ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2494.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2494/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele s. p. C. s. (v l.), zastoupeného advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 1. 2007, sp. zn. 26 Co 424/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 3/2004 (žalobců: 1. V. H., 2. A. M., a 3. R. N., zastoupených advokátem proti žalovaným C. s., s. p. v l., které v řízení před soudy obou stupňů zastupoval advokát o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 12. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 28. 4. 2006, č. j. 8 C 3/2004-450. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali, aby žalovaným C. s. (s. p. v l.) bylo uloženo vydat každému ze žalobců jednu ideální třetinu stavby (ubytovacího zařízení), pozemku parc. č. 147 (zastavěné plochy na nádvoří o výměře 458 m2), pozemku parc. č. 5312/2 (ostatní plochy o výměře 79 m2) a pozemku parc. č. 533/1 (ostatní plochy o výměře 342 m2) v katastrálním území V. Ú. (o. P. p. S.), zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u K. ú. p. K. k., k. p. T.. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 22.534,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Trutnově na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 89.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 1. 2007, sp. zn. 26 Co 424/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 28. 4. 2006, č. j. 8 C 3/2004-450) změněn tak, že žalovaným C. s. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu, kterou by každému ze žalobců V. H., A. M. a R. N. byla vydána jedna ideální třetina domu a pozemků parc. č. 147, parc. č. 531/2 a parc. č. 533/1 v katastrálním území V. Ú. (o. P. p. S.). Žalovanému podniku bylo uloženo nahradit každému ze žalobců náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 8.686,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že uložil žalovanému podniku zaplatit každému ze žalobců na náhradu těchto nákladů 1.605,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že nelze souhlasit se skutkovým, ale i s právním hodnocením této právní věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud konstatoval, že v průběhu celého tohoto řízení byly řešeny základní otázky“ zda původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, A. N. uzavřel kupní smlouvu ze 16. 4. 1958 o prodeji těchto nemovitostí Čs. s. – Čs. a. v. (Ú. j. f.) v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a zda případnému vydání nemovitostí nebránila ztráta stavebně technického charakteru vydávané budovy.
Odvolací soud byl (shodně již se svým závěrem, vyjádřeným v jeho předchozím rozsudku ze 7. 2. 2002, sp. zn. 26 Co 226/2001, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 12. 2. 2001, č. j. 5 C 266/91-286, a věc byla vrácena k dalšímu řízení) toho názoru, že uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni, neboť byla uzavřena v období, kdy vlastníkům nemovitostí v soukromém vlastnictví byl znemožňována s nimi nakládat, ekonomicky je využívat a byli nepřímo nuceni k darování nebo k prodeji nemovitostí do vlastnictví socialistického. Upadající údržba nemovitostí vedla pak také k finančním potížím při provozování živností jejich vlastníků (v daném případě provozu turistické chaty jako ubytovacího zařízení pro jednotlivé turisty).
Pokud šlo o otázku nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání již uvedené kupní smlouvy ze 16. 4. 1958 odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování (zejména výslechem svědků J. O. a J. L.) byl toho názoru, že soud prvního stupně správně posoudil tu skutečnost, že prodávající A. N. nemohl čerpat celou kupní cenu podle uvedené smlouvy, nýbrž musel strpět, že mu bude kupní cena deponována na vázaný účet, z něhož mohl peníze čerpat jen v malých, omezených částkách, jejichž výběr ještě podléhal schválení finanční komisí okresního národního výboru, jako doložení toho, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud pak zabýval i posouzením otázky, zda vydání domové stavby tu nebrání ztráta jejího původního stavebně technického charakteru ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vycházel z toho, že podle odborných závěrů znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, došlo u domu č. 307 v katastrálním území V. Ú. (o. P. p. S.) ke změně prvků dlouhodobé životnosti, a to v rozsahu přibližně 57% z jejich celkového objemu. Avšak celkový závěr o eventuální přestavbě domu učinil odvolací soud se zřetelem ke zjištěným okolnostem týkajícím se této stavby. Šlo tu o turistickou chatu, u níž se nezměnila ubytovací kapacita a nedošlo ani k další významnější změně, takže chata může stále poskytovat jen sportovní a nenáročné ubytování, jak tomu bylo i v době, kdy došlo k jejímu prodeji; zejména většina obvodových zdí stavby stojí stále na místě, na němž byly i zdi původní. Při rekonstrukci chaty došlo sice k nahrazení nosných prvků stavby prvky novými, ale to je jedinou odlišností, k níž došlo při rekonstrukci chaty. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že budova stavby v katastrálním území V. Ú. přes provedené stavební zásahy neztratila svůj stavebně technický charakter; překážka uváděná v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tedy v daném případě vydání stavby nebrání.
Protože odvolací soud měl za to, že při prodeji chaty v katastrálním území V. Ú. (o. P. p. S.) kupní smlouvou ze 16. 4. 1958 prodávajícím A. N. došlo k tomuto prodeji v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž jejímu vydání oprávněným osobám nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) uložil povinnost uzavřít se žalobci jimi navrhovanou dohodu o vydání nemovitostí.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 i §150 a ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný podnik v řízení zastupoval, dne 2. 3. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 25. 4. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Trutnově, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se s. p. (v l.) navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel má stále za to, že v daném případě nedošlo k prodeji nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, původním vlastníkem A. N. smlouvou ze 16. 4. 1958 ve stavu tísně; odvolatel poukazoval zejména na poměrně vysoký věk prodávajícího v době prodeje chaty, dále na to, že prodávající v chatě nebydlel a ani další osoba, která by se mohla o údržbu chaty, že prodávající měl dluhy vůči S. s. i na daních, takže za uvedených okolností nemohl přikročit k žádné modernizaci této již starší turistické chaty; proto z uvedených objektivních důvodů, které byly v řízení před soudy obou stupňů zjištěny, přikročil k prodeji chaty, kterou v podstatě již nemohl používat k podnikání, ani k vlastní rekreaci.
Dovolatel je přesvědčen i o tom, že kupní smlouva ze 16. 4. 1958 nebyla uzavřena ani za nápadně nevýhodných podmínek. Podle názoru dovolatele, pokud se prodávající v kupní smlouvě zavázal, že kupní cena bude složena na bezúročný účet u S. s. v T. a z takto složené kupní ceny se bude uhrazovat pohledávka spořitelny vůči němu a úhrada dlužných daní, nemůže to být interpretováno jako uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
Rovněž další závěr odvolacího soudu, že totiž vydání věcí oprávněným osobám nebrání změna původního stavebně technického charakteru budovy v katastrálním území V. Ú. je nesprávný a je výsledkem nesprávného právního posouzení změn, k nimž došlo na tomto objektu. Šlo tu u této stavby o změnu prvků dlouhodobé životnosti stavby, a to z pohledu jejich výměny novými materiály i z pohledu odstranění starých prvků; nepochybně tu došlo, alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životní stavby, k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí tohoto daného prvku; došlo tu rovněž k podstatné stavební změně (i když nedošlo ke změně v rozměrech stavby), při níž stavba plní shodně účel jako dříve, ovšem na odlišné kvalitativní úrovni.
Stavba v katastrálním území V. Ú. byla po několik let uzavřena, nezpůsobilá provozu. Žalovaný s. p., který ji získal od původního nabyvatele (a. v. – Ú. j. f.), prováděl její rekonstrukci od roku 1969 vlastními zaměstnanci po dobu deseti roků; byly opraveny základy stavby, byla rozšířena kuchyně turistické chaty, byla vybudována místnost pod verandou, bylo vybudováno nové sociální zařízení, byla zřízena nové kanalizace a elektroinstalace, bylo zřízeno nové ústřední vytápění s novým komínem a byla k chatě přistavěna garáž. Objekt byl celý přestavěn, takže nešlo jen o jeho údržbu; v podstatném rozsahu se změnila jeho kvalita a zvýšila se životnost stavby; především však došlo k nahrazení prvků dlouhodobé životnosti stavby v rozsahu 52,26% ve vztahu k celku. Z uvedených důvodů tedy je tedy zřejmé,.že budova v katastrálním území V. Ú. (označovaná jako Č. b.) po roce 1958 změnila zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter a tato skutečnost brání ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tomu, aby byla vydána oprávněným osobám podle uvedeného zákona.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného státního podniku měli za to, že by toto dovolání mělo být zamítnuto. Podle názoru žalobců odvolací soud ve svém rozhodování vycházel správně ze závěrů předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1325/2002, a po doplnění dokazování opodstatněně rozhodl tak, že žalobě restituentů vyhověl. Žalobci zdůrazňovali, že původní vlastník nemovitostí A. N. byl úzce spjat s Č. c., kterou koupil koncem třicátých let minulého století a kterou jako turistickou ubytovnou provozoval a zveleboval; chatu prodávat nechtěl a byl z jejího prodeje nešťastný, ale tehdejší místní úřady se snažily podnikání A. N. zlikvidovat jako jednoho z posledních tamních soukromých podnikatelů. A. N. také neměl žádné velké dluhy, měl jen z konce 40. let obyčejnou půjčku; kdyby byl mohl se svou chatou volně hospodařit, byl by tento dluh snadno uhraditelný. Je třeba si také uvědomit, uváděli žalobci ve svém vyjádření, že k prodeji turistické chaty došlo v daném případě tak, že kupující organizace se obrátila na místní národní výbor, aby jí „obstaral“ objekt ke koupi, když v okolí žádný jiný objekt k získání nebyl; A. N. sám prodej nemovitostí nijakým způsobem neinzeroval, nýbrž k tomuto prodeji byl na něho činěn nátlak. Prodej smlouvou ze 16. 4. 1958 byl neekvivalentní, protože byl uskutečněn za tzv. „stop ceny“ z roku 1939, které byl pětkrát nižší než byla minimální hodnota staveb nabývaných tehdy do osobního vlastnictví; prodávající přitom nemohl disponovat s kupní cenou, dokonce ani s částkou převyšující dluh zajištěný složením kupní ceny na účet u S. s.. Pokud šlo o stavební úpravy stavby v katastrálním území V. Ú., šlo podle názoru žalobců jen o práce, které měly povahu oprav a nikoli o změny stavby; pouze z boční strany stavby byla přistavěna garáž, která byla novou stavbou; budova chaty plní od 40-50 let stále stejný účel a má stejný rozsah i kvalitu; úroveň ubytování v chatě se nezměnila. Podle názoru žalobců v daném případě Č. b. došlo jen k nahrazení dřevěných stěn těžšími cihlami a prefabrikáty, ale jde stále o prvky, které plní původní účel.
Dovolání dovolávajícího se státního podniku je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu z 30. 1. 2007 (sp. zn. 26 Co 424/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 12/45/).
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona; tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat především tím, zda si odvolací soud tato ustanovení i správně vyložil.
V tomto případě bylo o dovolání, podaném v této právní věci, rozhodováno již i dovolacím soudem rozsudkem z 30. 10. 2003 (sp. zn. 28 Cdo 1325/2002 Nejvyššího soudu). Dovolací soud ve svém rozhodnutí neshledával pochybení v závěrech přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu ze 7. 2. 2002 (sp. zn. 26 Co 226/2001 Krajského soudu v Hradci Králové), který vytýkal soudu prvního stupně, „že se ohledně objasnění obou zákonných předpokladů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. v této právní věci nezabýval všestranným zhodnocením těchto předpokladů, a připomínal, zároveň z jakých hledisek je třeba stav tísně hodnotit a posuzovat a neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že tu nešlo o nápadně nevýhodné podmínky“ při uzavírání kupní smlouvy ze 16. 4. 1958. Zejména však dovolací soud poukazoval na to, že odvolací soud nevycházel z výkladového závěru k ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., obsaženého ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 121/255), vydávané Nejvyšším soudem, že totiž „o zásadní přestavbu stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitostí“.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byly v uveřejněné judikatuře soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) zaujaty výkladové právní závěry zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu úzce souvisí jako dva předpoklady bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obava o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvními vztahy“.
S poukazem na uvedené právní závěry, obsažené v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (jimiž byly soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vázány ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), i s poukazem na uvedené právní závěry z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vycházel i v nyní probíhajícím dovolacím řízení, nebylo možné přesvědčivě konstatovat, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 1. 2007 (sp. zn. 26 Co 424/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházel při aplikaci a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) a ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. z odlišných nesprávných právních závěrů, než které jsou obsaženy v uveřejněné judikatuře soudů.
Pokud dovolatel ve svém dovolání z 10. 4. 2007 uvedl, že „vyjadřuje pochybnosti nad vyhodnocením provedených důkazů a nad subsumpcí v řízení zjištěných skutečností“, je nutno i v tomto smyslu poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, týkající se posouzení výtek proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů ohledně neúplného zjištění skutečného stavu věci, vycházení ze skutkových zjištění a jejich opory v provedeném dokazování (podle stavu spisu) a také ohledně hodnocení důkazů. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo v tomto smyslu vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených výslovně v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, zejména pokud jde o právní závěry z předchozího rozsudku dovolacího soudu z 30. 10. 2003 (sp. zn. 28 Cdo 1325/2002 Nejvyššího soudu) , z nichž odvolací soud vycházel ve smyslu vázanosti jeho závěry (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), jakož i o citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, nedospěl dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 1. 2007 (sp. zn. 26 Co 424/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ani že by toto rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění něčeho, co ve spise vůbec není. Výtku dovolatele směřující především proti hodnocení důkazů (provedených v řízení před soudem prvního stupně i provedených odvolacím soudem v rámci doplnění dokazování v odvolacím řízení), nebylo tu možno v daném případě považovat za opodstatněný uplatněný dovolací důvod.
Neshledal proto dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu; přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolávající se s. p. (v l.) nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobcům nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě to, co žalobci uvedli již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu