfiskační výměr, jenž má sice kulaté razítko a úřední podpis, ale má pochybné vyznačení právní moci a žádný doklad o doručení ať vlastníku konfiskované nemovitosti či alespoň veřejnou vyhláškou a nekoresponduje se žádnou přídělovou listinou. Soud nevzal vůbec v potaz, že stát měl právo osobám německé národnosti, kterým bylo vráceno československé občanství, nabídnout zpět konfiskovaný majetek ke koupi do vlastnictví. Pro tuto možnost svědčí několik nepřímých důkazů: výpis z účtu „S. A. a B., H. 55“ vedený u Státní spořitelny v P., dále upomínka z roku 1959 adresovaná manželům S. o platbu za příděl (oba dokumenty cituje Okresní úřad Semily, referát okresního pozemkového úřadu v rozhodnutí v této věci č. 3795/01 z 25. 10. 2001, str. 9), výzva ze strany žalovaného žalobci na uzavření kupní smlouvy a koncept přídělu manželů Š., kteří u soudu vypověděli, že dům pana S. jim nikdy nebyl nabízen. Zavádějící je i závěr odvolacího soudu, že citovaný konfiskační výměr nebyl falsifikátem. Avšak i kdyby byl v roce 1946 konfiskační výměr právoplatně vydán, byl manželům S. po vrácení občanství v roce 1946 nabídnut zpět majetek a tito majetek získali zpět. Z tohoto důvodu byly předmětné nemovitosti v souladu s platnými předpisy předmětem dědických řízení a nakonec je nabyl žalobce jako závětní dědic W. S. S přihlédnutím k tomuto postupu se jeví zcela logickým důsledkem souhlas tehdejšího MNV s kupní smlouvou na závětního dědice a stejně tak i návrh žalované na koupi nemovitostí od žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávných právních závěrech, přičemž odvolací soud nehodnotil všechny důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a zároveň zkrátil právo žalobce na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že napadený rozsudek pokládá z správný. Je plně v kompetenci odvolacího soudu, a tedy i v souladu s právem, zpřesnění jinak obsahově totožného výroku soudu prvního stupně ve věci samé, který je rozhodnutím odvolacího soudu potvrzován. Ostatní tvrzení dovolatele jsou zčásti tvrzení totožná s námitkami, s nimiž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, a dílem novoty, které nejsou v dovolacím řízení zásadně přípustné. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto nebo zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, a to z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností předmětného dovolání v rozsahu, jenž byl dovoláním vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě dovolatel namítá, že odvolací soud sice formálně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak nepřípustně změnil výrok, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, jak uvedeno výše. Takovému postupu odvolacího soudu však nelze ničeho vytknout. Odvolací soud totiž správně pokládal chybnou formulaci výroku I. uvedeného v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně za jinou zřejmou nesprávnost ve smyslu §164 o. s. ř. (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně zcela nezpochybnitelně vyhlásil rozsudek, jehož první výrok zněl, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, nikoliv že je jejich vlastníkem. To vyplývá zejména a především z protokolu o vyhlášení rozhodnutí založeného na č. l. 134 a taktéž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V souzeném případě navíc bylo o žádosti žalobce, aby soud určil, že je vlastníkem dotčených nemovitostí, již dříve pravomocně rozhodnuto (č. l. 75 a č. l. 99). V §164 o. s. ř. je pak stanoveno, že pro nápravu takové nesprávnosti obsažené ve výroku rozsudku slouží v první řadě opravné usnesení, jež má učinit předseda senátu soudu prvního stupně. Jestliže se stejnou věcí zabývá soud odvolací, může nařídit soudu prvního stupně, aby takové opravné usnesení vydal (§222 odst. 3 o. s. ř.). Není ovšem chybou, jestliže za podmínek uvedených v §164 sám odvolací soud formuluje ve svém rozhodnutí ve věci samé výrok tak, jak měl znít správně, tím spíše, jde-li o výrok svou věcnou povahou zamítavý a tudíž nevykonávaný. V takovém případě se nejedná o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, ale o zhojení zřejmé nesprávnosti obsažené ve výroku písemného vyhotovení rozsudku, což je nutné pokládat za postup souladný s pravidly a zásadami ovládajícími civilní řízení soudní, zejména pak se zásadou procesní ekonomie. Nejedná se tedy o vadu řízení, tím méně pak o takovou vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel žádné jiné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Dovolatel brojí proti závěru, že v roce 1946 byl vydán konfiskační výměr, zahrnující předmětné nemovitosti, v souladu s tehdy platným právním řádem. Namítá, že takové rozhodnutí nebylo jeho právnímu předchůdci doručeno a že vůbec nebylo v řízení prokázáno, že by k uvedené konfiskaci v roce 1946 skutečně došlo. I v případě, že by byla tato konfiskace platně završena, bylo – dle tvrzení odvolatele – vlastnické právo k týmž nemovitostem jeho právním předchůdcům československým státem vráceno. To dokládají jím označené nepřímé důkazy, jež odvolací soud opomenul zahrnout do svého rozhodování. Dovolatel těmito námitkami obsahově vymezuje dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. z důvodu že,
a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo
b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo
c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor
d) nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 161/98).
Ve vztahu k tvrzení dovolatele o falsifikaci výše identifikovaného konfiskačního výměru odvolací soud zcela přesvědčivě a v souladu s právě citovanými zásadami hodnocení důkazů odůvodnil, proč je nepovažoval za prokázané. V tomto ohledu lze v dalším odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jestliže ale dovolatel tvrdí, že zkonfiskovaný majetek mohl být později československým státem nabídnut jeho právním předchůdcům k odkoupení po té, co jim bylo vráceno československé občanství, pak jednak připouští, že tento majetek byl skutečně platně zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a jednak uplatňuje novou skutečnost, již ani před odvolacím soudem ani v předchozím řízení nepřednesl, a která je tak pro účely dovolacího řízení nepřípustná (§241a odst. 4 o. s. ř.). Ze spisového materiálu se podává, že v průběhu soudního řízení dovolatel pouze zpochybňoval pravost uvedeného konfiskačního výměru, z čehož vyvozoval, že jeho právní předchůdci nikdy nepozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a dále namítal, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí příslušných orgánů v dědickém řízení a že mu byl následně majetek odejmut československým státem bez právního důvodu. Ke skutečnosti, jež je v dovolání navíc vyjádřena poněkud hypoteticky, že předmětné nemovitosti byly právním předchůdcům žalobce po uvedené konfiskaci nabídnuty zpět k odkupu, neučinil žalobce v průběhu soudního řízení žádné relevantní tvrzení. Dovolací soud se tak nemohl tímto novým tvrzením dovolatele zabývat.
Dovolateli se tedy nepodařilo zpochybnit napadené rozhodnutí, a to ani v rovině právního posouzení zjištěných skutečností – odůvodnění odvolacího rozhodnutí je v tomto smyslu zcela přiléhavé standardnímu výkladu obdobných otázek - a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jeho dovolání v rozsahu, v němž napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.500,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 4.800,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu