ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2374.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2374/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky W. O., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 18. 4. 2006, sp. zn. 9 Co 195/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 272/2000 (žalobce M. Ú. n. L., zastoupeného advokátem, proti žalované W. O., zastoupené advokátem, o zaplacení 40.396,70, případně 158.262,27 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané v této právní věci u soudu 21. 4. 2000 (opravené dne 16. 1. 2000), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 25. 1. 2005, č. j. 13 C 272/2000-87. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo zaplatit žalujícímu městu 158.262,27 Kč na dlužných poplatcích z prodlení za dobu od 6. 4. 1996 do 29. 3. 2004, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo dále žalobci zaplatit na náhradu nákladů řízení 63.376,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně poukazoval ve svém rozsudku na to, že v průběhu řízení žalovaná postupně uhradila žalujícímu městu dluh z nájmu bytu a z úhrady za služby s tím spojené, takže dluh byl zcela vyrovnán ke dne 31. 3. 2004. Žalobce však požadoval zaplacení poplatku z prodlení za pozdní úhrady dluhu, a to za období od 6. 4. 1996 do 29. 3. 2004 v celkové částce 158.262,27 Kč. Soud prvního stupně měl za to, že žalobce právem požaduje poplatky z prodlení ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně jako nájemkyně neplnila řádně a včas své povinnosti z nájmu bytu, když neplatila včas měsíční nájemné a úhrady za služby s nájmem spojené; žalovaná se tak ocitly v prodlení s úhradou každé jednotlivé měsíční platby. Výši poplatků z prodlení přiznal soud prvního stupně podle ustanovení §2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. a lhůtu k plnění stanovil podle ustanovení §160 odst. 1 občanského soudního řádu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 18. 4. 2006, s. zn. 9 Co 195/2005. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen. Změněn byl výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to tak, že žalovaná je povinna na tyto náklady žalobci zaplatit 31.688,- Kč (nikoli 63.376,50 Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalované bylo uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že byla odvolacím soudem převzata skutková zjištění soudu prvního stupně a rovněž i jeho právní posouzení této právní věci. Podle odvolacího soudu jednostranné uznání dluhu, které žalovaná učinila v roce 1999 ve smyslu ustanovení §558 občanského zákoníku, má jen ten právní význam, že dluh v době jeho uznání trval; na běh prodlení s plněním dluhu nemá však uznání dluhu vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a uplatňovala dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Dovolatelka vytýkala, že soudy obou stupňů v tomto případě měly projednávanou právní věc posoudit se zásadou priority tak, že každá dílčí splátka na dlužné nájemné, respektive na dlužný poplatek z prodlení, měla být započítána na úhradu dřívějšího (nejstaršího) dluhu, bez ohledu na to, zda šlo o dlužné nájemné nebo o dlužný poplatek z prodlení. Dovolatelka uváděla, že v této právní věci žalobce nepodal řádný návrh, respektive změněný návrh, v němž by skutkově popsal a zdůvodnil svůj požadavek na zaplacení dalších poplatků z prodlení za dobu následující po době, za niž poplatek v původní žalobě požadoval. Poukazoval na skutečnost, že návrh (změněný návrh) nebyl žalované doručen. Podle názoru dovolatelky, i kdyby tu platila zásada proporcionality při poskytování splátek na dlužné nájemné a dlužné poplatky z prodlení, nájemné i poplatky z prodlení měly být uhrazovány poměrně a vlastně současně. Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů v této právní věci zaujatý nesprávný právní názor, že přednost má úhrada dlužného nájemného před úhradou dlužných poplatků z prodlení. Dovolatelka se neztotožnila ani se zdůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, že v průběhu řízení byl dluh žalovanou uznán. Dovolalteka navrhovala proto ve svém dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18. 4. 2006 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 272/2000 Okresního soudu v Ústí nad Labem), ani z obsahu dovolání dovolatelky, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 18. 4. 2006 (sp. zn. 9 Co 195/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 18. 4. 2006, zejména podle ustanovení §517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a podle ustanovení §558 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění dluhu i úroky z prodlení, není-li podle zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (§517 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §697 občanského zákoníku nezaplatil-li nájemce nájemné nebo úhrady za služby spojené s užíváním bytu do pěti dnů po jejich splatnosti, je povinen zaplatit pronajimateli poplatek z prodlení.
Podle ustanovení §558 občanského zákoníku uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení.
Podle ustanovení §559 odst. 1 občanského zákoníku splněním dluh zanikne.
Z uvedených ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že úroky z prodlení i poplatky z prodlení se platí až do zániku pohledávky splněním popřípadě do zániku pohledávky některým ze způsobů zániku závazků (upravených v §570 až §587 občanského zákoníku). Jen ohledně prodlení s placením příslušenství pohledávky občanský zákoník neumožňuje věřiteli požadovat po dlužníku úrok z prodlení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je v rozporu s hmotným právem (zejména s uvedenými ustanoveními občanského zákoníku – jmenovitě s §517 odst. 1 a 2 a §697 i §559) výsledný právní závěr soudů obou stupňů při posouzení této právní věci, že totiž „žalovaná jako nájemkyně neplnila řádně a včas povinnosti z nájmu bytu tím, že neplatila včas měsíční nájemné a úhrady za služby, téhož dluhu (nikoli více dluhů).\" Nešlo tu také ze strany odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Rovněž tu nešlo, jak již bylo uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovené téhož právního předpisu, jež by upravovalo přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacínho soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. a) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu