ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2625.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2625/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J., s. d. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 16.990,- Kč, částky 38.400,- Kč a částky 9.420,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 475/2005 a 16 C 87/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č. j. 22 Co 573/2006-38, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č. j. 22 Co 573/2006-38, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 7. 2006, č. j. 18 C 475/2005-22, co do částky 38.400,- Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2006, č. j. 18 C 475/2005-22, jímž byla zamítnuta žaloba domáhající se uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 16.990,- Kč a částku 38.400,- Kč. Ve výroku II. odvolací soud potvrdil rozsudek téhož soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 16 C 87/2006-23, jímž byla zamítnuta žaloba domáhající se uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 9.420,- Kč, a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V předmětném sporu se žalobce domáhal uložení zmíněných povinností žalované z titulu bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že na úkor žalobce převzala žalovaná výše specifikované částky jakožto kupní ceny na základě tří kupních smluv uzavřených mezi účastníky ve dnech 20. a 25. 11. 2003. Na základě těchto kupních smluv mělo být převedeno ze žalované na žalobce vlastnické právo k pozemkům, k nimž měl žalobce od 80. let 20. století ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 1990 (dále jen „hospodářský zákoník“) právo trvalého užíván. Ve smyslu §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 1. 7. 2000 (dále jen „obč. zák.“) se žalobce považoval za vlastníka těchto pozemků. Předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny platně podle §37, §39, §40, §588 a násl. obč. zák., §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupovaní v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.), a zaplacení v nich sjednaných kupních cen žalobcem žalované tudíž nemůže být bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobce ve smyslu §451 obč. zák. Nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 (veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz , dále jen „nález č. 278/2004 Sb.“) od něhož žalobce dovozuje absolutní neplatnost předmětných kupních smluv, nemá pro posouzení platnosti těchto smluv žádný význam. Je třeba vzít v úvahu, že Ústavní soud má postavení tzv. negativního zákonodárce, což znamená, že jeho rozhodnutím nemohou být do právního řádu vkládány žádné nové právní normy. Zrušení konkrétního právního předpisu (zde se jedná o část II. zákona č. 229/2001 Sb. – „Změna občanského zákoníku čl. II“, jíž byl zrušen §879c obč. zák.) třeba považovat za začlenění dříve zrušeného zákonného ustanovení do právního řádu s účinností stanovenou nálezem (tedy od 1. 1. 2005). Od tohoto dne je totiž možné na §879c obč. zák. pohlížet tak, jako kdyby nebyl zrušen. Období od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 je přitom třeba chápat tak, že po tuto dobu existovala právní překážka bránící realizaci citovaného zákonného ustanovení. Dnem 1. 1. 2005 tato překážka odpadla a běh lhůty uvedené v §879 obč. zák. pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické pokračuje dále. Právnické osoby, které se v mezidobí nestaly vlastníky podle citovaného zákonného ustanovení, se jimi staly dnem 1. 1. 2005. Pakliže tyto právnické osoby uzavřely ve stejném období kupní smlouvy o prodeji pozemků, na něž se vztahoval §879c obč. zák., jedná se o smlouvy platné. To lze vyvodit z §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, přičemž jej považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve vztahu k účinkům nálezu č. 278/2004 Sb. a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jiných odvolacích soudů i jiných senátů Městského soudu v Praze. Odvolací soud měl vyjít ze zásady, že s ohledem na hierarchii právních předpisů je směrodatné, zda mezi účastníky uzavřený právní úkon, tedy kupní smlouva, je v rozporu s normou vyšší první síly, tedy v daném případě s Ústavou. Pokud žalobce uzavřel kupní smlouvu, uzavřel ji ohledně věci, která byla jeho vlastnictvím, a tudíž se jedná o nezpůsobilý předmět převodu vlastnictví. Akceptace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v dané věci by vedla k absurdnímu závěru, že zrušením protiústavního derogačního ustanovení příslušného zákona již nikdy nemůže dojít k obnovení neboli rehabilitaci ustanovení, o něž žalobce svůj nárok opírá a které bylo novým protiústavně vydaným a posléze zrušeným zákonem zrušeno. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako oba rozsudky soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání podala vyjádření, v němž obsáhle líčí důvody, které nebyly při rozhodování soudů brány v potaz. Její argumentace se koncentruje na podporu tvrzení, že nároky vyplývající z ustanovení §879c obč. zák. nelze považovat za důvodné proto, že tato úprava je v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, neboť v sobě skrývá formu nepřípustné veřejné podpory. Problematika veřejné podpory přitom byla upravena v českém právním řádu již zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, jenž nabyl účinnosti dne 1. 5. 2000. V současné době je pak institut veřejné podpory zakotven v zákoně č. 215/2004 Sb., jenž odkazuje na definici veřejné podpory obsaženou v čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení ES. V případě, že by žalobce měl nabýt pozemky, které měl v okrese K. v trvalém užívání, do svého vlastnictví podle §879c obč. zák., došlo by k naplnění všech definičních znaků zakázané veřejné podpory, tedy v rozporu se zákonem č. 59/2000 Sb. a zároveň s právem ES, které bylo inkorporováno prostřednictvím Dohody o přidružení s Evropskými společenstvími a ČR do vnitrostátního práva. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné také ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přípustnost dovolání – v případě rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem – je tedy nutné zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9).
Odvolacím soudem bylo v souzeném sporu rozhodnuto o třech nárocích žalobce s odlišným skutkovým základem. Žalobce se totiž zaplacení těchto částek domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, jež však mělo vyplynout ze tří právních skutečností toliko svým charakterem obdobných, avšak vzájemně skutkově nesouvisejících. Tyto právní úkony spočívaly v uzavření tří samostatných na sobě nezávislých kupních smluv, na jejichž základě mělo být převedeno vlastnické právo k různým nemovitostem ze žalované na žalobce. Jednalo se tak o tři samotné občanskoprávní závazkové vztahy mezi žalobcem a žalovanou, z nichž byly žalobcem u soudu uplatněny tři samostatné peněžité nároky (uplatněné třemi samostatnými žalobami), přičemž dva z nich nepřesahovaly zákonem požadovanou výši 20.000,- Kč. Jednalo se o nárok na vrácení kupní ceny ve výši 9.420,- Kč (zaplacené na základě kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2003) a kupní ceny ve výši 16.990,- Kč (zaplacené na základě odlišné kupní smlouvy také ze dne 20. 11. 2003).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání ve vztahu k těmto nárokům žalobce odmítl.
Nejvyšší soud se nicméně zabýval přípustností dovolání žalobce ve vztahu k požadované částce 38.400,- Kč, jakožto tvrzeného bezdůvodného obohacení na straně žalované získané na základě kupní smlouvy ze dne 25. 11. 2003, dle tvrzení žalobce absolutně neplatné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k tomuto nároku žalobce rozsudkem měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v tomto rozsahu přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů se ve vztahu k této otázce ustálila a ani v předmětném sporu není důvodu se od ní odchylovat.
Nejvyšší soud rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. především v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části“. V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c obč. zák., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť zákon č. 103/2000 Sb. tohoto dne nabyl účinnosti) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný §879c obč. zák. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
K argumentu žalované ohledně nepřípustnosti státní podpory podnikatelským subjektům se sluší uvést, že Smlouva o založení Evropského společenství je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení České republiky, [….] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004, a nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo Evropského společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního řádu k datu 1. 5. 2004. Je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.
Lze tedy jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tudíž nemohl nabýt totéž vlastnické právo na základě později uzavřené kupní smlouvy (podobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2329/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Z výše vyložených důvodů považoval Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto mu nezbylo než rozhodnutí tohoto soudu podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 38.400,- Kč, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory Nejvyššího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu