ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2484.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2484/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. H., (též jako právní nástupkyni Z. H., 2) M. H., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 368/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 9 Co 701/2003-66, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 9 C 368/99-42, kterým byl zamítnut návrh žalobce na určení, že zemědělská usedlost č.p. 37 a p. č. 1/1, 1/64, 1/2, 64 v k.ú. B., zapsané na LV č. 118, které jsou ve vlastnictví žalovaných Z. a A. H., přechází dnem právní moci tohoto rozhodnutí do vlastnictví žalobce a dále aby určil, že stavební parcela č.p. 63/2, která byla dne 18. 11. 1974 darována synovi žalovaných M. H., přechází dnem právní moci tohoto rozhodnutí do vlastnictví žalobce. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba podaná podle ustanovení §8 odst. 1 zákon a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), byla žalobcem podána po uplynutí prekluzivní lhůty. Dvě rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání předmětných nemovitostí nabyla právní moc dne 22. 10. 1993, tedy shodně s právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 1993, č.j. 15 Co 363/1993, kterým byla obě rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzena. Konec propadné lhůty k podání žaloby tak připadl na pátek 22. 4. 1994 (viz §9 odst. 4, 6, a návazně §8 odst. 1, 2 zákona o půdě), přičemž návrh, který mohl být posuzován ve smyslu shora uvedeného ustanovení, byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem až 5. 4. 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, zejména obsahu jeho podání ze dne 29. 11. 1993, z kterého je podle dovolatele patrno, že směřovalo proti žalovaným a jeho záměrem bylo určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dovolatel žádal, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokátky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a mohlo být opřeno jen o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Pouze v případě akceptování této varianty přípustnosti dovolání by Nejvyšší soud přezkoumal věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podání žalobce ze dne 29. 11. 1993, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem, nelze považovat za řádně uplatněný nárok ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť z jeho obsahu nelze dovodit, že úmyslem žalobce bylo domoci se soudního rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Návrh žalobce byl jednak označen jako „opravný prostředek“ (namísto žaloby) a doručen funkčně nepříslušnému soudu. Přestože soud posuzuje podání podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), je třeba, aby podání bylo alespoň natolik určité, že z něj soud může dovodit skutečný záměr toho, kdo je sepsal, a to zejména za situace, kdy ohledně restitucí žalobce probíhala u tohoto soudu i jiná řízení. Dovolacímu soudu je zajisté znám tolerantní výklad podání restituentů ze strany Ústavního soudu zejména v 90. letech. Přesto se ale domnívá, že procesní stránku věci (z níž pak rezultoval i hmotněprávní závěr) nelze zcela opomenout a že bylo oprávněné požadovat po účastníkovi alespoň minimální obsah uplatnění nároku (k čemuž zmíněným podáním nedošlo).
K určitosti žalobního návrhu, zejména žalobního petitu, existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. sp. zn. 29 Odo 421/2002, 22 Cdo 1529/2005), z níž jednoznačně vyplývá povinnost navrhovatele (žalobce) vymezit práva a povinnosti, o které v řízení jde, alespoň do té míry, aby je soud mohl zhruba podřadit pod konkrétní zákonné ustanovení.
Poněvadž nelze dovodit nedostatek relevantní judikatury, její kontradikci či nesprávné hmotněprávní řešení pro věc určující právní otázky ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., nebylo možné přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a následně přezkoumat napadený rozsudek z hlediska dovolacího důvodu.
Dovolací soud proto dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaným, kterým by podle výsledku dovolacího řízení vzniklo právo na náhradu nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), žádné náklady v tomto řízení nevznikly, takže dovolací soud neuložil žalobci jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu