ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2577.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2577/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 13 Co 216/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 216/2003 (žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 11. 2003, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 11. 2006, č. j. 21 C 216/2003-123. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby žalované bylo uloženo poskytnout žalobkyni finanční náhradu ve výši 629.277,- Kč vydáním cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, s 19% úrokem z prodlení od 5. 10. 1995 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 13 Co 154/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 11. 2006, č. j. 21 C 216/2003-123, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Žalobní návrh žalobkyně se tu týkal nároku na finanční náhradu za nemovitosti, které nebylo možno žalobkyni vydat (ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.), a to domu čp. 39 a domu čp. 511 i pozemků parc. č. 55/2 a parc. č. 57 v katastrálním území P.
Odvolací soud poukazoval na to, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl manžel žalobkyně – V. Z., který byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, odsouzen v trestním řízení soudním a byl mu uložen i trest propadnutí majetku ve prospěch státu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 1994, sp. zn. 5 Tz 15/92, byl uvedený rozsudek z roku 1963 zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a V. Z. byl (posmrtně) zproštěn obžaloby. Žalobkyně (manželka V. Z. od 14. 10. 1961) uplatnila nárok na finanční náhradu za uvedené nemovitosti jako oprávněná osoba podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když tyto nemovitosti nebylo možné vydat, neboť dům čp. 511 s pozemkem parc. č. 57 v katastrálním území P. jsou nyní ve vlastnictví fyzické osoby, totiž žalobkyně samotné, která je odkoupila od státu 8. 11. 1967, a stavební pozemek jí byl přidělen do osobního užívání. Za dům čp. 511 a pozemek parc. č. 57 v katastrálním území P. (který nebyl jako dům čp. 39 stržen a zbořen do konce roku 1974) žádala žalobkyně (podle ocenění v posudku znalce Ing. B.) úhradu 399.095,- Kč a za bytový dům čp. 39 požadovala 230.182,- Kč. Požadovala i úhradu úroku z prodlení, když její žádosti o náhradu za nevydané nemovitosti nebylo vyhověno do jednoho roku od podání žádosti o náhradu (jak to vyplývá z ustanovení článku IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb.). Ministerstvo financí ČR přípisem z 19. 5. 2003 finanční náhradu žalobkyni odepřelo, protože ji nepokládalo za oprávněnou osobu a mělo za to, že oprávněnými osobami jsou tu synovci původního vlastníka nemovitostí – J. Z. a Ing. V. Z., jako dědici ze závěti zůstavitele V. Z., pořízené dne 15. 5. 1977; tito dědici uplatnili nárok na finanční náhradu za stejné nemovitosti, na něž si činí nárok žalobkyně, a náhrada jim byla vyplacena částkami 310.322,- Kč J. Z. a 310.321,- Kč Ing. V. Z.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně, vycházeje z právního názoru dovolacího soudu v jeho rozsudku z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou stupňů, vydané v této právní věci (tj. rozsudek Městského soudu v Praze z 12.1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č. j. 21 C 216/2003-30), dospěl k závěru, že pro restituci je tu právně významná skutečnost, že existuje úplatná závěť, která byla předložena v dědickém řízení. V daném případě původní vlastník nemovitostí V. Z. v závěti z 15. 5. 1977 obmýšlel odkázat nemovitosti svým již uvedeným synovcům, avšak aniž by uvedl jejich dědické podíly; podle ustanovení §477, věta první, občanského zákoníku však nebyly-li podíly více dědiců v závěti určeny, platilo, že podíly dědiců jsou stejné.
V rozsudku odvolacího soudu bylo poukazováno i na to, že v řízení o dědictví po zůstaviteli V. Z. (vedeném u bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. D 630/77) došlo ke schválení dohody dědiců, která se však nemovitostí netýkala, protože zůstavitel V. Z. v důsledku uloženého trestu propadnutí majetku z roku 1963 ke dni své smrti žádné nemovitosti nevlastnil. Při dodatečném projednání dědictví (u bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. D 638/83) bylo potvrzeno nabytí dědictví stran dodatečně najevo vyšlých nemovitostí (pozemků) jednak dědicům ze závěti (sourozencům Z.) a jednak zákonné dědičce – žalobkyni L. K. Závěť V. Z. z 15. 5. 1977 byla předložena v řízení o dědictví. Podle názoru soudu prvního stupně „restituční nárok při narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětních dědiců – sourozenců Z. tak, že by byli vyloučeni z okruhu oprávněných osob; jako dědici ze závěti jsou ve vztahu k manželce zůstavitele, spadající do další skupiny restituentů (§3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., a mají tedy se svým nárokem lepší, přednější pořadí, než má žalobkyně“. Proto podle názoru soudu prvního stupně (na který odvolací soud ve svém rozsudku dále shodně poukazoval), nemohla být žalobkyně se svým nárokem na náhradu za nevydané nemovitosti úspěšná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z právního názoru dovolacího soudu a měl tedy za to, že pro posouzení statutu oprávněné osoby z titulu závětního dědice nejsou rozhodující výsledky dědického řízení, nýbrž určujícím je tu znění závěti, respektive vůle zůstavitele ustanovit závětí dědice i k dědění nemovitého majetku. Protože zůstavitel neustanovil výši podílů každého z obmyšlených dědiců ze závěti (sourozenců Z.), platilo, že podle §477, věta druhá, občanského zákoníku byly podíly uvedených závětních dědiců stejné; nelze tu také vyloučit zůstavitelovo výslovně pořízení závětí ohledně věcí, jež mu byly odňaty před napsáním závěti. Odvolací soud se s tímto právním závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a měl tedy za to, že osobami oprávněnými v této právní věci jsou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. dědici ze závěti v postavení prioritním ve vztahu k dědičce ze zákona, takže k výplatě finanční náhrady za nevydané nemovitosti zůstavitele V. Z., který je pozbyl za okolností uvedených v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., byli synovci J. Z. a Ing. V. Z., jako dědici ze závěti, a to každý rovným dílem. Těmto dvěma osobám také Ministerstvo financí ČR vyplatilo finanční náhradu za nemovitosti podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. jako oprávněným osobám podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) téhož zákona. Oprávněnou osobou naopak není, podle názoru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, žalobkyně L. K., která sice splňuje předpoklady uvedené v ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale má horší pořadí než uvedení závětní dědici J. Z. a Ing. V. Z.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (podle §219 občanského soudního řádu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 11. 2007 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany dovolatelky bylo předáno dne 20. 12. 2007 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že je její dovolání přípustné s analogickým použitím §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (když tu soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán názorem dovolacího soudu, která jeho dřívější rozsudek zrušil). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka připomínala, že svou žádost o poskytnutí finanční náhrady v zákonem stanovené lhůtě podala, a to ohledně nemovitostí, jejichž vlastníkem byl její zemřelý manžel V. Z. Ministerstvo financí ČR v květnu 2000 zpochybnilo opodstatněnost nároku žalobkyně, ale poté, kdy žalobkyně dne 22. 1. 2001 sdělila Ministerstvu financí své stanovisko k této jeho pochybnosti, pak již v následné korespondenci nedošlo ze strany Ministerstva financí k dalšímu zpochybnění postavení žalobkyně jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; téměř po 3 letech Ministerstvo financí však žalobkyni překvapivě sdělilo, že ji nepovažuje za oprávněnou osobu a že náhrada byla vyplacena dědicům ze závěti – sourozencům Z.
Dovolatelka dále připomínala, že dne 14. 10. 1961 uzavřela manželství s V. Z. (a toto manželství zůstalo bezdětné); manžel žalobkyně V. Z. zemřel 16. 5. 1977 a dne 30. 12. 1992 se žalobkyně provdala za O. K.. Protože rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, byl V. Z. odsouzen v trestním řízení soudním, a to i k propadnutí majetku ve prospěch státu, ale tento rozsudek byl zrušen v roce 1994 Vrchním soudem v Praze podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vznikl žalobkyni podle §19 a §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nárok na vydání domu čp. 39, domu čp. 511 a pozemků parc. č. 55/2 a parc. č. 57 v katastrálním území P., a to jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že oprávněnými osobami v daném případě jsou J. Z. a V. Z., synovci zemřelého V. Z. (který zemřel 16. 5. 1977). J. a V. Z. nejsou, podle názoru dovolatelky, oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.; zdědili totiž podle závěti V. Z. z 15. 5, 1977 pouze individuálně určené věci, které tento zůstavitel v době svého úmrtí vlastní. Dovolatelka je toho názoru, že obhledně ostatního majetku téhož zůstavitele se stala dědičkou ona, a to jako pozůstalá manželka (ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolatelka má rovněž za to, že nelze pokládat za opodstatněný názor soudů obou stupňů, že „přiznáním a vyplacením finanční náhrady v plné výši sourozencům Zábranovým byla splněna podmínka stanovená zákonem a že další plnění tu již není možné“. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví totiž povinnost vyplatit náhradu jen oprávněné osobě. Pokud Ministerstvo financí ČR nenechalo posouzení povinnosti poskytnout náhradu za nevydané nemovitosti skutečně oprávněné osobě na rozhodnutí soudu a vyplatilo ji samo, musí nést, podle názoru dovolatelky, odpovědnost za své nesprávné rozhodnutí. Samotné vyplacení náhrady jiné osobě není tu zákonnou překážkou poskytnutí finanční náhrady žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle závěti V. Z. z 15. 5. 1977 byly jeho synovcům J. Z. a V. Z. odkázány konkrétní movité věci a „ostatní nemovitý majetek“ (bez konkretizace); šlo tu o věci, které byly v dědickém řízení zjištěny a byly také konkrétně určeny (bez ohledu na správnost jejich zařazení do aktiv dědictví). V daném případě neexistuje, podle názoru dovolatelky, dědic ze závěti, který by nabyl celé dědictví (srov. §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale ani dědic, který by nabyl část dědictví, určenou dědickým podílem (srov. §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.).“ Pokud nejsou ustanoveným dědicům určeny jejich podíly na dědictví jako takovému, nýbrž každému z ustanovených dědiců je zůstavitelem jen určeno dědění vždy pouze ohledně jednotlivé, konkrétní věci, přičemž žádná z takto určených věcí není totožná s věcmi, jejichž vydání je předmětem sporu, není žádný z testamentárních dědiců ve vztahu k věcem o jejich vydání tu jde, oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991.“ dovozovala dovolatelka.
V daném případě tedy, podle názoru dovolateky, sourozenci Z. nesplňovali podmínky oprávněných osob podle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., když zdědili pouze jednotlivé věci (jednak věci movité a také jeden konkrétná pozemek, kterého se restituční nárok žalobkyně v souzené věci netýká, a to pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P.). Nelze proto ze závěti V. Z. vyvozovat, že udělení jednoho konkrétního pozemku se vztahuje i na další pozemky v závěti neuvedené. Nešlo tu proto, podle názoru dovolatelky, o odkázání veškerého majetku po zůstaviteli V. Z. dědicům ze závěti J. Z. a V. Z. společně.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zabývalo řešením otázky zásadního právního významu, která také dosud byla soudy řešena rozdílně.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky se uvádělo, že toto dovolání není důvodné, protože soudy obou stupňů v této právní věci vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a rovněž vycházely z právních závěrů dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jež bylo vydáno v této právní věci. Finanční náhrada za nevydané nemovitosti tu byla vyplacena dědicům ze závěti (srov. §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), zatím co žalobkyně L. K. není v této právní věci oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle závěti V. Z. z 15. 5. 1977 byly jeho synovcům J. Z. a V. Z. odkázány konkrétní movité věci a „ostatní nemovitý majetek“ (bez konkretizace); šlo tu o věci, které byly v dědickém řízení zjištěny a byly také konkrétně určeny (bez ohledu na správnost jejich zařazení do aktiv dědictví). V daném případě neexistuje, podle názoru dovolatelky, dědic ze závěti, který by nabyl celé dědictví (srov. §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale ani dědic, který by nabyl část dědictví, určenou dědickým podílem (srov. §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale ani dědic, který by nabyl část dědictví, určenou dědickým podílem (srov. §3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.).“ Pokud nejsou ustanoveným dědicům určeny jejich podíly na dědictví jako takovému, nýbrž každému z ustanovených dědiců je zůstavitelem jen určeno dědění vždy pouze ohledně jednotlivé, konkrétní věci, přičemž žádný z takto určených věcí není totožná s věcmi, jejichž vydání je předmětem sporu, není žádný z testamentárních dědiců ve vztahu k věcem, o jejichž vydání tu jde, oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.“, dovozovala dovolatelka.
V daném případě tedy, podle názoru dovolatelky, sourozenci Z. nesplňovali podmínky oprávněných osob podle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., když zdědili pouze jednotlivé věci (jednak věci movité a také jeden konkrétní pozemek, kterého se restituční nárok žalobkyně v souzené věci netýká, a to pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P.). Nelze proto ze závěti V. Z. vyvozovat, že zdědění jednoho konkrétního pozemku se vztahuje i na další pozemky v závěti neuvedené Nešlo tu proto, podle názoru dovolatelky, o odkázání veškerého majetku po zůstaviteli V. Z. dědicům ze závěti J. Z. a V. Z. společně.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že jejím odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zabývalo řešením otázky zásadního právního významu, která také dosud byla soudy řešena rozdílně.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelky se uvádělo, že toto dovolání není důvodné, protože soudy obou stupňů v této právní věci vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a rovněž vycházely z právních závěrů dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu), jež bylo vydáno v této právní věci. Finanční náhrada za nevydané nemovitosti tu byla vyplacena dědicům ze závěti (srov. §3 odst. 4 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), zatím co žalobkyně L. K. není v této právní věci oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelka v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nebyly tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť tu nešlo o zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem, nebo rozhodoval-li odvolací soud svým rozhodnutím o některé právní otázce v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 216/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 5. 9. 2007 (sp. zn. 13 Co 154/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě byla projednávaná právní věc (sp. zn. 21 C 216/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) předmětem posouzení již i dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005), kterým byly zrušeny dříve vydané rozsudky Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004, i Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č. j. 21 C 216/2003-30. Dovolací soud v tomto svém zrušovacím rozsudku byl toho názoru, že „v tomto sporu o finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. zůstala mezi účastníky řízení sporná otázka výkladu ustanovení §3 odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 87/1991 Sb.“ K této výkladové otázce dovolací soud připomínal zejména, že další oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v §3 odst. 1 tohoto zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 117 /251/). Dále dovolací soud dovozoval, že zemřel-li původní vlastník věci, vydá se věc (odňatá státem ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.) dalším oprávněným osobám podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., především dědicům ze závěti. U závěti není rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím, než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem, popřípadě k movitým věcem (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 108 /242/ a str. 115 /249/). Právně významné pro restituční nárok je zejména skutečnost, zda existovala platná závěť a zda závěť byla předložena v řízení o dědictví. Dědic ze závěti je ve vztahu k osobám spadajícím do dalších skupin dalších oprávněných osob (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) v postavení prioritním (srov. nález Ústavního soudu ČR z 28. 1. 2001, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 28. 1. 2001, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS 431/01, uveřejněný pod č. 64 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Dovolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že ze spisu bývalého Státního notářství v H., sp. zn. D 628/77, vyplynulo, že původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, V. Z. (narozený 12. 4. 1921 a zemřelý 16. 5. 1977) pořídil dne 15. 5. 1977 vlastnoruční závěť, v níž mimo jiné ustanovil, že „ostatní nemovitý majetek je pro V. Z. a pro J. Z. mladšího“, tedy stejným dílem. Dospěl proto dovolací soud ve svém rozsudku z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu, k výslednému závěru, že v uvedených rozhodnutích soudů obou stupňů z 31. 5. 2004 a z 12. 1. 2005 došlo ke nesprávné aplikaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o přiznání finanční náhrady za nemovitost další oprávněné osobě podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., i když tato finanční náhrada byla již poskytnuta oprávněným osobám podle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.“.
Z uvedeného je nutno dovodit, že soudy obou stupňů v této právní věci, v níž vycházely z právních závěrů předchozího rozsudku dovolacího soudu, neposoudily tuto projednávanou právní věc v souladu s hmotným právem a ani svými rozhodnutími neřešily právní otázku, která by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů posoudily projednávanou právní věc shodně s předchozím konkrétním rozsudkem dovolacího soudu, když ani další průběh řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepřinesl nová skutková zjištění či jiné okolnosti, jež by byly podkladem pro odlišné právní posouzení věci, než k němuž již dospěl dovolací soud ve svém rozsudku z 27. 9. 2005 (28 Cdo 1922/2005 Nejvyššího soudu). Nedošlo tu rovněž rozhodnutím odvolacího soudu z 5. 7. 2007 ani k řešení konkrétní, totožné právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně více odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (např. různými senáty dovolacího soudu) kromě již uvedeného rozsudku senátu Nejvyššího soudu z 27. 9. 2005, 28 Cdo 1922/2005, s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány).
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, pokud je takovými ustanoveními upraveny přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu