ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2455.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2455/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání K. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 12. 2007, sp. zn. 28 Co 829/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 89/2005 (žalobce K. S., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem, proti žalovaným: 1. P. M. Č.R,. akciové společnosti, zastoupené advokátem, a 2. P. f. Č.R., o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 4. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 13. 6. 2007, č. j. 5 C 89/2005-126. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 14/1, parc. č. 618/1, parc.č. 10/1, st. č. 2/6, parc. č. 13/3, parc. č. 619/2, parc. č. 12/2, parc. č. 10/2 a parc. č. 12/1 v katastrálním území Sedlec u Kutné Hory, dále pozemků parc. č. 12/1, parc. č. 12/2, parc. č. 618/1, st. č. 12/4, st. č. 2/10-díl b, v katastrálním území S. a také pozemků parc. č. 13/3 a parc. č. 9 v katastrálním území S. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalované P. M. Č.R., a. s., se nepřiznává náhrada nákladů řízení, že žalobce a žalovaný P. f. Č.R. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a že ani státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení za státem zálohované znalečné 31.226,- Kč (případně i za další znalečné, jež bude vyplaceno v této právní věci).
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11. 12. 2007, sp. zn. 28 Co 829/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře z 13. 6. 2007, č. j. 5 C 89/2005-126, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované akciové společnosti P. M. Č.R., se nepřiznávají k náhradě náklady odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a že i jeho právní závěry odpovídají právním předpisům.
V této právní věci podal žalobce žalobu podle páté části občanského soudního řádu, neboť se cítil být dotčen na svým právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005, č. j. PÚ/9/2005, jímž bylo s poukazem na ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že žadatelem K. S. požadované nemovitosti v katastrálním území S. nelze vydat z důvodu překážky, kterou má na zřeteli ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zastavění pozemku stavbou po přechodu pozemku do vlastnictví státu).
Odvolací soud poukazoval na to, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobcem žádané pozemky přešly na stát v rozhodném období 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990 (podle zákona č. 229/1991 Sb., a to způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. c) tohoto zákona a že jde o pozemky, které byly původně ve vlastnictví Dr. K. S., otce žalobce (který zemřel dne 9. 4. 1986) a přešly pak na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v případě, kdy občan zdržující se v cizině zanechal majetek na území republiky).
Pokud šlo o otázku (jež zůstala sporná mezi účastníky tohoto řízení), pokládal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za zjištěné (zejména na základě posudku znalce Ing. J. H.), že na žalobcem uváděných pozemcích bylo po jejich přechodu na stát (v roce 1963) postaveny nové stavby, a to kotelna (na pozemku č. 2/6), zkušebna tabákových strojů (na pozemcích č. 2/10 a č. 2/14); mezi pozemkem č. 13/3 a zkušebnou tabákových strojů je travnatá plocha, v niž jsou tři šachty parovodu a jedna šachta vodovodu a při okraji pozemků stojí stožáry osvětlení; jižně od travnaté plocha je zpevněná asfaltová skladovací plocha a parkoviště; na dalších žalobcem žádaných pozemcích je obslužná komunikace, chodník a další parkovací plochy pro zaměstnance a pro návštěvníky závodu. Všechny popsané stavby jsou uvnitř oploceného areálu společnosti P. M. Č.R., a. s.; všechny stavby byly vybudovány na základě stavebního povolení, vydaného před účinností zákona č. 229/1991 Sb.; se stavbou zkušebny tabákových strojů bylo započato již v dubnu 1991. Průmyslový areál (s jednotlivými uvedenými stavbami) není žádnou ze staveb, které jsou vyjmenovány v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami je nutno posuzovat jako pozemky bezprostředně související a nezbytné k jejich provozu. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že pozemky uvedené v žalobě žalobce byly po jejich přechodu na stát zastavěny a jejich vydání žalobci brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť takto zastavěné pozemky (včetně zpevněné asfaltové plochy) nelze zemědělsky využívat.
Z uvedených důvodu odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 14. 1. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště 11. 3. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud rozhodoval v této právní věci v rozporu s hmotným právem, protože nerespektoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Projednávanou právní věc tu odvolací soud posoudil podle koncepce tzv. „funkčního celku“ a podle nesprávně pojaté koncepce „areálu podniku“. Výklad zaujatý odvolacím soudem tu vedl de facto k rozšiřování výjimek z povinnosti vydat nemovitosti oprávněné osobě nad rámec kogentních ustanovení zákona o půdě.
Dovolatel zdůrazňoval, že nesouhlasí s názorem, vyjádřeným v rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005. č. j. PÚ/9/2005, že na pozemcích, jejichž vydání se K. S. domáhá „byly realizovány nové stavby (vedle kotelny a zkušebny tabákových strojů), a to i parkoviště, přístupový chodník, veřejné osvětlení a nové oplocení, zpevněná závodová komunikace, dokončení zatravnění potoku s větracími čisticími šachtami, jakož i nezbytné terénní a sadové úpravy“. Žalobce je přesvědčen, že toto právní posouzení je po právní stránce nesprávné. U staveb kotelny a zkušebny tabákových strojů nebyl vůbec posouzen jejich charakter (zda nejde o stavby jednoduché, dočasné). Žalobce je toho názoru, že žádná ze soudem uváděných staveb není stavbou, která by odůvodňovala nevydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatele mnohé z těchto odvolacím soudem uváděných „staveb“ (např. oplocení a stožáry osvětlení) nejsou některé vůbec samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku. Odvolací soud se také, podle názoru dovolatele, nezabýval tím, zda některé žalovanými uváděné stavby jsou či nejsou stavbami jednoduchými či dočasnými. U mnohých žalovanými uváděných staveb nebylo rovněž doloženo datum skutečného zahájení stavby a nebylo také objasněno, zda žalobcem uváděné pozemky (plochy) jsou „nezbytně nutné k provozu jednotlivých staveb“. O zpevněných plochách pozemků, parkovištích, obslužných komunikacích i chodnících bylo v rozsudku odvolacího soudu prohlášené, že jsou součástí výrobně průmyslového areálu žalované akciové společnosti; areál však sám o sobě nemůže být označen jako stavba, která brání vydání pozemků v restituci.
Žalovaná akciová společnosti P. M. Č.R. ve svém vyjádření k dovolání žalobce uváděla, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno, protože spis o této právní věci byl veden s respektováním ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., pokud jde o výklad pojmu „zastavěný pozemek“. Podle názoru žalované akciové společnosti jsou u průmyslovém podniku, jako je tabáková továrna P. M. všechny pozemky ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. pozemky zastavěnými a je třeba výrobně průmyslový areál této továrny s ohledem na pluralitu staveb a nutnost jejich provozního propojení brát jako jeden celek; správně odvolací soud posoudil také pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu továrny ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. V rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k žádnému řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Správnost závěrů odvolacího soudu je doložena, podle názoru akciové společnosti P. M., např. potvrzením Městského úřadu – stavebního úřadu K. z 24. 1. 2005, geometrickým plánem pro vyznačení budov, vypracovaným G. pod č. 509-230/2004, znaleckým posudkem znalce Ing. J. H. z 12. 5. 2006 i leteckými snímky celého závodu, jak tyto listiny byly soudu v tomto řízení předloženy. Na základě těchto důkazů mohl odvolací soud v nyní probíhajícím řízení zevrubněji než v dřívějším rozsudku téhož odvolacího soudu z 3. 10. 2002 (sp. zn. 44 Ca 128/2002 Krajského soudu v Brně) konstatovat, že právní závěry soudu prvního stupně v jeho nyní přezkoumávaném rozsudku z 13. 6. 2007, č. j. 5 C 89/2005-126, jsou správné a odpovídají ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., a tvoří jeden celek včetně pozemků požadovaných žalobcem.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 89/2005 Okresního soudu v Kutné Hoře), že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 12. 2007 (sp. zn. 28 Co 829/2007 Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 12. 2007 posoudil projednávanou právní věc především podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat podle uvedeného zákona také v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby, zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje ta část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do 2 let od vydání stavebního povolení.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 31. 6. 1996, II. ÚS 124/96, uveřejněném pod č. 14 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr, že z hlediska legální definice pojmu pozemek, tvoří pozemek jeden funkční celek spolu s dalšími pozemky a stavbami, nacházejícími se na kterémkoli z nich.
V rozsudku uveřejněném pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo že „zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku“.
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený r e k r e a č n í a r e á l , lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“.
Obsah a slovní znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (na jejichž obsah a smysl bylo i v této právní věci v řízení před soudy obou stupňů, jakož i v dovolání dovolatele, poukazováno) měl dovolací soud na zřeteli i v daném případě. Nemohl však přesvědčivě dospět k závěru, že je v tomto případě v rozporu s hmotněprávním ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. výsledný právní závěr rozsudku odvolacího soudu z 11. 12. 2007 (sp. zn. 28 Co 829/2007 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, pokud odvolací soud na str. 3 svého rozsudku dovodil: „Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobcem žádané pozemky byly po přechodu na stát v daném případě zastavěny stavbami, které jsou součástí výrobně průmyslového areálu žalované akciové společnosti. S ohledem na pluralitu těchto staveb a nutnost jejich provozního propojení je třeba uvedené stavby, postavené na žalobcem žádaných pozemcích, po jejich přechodu na stát (kotelna, zkušebna tabákových strojů, tři šachty parovodu, jedna šachta vodovodu, stožáry osvětlení areálu, obslužné komunikace, chodník a parkovací plochy), spolu s přístupovými komunikacemi a dalšími obslužnými objekty (uvnitř oploceného areálu) posuzovat jako jeden celek. Pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami je nutno považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu. Takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat“. Odvolací soud tu tedy správně rozlišil, že v daném případě nešlo o rekreační areál včetně volného prostranství s okrasnou zelení a dětským hřištěm, zmiňovaný kupř. ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 756/01.
Nešlo tu tedy také v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, o řešení právní otázky,, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům obsaženým v nálezech a usneseních Ústavního soudu ČR). A rovněž nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o souvislost rozhodování odvolacího soudu s procesně právními předpisy, musel se odvolací soud mít na zřeteli také závažnou právní otázku, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisu) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Pokud jde o daný případ (ve věci sp. zn. 5 C 89/2005 Okresního soudu v Kutné Hoře) lze poukázat na to, že nárok dovolatele nebo vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. byl zamítnut rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 3. 3. 2005, č. j. PÚ/9/2005).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, která získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprav podle restitučních předpisů se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který vlastnil ke dni přijetí restitučních předpisů, a úprav a podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl také zaujat výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu“ Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k těmto všem uvedeným okolnostem nezbylo dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou akciovou společností P. M. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náklady vynaložené žalovanou akciovou společností na zmíněné vyjádření a dovolání dovolatele této žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovanou akciovou společností uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu