ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2356.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2356/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně V., a. s., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 13 C 134/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 6. 12. 2007, č. j. 22 Co 440/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v jeho opraveném znění), jímž tento soud určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku I. tohoto rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, tyto správně hodnotil a věc správně posoudil i po právní stránce. Rozhodnutí je plně konformní s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutím ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, podle nějž právo trvalého užívání pozemku bylo i po vydání zákona č. 229/2001 Sb. způsobilé se přeměnit na vlastnické právo ve smyslu §279c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Toto ustanovení se dá – po vydání nálezu pléna Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. – od 1. 1. 2005 opět aplikovat. Přitom je jako žádoucí uspořádání právních vztahů k pozemkům již zastavěným preferovat zásadu superficies solo cedit, podle níž by nemovitosti měly náležet jednomu vlastníku a pozemek pod budovou (či pozemek k ní přiléhající) by neměl být zatížen užívacím institutem, byť ve prospěch vlastníka budovy. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba akcentovat, že zrušení ustanovení §879c obč. zák. zákonem č. 229/2001 (jeho druhou částí) protiřečilo principům právního státu, vykazovalo znaky svévole a zasáhlo do legitimního očekávání subjektů transformujících své trvalé užívání na vlastnické právo. Právě ve světle těchto požadavků je třeba dát přednost „obnovenému“ znění §879c obč. zák. před nezrušeným čl. IV., bodem I čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska legitimního očekávání žalobkyně nemůže obstát. Vznikl-li tedy potenciální nárok žalobkyně na transformaci na vlastnické právo dnem účinnosti §879c obč. zák. (1. 7. 2000) a žalobkyně uplatnila v intencích odstavce čtvrtého tohoto ustanovení svůj nárok cestou žádosti státu dnem 13. 4. 2001, pak právní účinky svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční „transformační“ lhůta, založená v odst. 1, §879c obč. zák. doběhla pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že nesouhlasí s právním posouzením věci soudy obou stupňů, a to co do účinků nálezu pléna Ústavního soudu zmíněného výše na existenci §879c obč. zák. a jeho použitelnost na právní poměry žalobce, stejně jako vztah ustanovení §879c obč. zák. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která tímto nálezem zrušena nebyla. Dovolatelka
i v tomto případě užívá argumentů obsahově shodných s těmi, jež uplatňuje i v jiných před soudy České republiky řešených sporech mezí ní a dalšími účastníky týkajících se účinků citovaného nálezu a dopadu na ustanovení §879c a násl. obč. zák., tedy jejich tzv. „oživení“. Namítá tedy, že ke dni 31. 12. 2004 neexistovaly žádné právní vztahy trvalého užívání, které byly pro účinky §879c a násl. obč. zák. určující, že všechny vztahy trvalého užívání se dnem 30. 6. 2001 přeměnily na zákonnou výpůjčku, a to podle čl. IV bodu 1 zákona č. 229/2001 Sb., jenž nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen, že „oživení“ dotčených ustanovení občanského zákoníku by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě, že Ústavní soud nemůže fungovat jako pozitivní zákonodárce, že ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neumožňují podobné dopady nálezu Ústavního soudu a že bezúplatné nabytí majetku státu žalobcem, a to ex lege, by v konečném důsledku mohlo být v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, neboť by mohlo být považováno na nepřípustnou podporu a poskytnutí výhody podnikatelskému subjektu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Ani v tomto případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; či ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, atd.).
Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dovodil, že „není nejmenší pochybnosti
o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány
a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná
a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.“
Nejvyšší soud je vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.
V již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005,
se uvádí, že „další části plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv
a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona
č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d
a §879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné a účinné ustanovení §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 518/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 1022/2008).
K námitce dovolatelky zmiňující zásadu nepřípustnosti tzv. veřejných podpor poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky zakotvené v čl. 87 Smlouvy o založení ES, lze toliko uvést, že Smlouva o založení Evropského společenství, je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení České republiky, [….] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004 a nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo evropského společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního řádu k datu 1. 5. 2004.
I v daném případě lze tedy jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobkyně splňovala ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na ni dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům.
Ani v předmětném sporu není dán důvod pro odchýlení se od uvedených právních závěrů. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními §879c až §879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu