ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2466.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2466/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 3. 2008, sp. zn. 18 Co 472/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 190/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 4. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 23. 5. 2007, č. j. 6 C 190/2006-73. Tímto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 621 (o výměře 305 m2), parc. č. 2013 (o výměře 514 m2), parc. č. 2914 (o výměře 564 m2), parc. č. 2915 (o výměře 114 m2) a také budovy čp. 33 na pozemku parc. č. 2913, budovy čp. 918 na pozemku parc. č. 621 a budovy čp. 1272 na pozemku parc. č. 2914 v katastrálním území S. (H. m. P.), jakož i určení, že vlastníkem těchto nemovitostí byl ke dni své smrti (27. 2. 1950) JUDr. A. S. (zůstavitel, po němž byl univerzálním dědicem Dr. H. S., otec žalobkyně).
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 3. 2008, sp. zn. 18 Co 472/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve správném, upřesněném znění. Potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradách nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.514,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že shodně se soudem prvního stupně je toho názoru, že v této posuzované právní věci je třeba vyjít z právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, že totiž žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; smyslem a účelem restitučního zákonodárství je snaha státu napravit některé (tedy nikoli všechny) majetkové křivdy z tzv. rozhodného období podle restitučních předpisů. Odvolací soud dovozoval, že „samo zakotvení restitučních nároků je beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového i věcného“; pokud požadavku žalobkyně nebylo vyhověno co do obnovení jejího vlastnického práva, a to v režimu restitučního řízení, které bylo vedeno u příslušného pozemkového úřadu, nemůže se žalobkyně nyní domáhat stejného nároku určovací žalobou. Odvolací soud má tedy za to, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení jejího tvrzeného vlastnictví nemovitostí nebo určení vlastnictví jejího právního předchůdce k týmž nemovitostem v době jeho úmrtí, když šlo o nemovitosti, které právnímu předchůdci žalobkyně byly odňaty před 25. 2. 1948 (tedy před začátkem rozhodného období podle restitučních předpisů).
Odvolací soud potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 2. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo 7. 4. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je třeba v daném případě řešit v tomto sporu otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát. Tato důležitá otázka zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na jeho ryze soukromém majetku, a to bez právního důvodu. Dovolatelka upozorňovala na závažnou skutečnost, že Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň, jako vlastníku veškerého majetku, až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů v této právní věci ohledně posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na straně žalobkyně. Jde tu totiž o případ, v němž bez navrhovaného určovacího rozhodnutí nemůže dojít k projednání dědictví po A. S., takže žalobkyně má naléhavý právní zájem na objasnění otázky, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S. k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je toho názoru, že právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 nelze v daném případě (tj. v případě majetku hlubocké větve S.) aplikovat. Podle názoru dovolateky měla být v daném případě (jak k tomu dospěl i bývalý Zemský národní výbor v P. dne 5. 3. 1946 pod č. j. 447/1946) zrušena konfiskace, jež byla vyhlášena podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to rozhodnutím orgánu státní správy. Zákon č. 143/1947 Sb. byl pak ve skutečnosti pokračováním konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž tímto zákonem byla konfiskace ještě rozšířena na veškerý podnikový majetek zákonem postižené osoby, a to bez možnosti uplatnění jakéhokoli opravného prostředku proti této konfiskaci. Zákon č. 143/1947 Sb. takto vlastně posílil nikdy po právu nedokončenou konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., která byla ovšem právně neudržitelná, přičemž tento zákon byl ojedinělým bezprávním aktem, když jinak bylo zřejmé, že podmínky pro konfiskaci majetku A. S. nebyly v roce 1947 dány s použitím dekretu č. 12/1945 Sb. Ke ztrátě podnikového mejetku A. S. tak mohlo dojít až po 25. 2. 1948; proto v tomto případě podání určovací žaloby žalobkyní (jež došlo soudu 29. 3. 2006) nijak neprotiřečí restitučním předpisům.
Dovolatelka poukazovala na to, že předložila soudu v tomto občanském soudním řízení i vyjádření Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů (označené číslem 757/1997), který ohledně nároku žalobkyně dospěl k závěru, že Česká republika v kauzách žalobkyně porušila mezinárodní smlouvy, když neposkytla žalobkyni účinný opravný prostředek, včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt; žalobkyni tak nebylo poskytnuto spravedlivé řízení a byl jí protiprávně znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 190/2006 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 5. 3. 2008 (sp. zn. 18 Co 472/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje přechodu tohoto práva na právní nástupce vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo /122/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodně době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl – ÚS-st. 21/05 uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. nebo č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu