ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2603.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2603/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. O. K. a b) Ing. J. K., CSc., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému JUDr. Ing. J. H., zastoupenému advokátem, o 44.213,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 347/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 28 Co 316/2007-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 C 347/2004-42, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 85.274,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 30. 6. 2003 do zaplacení, co do 7,5 % úroku z prodlení z žalované částky žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovaným uzavřel dne 26. 3. 1997 smlouvu o půjčce na částku 725.000,- Kč; půjčku se žalobce zavázal uhradit do 25. 6. 1997 s tím, že pokud nebude ve lhůtě splatnosti uhrazena, byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč a dále smluvní úrok ve výši 0,35 % dlužné částky za každý den prodlení. Dne 22. 7. 1999 účastníci uzavřeli před Obvodním soudem pro Prahu 8 smír, v němž se žalobci zavázali uhradit částku ve výši 775.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,35 % denně z částky 725.000,- Kč od 26. 6. 1997 do zaplacení a náklady řízení ve výši 54.325,- Kč, to vše do 30. 9. 1999, přičemž usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 24. 8. 1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci uhradili žalovanému na jistině a příslušenství částku 3.056.000,- Kč, avšak dlužná částka na jistině a příslušenství činila 2.866.575,- Kč a úhrada nákladů nalézacího a exekučního řízení částku 104.151, Kč, takže žalobcům vznikl přeplatek ve výši žalované částky. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť poslední splátka příslušenství byla žalovanému uhrazena dne 1. 7. 2003 a právní mocí usnesení o zastavení exekučního řízení bylo postaveno najisto, že žalobci dluh včetně příslušenství přeplatili, přičemž tato právní moc nastala dne 19. 10. 2004 a žaloba byla podána dne 22. 12. 2004; dvouletá (subjektivní) promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 obč. zák. tedy neuplynula. Jako nedůvodnou posoudil i námitku započtení uplatněnou žalovaným.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j. 28 Co 316/2007-54, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 41.061,- Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak ho změnil tak, že žalobu co do částky 44.213,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 30. 6. 2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování a přiléhavě zjistil skutkový stav věci, s jeho právním hodnocením se však zcela neztotožnil. Soud prvního stupně správně rekapituloval způsob placení předmětné pohledávky a rovněž správně uzavřel, že žalobci splatili nejdříve jistinu a poté příslušenství. Skutečnost, že žalobcům vznikl při úhradě předmětné pohledávky přeplatek, vyplývá rovněž ze závěru usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 E 519/2000 pravomocně zastaven. Ohledně námitky promlčení vznesené žalovaným se však odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 obč. zák. počala žalobcům běžet od právní moci usnesení odvolacího soudu týkajícího se zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž její běh počal dne 2. 7. 2003, neboť z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 2 E 519/2000 vyplývá, že poslední platba ze strany žalobců v rámci výkonu rozhodnutí proběhla prostřednictvím směnky (na částku 2.556.000,-) se splatností 30. 6. 2003. Žalobci předali tuto směnku do soudní úschovy dne 19. 7. 2002 a žalovaný ji převzal dne 31. 7. 2002. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná dohoda o tom, že původní závazek převodem směnky zaniká a bude nahrazen novým směnečným závazkem, k plnění došlo až dne 1. 7. 2003, kdy žalovaný směnku inkasoval po její splatnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobci podali žalobu dne 22. 12. 2004, pak byla podána včas a právo promlčeno není. Z obsahu spisů týkajících se jednotlivých výkonů rozhodnutí dovodil, že žalobci vůbec v žalobě neuvedli, že žalovanému měli uhradit rovněž náklady výkonu rozhodnutí, které vyplývají z obsahu spisu Okresního soudu pro Prahu-východ; celkové náklady výkonu rozhodnutí v uvedené věci činí 44.213,- Kč, když tuto částku žalobci do žaloby vůbec nezahrnuli jakožto poplatky, které měli oprávněnému (žalovanému) v rámci výkonu rozhodnutí zaplatit. V tomto směru odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného a co do částky 44.213,- Kč žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Rozsudek soudu prvního stupně považují za správný, avšak nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť nevhodně hodnotil právní skutečnosti, zejména pak posouzení otázky promlčení považují za naprosto nesprávné. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že toto směřuje pouze proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 44.213,- Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro závěr dozvědět se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, je vždy rozhodující zjištění skutečného stavu v konkrétním případě.
Jak plyne z obsahu spisu, v posuzovaném případě se žalobci dozvěděli o tom, že došlo na jejich úkor k získání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného, nejpozději uhrazením poslední splátky předmětné pohledávky, k čemuž došlo dne 1. 7. 2003, kdy žalovaný inkasoval po splatnosti směnky částku 2.556.000,- Kč. Pokud tedy žalobci podali žalobu dne 22. 12. 2004, uplatnili jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím dvouleté promlčecí doby a námitku promlčení vznesenou žalovaným tudíž nelze posoudit jako důvodnou, jak správně učinil odvolací soud. Navíc nelze přehlédnout, že žalobci nesouhlasí s posouzením otázky promlčení jejich práva, přestože odvolací soud tuto otázku posoudil shodně se soudem prvního stupně (s jehož rozsudkem dovolatelé souhlasí) v tom ohledu, že právo promlčeno není (odlišně byl posouzen pouze počátek běhu promlčecí doby).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v obecně pojatém dovolání, které postrádá jakoukoliv bližší argumentaci směřující proti konkrétním závěrům Městského soudu v Praze, na nichž byl rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící části založen, správný, a proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelé s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu jeho nákladů právo a straně žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu