ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2436.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2436/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatelů 1. A. L., a 2. R. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 3. 2008, sp. zn. 55 Co 11/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 66/2007 (žalobců A. L. a R. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. Ch., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 3. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 16. 10. 2007, čj. 14 C 66/2007-56. Tímto rozsudkem bylo především zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobců, jímž se domáhali určení, že žalobkyně A. L. je výlučnou vlastnicí budovy bez čp. na stavební parcele č. 320/1 v katastrálním území K. Dalším výrokem téhož rozsudku byl zamítnut žalobní návrh na určení, že žalobkyně A. L. je vlastnicí budovy čp. 268 (objektu bydlení) a stavební parcely č. 319 a dále pozemku parc. č. 320/1 v katastrálním území K. Výrokem téhož rozsudku bylo posléze určeno, že žalobkyně A. L. je výlučnou vlastnicí plotů, studny a žumpy na pozemku parc. č. 320/2 v katastrálním území K. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce R. R. je povinen zaplatit žalovanému Ing. J. Ch. 48.671,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobkyni A. L. bylo uloženo zaplatit žalovanému Ing. J. Ch. na náhradu nákladů řízení 28.871,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O náhradě soudního poplatku v této právní věci bylo rozhodnuto tak, že žalobce R. R. je povinen zaplatit na doplatku soudního poplatku 3.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalobkyni A. L. bude vrácen přeplatek na soudním poplatku 1.000,- Kč z účtu Obvodního soudu pro Prahu 9.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 3. 2008, sp. zn. 55 Co 11/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 16. 10.2007, čj. 14 C 66/2007-56, zrušen ve výroku (označeném III) o zamítnutí žaloby žalobce R. R. o určení, že žalobkyně A. L. je vlastnicí budovy čp. 268 (objektu bydlení) a stavební parcely č. 319 v katastrálním území K. a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; ve zbývající části byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výrocích o nákladech a o soudním poplatku (označených II., V., VI., a VII.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen v tom, že žalobkyni A. L. nebyl vrácen soudní poplatek 1.000,- Kč; jinak byly i tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrzeny. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu těchto nákladů 24.514,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno důvodným pouze potud, pokud bylo namítáno překročení žalobního návrhu rozsudkem soudu prvního stupně, napadeným odvoláním.
Odvolací soud poukazoval především na to, že žalobce R. R. se domáhal určení vlastnického práva žalobkyně A. L. pouze ke stavební parcele č. 320/2
a k pozemku parc. č. 320/1 v katastrálním území K., nikoli určení vlastnictví žalobkyně A. L. k budově čp. 268 a stavební parcele v katastrálním území K. Podle názoru odvolacího soudu „pokud soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce R. R. o určení vlastnického práva žalobkyně A. L. k budově čp. 268 a stavební parcele 319, překročil žalobní požadavek žalobce R. R. Z těchto důvodů odvolací soud podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.“
Odvolací soud dále dovozoval, že ve věci samé soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu, který posoudil správně i po právní stránce. Také odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že bylo-li vlastnické právo žalovaného Ing. J. Ch., případně jeho předchůdkyně Ing. E. Ch., vloženo do katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věcí, kterou podepsali oprávněné osoby (Ing. E. Ch. a Ing. J. Ch.) a souhlas žalobkyně A. L., jako povinné osoby, byl nahrazen rozsudkem, jímž byla povinné osobě uložena povinnost k uzavření dohody o vydání nemovitostí, „nelze vlastnické právo žalovaného Ing. J. Ch. zpochybňovat“. Odvolací soud tedy vzhledem k uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Odvolací sodu proto potvrdil jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně A. L. na určení vlastnického práva k vymezeným nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců, jakož i žaloba žalobce R. R. na určení vlastnického práva žalobkyně A. L. ke stavební parcele č. 320/2 a pozemkové parcele č. 320/1 v katastrálním území K. Také v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o povinnosti žalobce R. R. uhradit doplatek soudního poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; změněn byl jen výrok o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyní A. L., a to jako neodpovídající položkám 2 písm. a) a c) sazebníku soudních poplatků (přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 16. 4. 2008 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18. 3. 2008 (sp. zn. 55 Co 11/2008 Městského soudu v Praze), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 16. 10. 2007, čj. 14 C 66/2007-56 (ve výrocích označených I. II., a III.) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé jsou toho názoru, že odvolací soud svým rozsudkem z 18. 3. 2008 řešil v rozporu s hmotným právem právní otázku, že „již pravomocným rozsudkem soudu o nahrazení projevu vůle je uzavřena vlastní smlouva a že přezkoumaným právním úkonem – vkladovou listinou – je tu jen ta smlouva, kterou navrhovatel připojil k návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jakož i právní otázka, že „rozsudek o nahrazení projevu vůle nenahrazuje vlastní podpis povinné strany na smlouvě“.
Dovolatelé jsou dále toho názoru, že odvolací soud v této právní věci dospěl k nesprávnému posouzení žaloby žalobců „v otázce uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, evidované v katastru nemovitostí, ve formě rozsudku o nahrazení vkladové listiny, tedy o vázanosti katastrálního úřadu vkladovou – přezkoumávanou listinou, kterou navrhovatel předložil na vklad vlastnického práva – nabytí nemovitostí, evidovaných v katastru nemovitostí, a to jen návrhu smlouvy o vydání nemovitostí, na němž byl již nesprávně vyznačen vklad vlastnického práva“. Toto řešení připuštěné v rozhodnutí odvolacího soudu „navozuje právní nejistotou v důsledku nepřípustné záměny vkladové listiny za jinou listinu“.
Dovolatelé poukazovali na to, že soudy v této právní věci nesprávně zaujaly právní názor k tomu, že žalovaný Ing. J. Ch. a jeho právní předchůdkyně E. Ch. zakládali své vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, jen na základě návrhu dohody o vydání věcí, sepsaného dne 26. 1. 1996, podepsaného za příjemce E. Ch. a žalovaného Ing. J. Ch. Dr. H. P. (na základě plné moci). Tento návrh dohody o vydání věcí (a na něj nesprávně navazující rozhodnutí Katastrálního úřadu P.-m. ze 4. 3. 1996, čj. V 6 -51/96) není dohodou o vydání věcí, jako právního úkonu, a šlo tu jen o jednostranný návrh oprávněných osob na vydání věci dohodou.
Podle názoru dovolatelů je rozsudek odvolacího soudu z 18. 3. 2008 (sp. zn. 55 Co 11/2008 Městského soudu v Praze) v rozporu s hmotným právem pro nesprávné právní posouzení věci z těchto důvodů:
1. soud neposoudil správně naléhavost právního zájmu na straně žalobců směřujícího k odstranění rozporu „evidovaného vlastnictví v katastru nemovitostí se skutečným právním vlastnictvím“. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že dohoda o vydání věcí není uzavřena tím, že oprávněné osoby podepíší návrh dohody o vydání věci s tím, že podpis povinné smlouvy je nahrazen (doplněn) pravomocným rozsudkem soudu ukládajícím povinnému uzavřít dohodu o vydání věci;
2. soudy obou stupňů tu nevzaly na vědomí, že dohoda o vydání věcí, uzavřená s nahrazením projevu vůle ve formě pravomocného rozsudku soudu doposud v daném případě nenabyla věcné účinnosti; žalovaný, ani jeho předchůdkyně, tak nenabyli a ani teoreticky nemohly nabýt vlastnické právo předmětných nemovitostí, neboť oprávněné osoby, včetně žalovaného, nepodali řádně návrh na vklad vlastnického práva na základě této dohody, nýbrž předložili katastrálnímu úřadu jen návrh dohody na vydání věcí ze dne 26. 1. 1996;
3. soudy obou stupňů neuvážily uváděnou skutečnost, že právní omyl žalovaného (jeho právní předchůdkyně), ani právní omyl katastrálního úřadu, který přehlédl, že tu nebylo možné vyznačit den vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti, protože tu nebylo možné zhojit neexistenci nabytí vlastnického práva žalovaným a jeho právní předchůdkyní za již uvedených okolností; vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí tu totiž byl proveden jen na základě návrhu dohody o vydání věcí, a nikoli na základě dohody o vydání věcí, podepsané oběma smluvními stranami, uzavřené po vydání rozsudku soudu o nahrazení projevu vůle, anebo na základě dohody o vydání věcí, uzavřené formou pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k dohodě o vydání věcí. V daném případě žalovaný, ani jeho právní předchůdkyně tak nenabyli a ani nemohli nabýt nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, když namísto dohody o vydání věci byl katastrálnímu úřadu předložen toliko návrh na uzavření dohody o vydání věcí, podepsaný pouze jednou stranou smlouvy – oprávněnými osobami a nepodepsaný druhou smluvní stranou – povinnou osobou; katastrální úřad se tu nesprávně spokojil jen s předložením uvedeného návrhu a vklad od katastru povolil.
Dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, že na základě návrhu smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí, evidovaných v katastru nemovitostí, podepsané jen jednou smluvní stranou (byť i s rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) tu nebylo možné nabýt vlastnické právo, když tu nebyl dán souhlasný projev vůle obou smluvních stran, nýbrž jen jedné z nich.
V daném případě se dovolání odvolatelů týkalo rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou zrušení jednoho výroku o určení (že žalobkyně, jedna ze dvou žalobců, je vlastníkem objektu bydlení a stavební parcely) a o zastavení řízení o tomu určovacím návrhu. Dovolání dovolatelů tu však směřovalo pouze proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Přípustnost dovolání odvolatelů tedy bylo nutno v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovaní dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 25. 11. 1993, čj. 14 C 106/93-53, uloženo v uvedené právní věci žalované A. L. uzavřít se žalobci Ing. E. Ch. a Ing. J. Ch. (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.) dohodu o vydání „domu čp. 268 v P.-K. spolu se zastavěnou plochou čp. 312 a ostatní plochou, nyní zapsané na listu vlastnictví č. 1074 (EV. l. č. 5343) pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., a to Ing. E. Ch. z ideálních tří čtvrtin a Ing. J. Ch. z jedné ideální čtvrtiny; ve výroku tohoto rozsudku bylo výslovně uvedeno: „Tento rozsudek nahrazuje projev vůle žalované A. L. ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu“. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 5. 1994, sp. zn. 16 Co 139/94.
Po právní moci citovaného rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 5. 1994 sepsala a podepsala JUDr. H. F., advokátka (na základě plné moci od Ing. E. Ch. a Ing. J. Ch.), dne 26. 1. 1996 dohodu o vydání domu čp. 268 v P. 9-K. spolu se zastavenou plochou č. 312 a pozemkem parc. č. 320 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví 1074, event. l. č. 5343 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., vydávající A. L. přijímajícím Ing. E. Ch. (z ideálních tří čtvrtin) a Ing. J. Ch. (z jedné ideální čtvrtiny). V sepsané dohodě bylo uvedeno, že na základě této smlouvy provede Katastrální úřad pro hl. m. P. zápis vlastnictví nemovitostí na listu vlastnictví č. 1074 (event. l. č. 5343 pro katastrální území K.
Katastrální úřad P.-m. vyznačil na písemném vyhotovení uvedené sepsané smlouvy: „Vklad práva povolen rozhodnutím V 6-51/96; vklad práva zapsán v katastru nemovitostí dne 4. 3. 1996; právní účinky vkladu vznikly dne 3. 1. 1996. V Praze dne 4. 3. 1996“.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba (podle §4 téhož zákona) uzavře s osobou oprávněnou podle tohoto zákona (srov. §3 téhož zákona) dohodu o vydání věci a věc se jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Je-li předmětem dohody o vydání nemovitosti, použije se ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku převádí-li se nemovitost na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní předpis (viz zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnický vztahů) nestanoví jinak.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo na str. 115 /249/ vyloženo: Výrok ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. (jakož i zákona č. 229/1991 Sb.) je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), aniž by tu musela být ještě uzavřena dohoda o vydání věci. Nelze ovšem vyloučit (ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu a ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.) možnost uplatnění žaloby o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci. Pravomocný rozsudek soudu, jímž by bylo uvedené žalobě vyhověno, by nahrazoval projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 10.2001, IV.ÚS 702/2002 (uveřejněném pod č. 158 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 165), byl zaujat právní názor: „Pokud by mělo rozhodnutí soudu být považováno za nahrazení projevu vůle povinné osoby, bylo by nutné, aby výrok rozsudku byl formulován tak, že se vůle stran nahrazuje dohodou ve znění, které výrok rozsudku obsahuje“.
Z těchto ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Nemohl tedy přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud, který vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil ve svém rozsudku z 18. 3. 2008 (sp. zn. 55 Co 11/2008 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními restitučních předpisů), když dospěl k výslednému závěru, že bylo-li „vlastnické právo žalovaného (případně jeho právní předchůdkyně) vloženo do katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věcí, kterou podepsali oprávněné osoby a souhlas touto dohodou ze strany povinné osoby byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, jímž byla povinné osobě uložena povinnost k uzavření dohody o vydání nemovitostí (s jmenovitým uvedením, že tu pravomocný rozsudek nahrazuje prohlášení vůle žalované ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu), vlastnické právo žalovaného nelze zpochybňovat“, nelze pokládat za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. A protože odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, neřešil žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebylo tu možné u dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu