ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2656.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2656/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalované D., a. s., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 249/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2006, č. j. 28 Co 579/2005-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2005, č. j. 25 C 249/2004-49, určil, že výpověď ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 20. 9. 1996 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 20. 3. 1998, daná žalobci dne 20. 12. 2002, je neplatná. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o podnájmu dne 20. 9. 1996 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 20. 3. 1998, jejímž předmětem byly nebytové prostory v objektu občanské vybavenosti čp. 1752 (supermarket potravin), na adrese P. 4, Křejpského 1752/2. Vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 20. 12. 2002 žalovaná smlouvu o podnájmu nebytových prostor vypověděla s tím, že výpovědní doba činila tři měsíce, počala běžet první den měsíce následujícího po doručení výpovědi žalobce a skončila dne 31. 3. 2003. Zjistil, že důvodem výpovědi měla být skutečnost, že žalobce byl k uvedenému datu v prodlení s úhradami nájemného po dobu delší než dva měsíce. Dále zjistil, že na základě výpovědi bylo vedeno proti žalobci řízení o vyklizení nebytových prostor u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 438/2004, přičemž v dané věci byla žaloba vzata zpět, neboť žalobce předmětné nebytové prostory vyklidil. Rovněž vzal za prokázáno, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2005, sp. zn. 25 C 249/2004, bylo řízení zastaveno. Věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že v dané věci naléhavý právní zájem spočívá v prokázání skutečnosti a následném určení, že ze strany žalobce nebylo porušeno právo. Zaujal názor, že zvýšení nájemného o míru inflace se zpožděním několika let neodpovídá duchu smlouvy a ani vůli účastníků smlouvy. Dospěl k závěru, že předmět plnění je podle §37 odst. 2 o. z. neuskutečnitelný. Dále vyslovil závěr, že celý úkon žalované je ve smyslu §41 o. z. neplatný s odůvodněním, že žalobci nevznikla povinnost uspokojit nárok, který uplatnila žalovaná dopisem ze dne 25. 3. 2002. Uzavřel, že žalobce byl v prodlení s úhradou nájemného za dobu delší než dva měsíce, výpovědní důvod proto nebyl naplněn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 28 Co 579/2005-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na uvedeném určení má žalobce naléhavý právní zájem, přičemž zkoumání této otázky považoval za prvořadé. Zaujal názor, že v projednávané věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi není dán, proto žalobu nelze přezkoumávat po stránce věcné. Dospěl k závěru, že platnost výpovědi, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k žalobě na vyklizení nebytových prostor. V této souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že určovací žaloba je preventivního charakteru, přičemž má místo zejména tam, kde se lze její pomocí vyvarovat stavu ohrožení práva či právní nejistoty v právním vztahu, který byl v dané věci vyvolán tím, že mu byla žalovaným neoprávněně dána výpověď z podnájemního vztahu. Konstatoval, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi trval i poté, kdy sám vypověděl podnájemní smlouvu a nebytové prostory vyklidil, neboť i v této chvíli trvala právní nejistota ohledně toho, zda byla či nebyla oprávněně dána výpověď z nájmu nebytových prostor či zda oprávněnou výpovědí byla až ta, kterou dal žalované jako pronajímateli žalobce. Podle dovolatele v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi a má zásadní význam pro jeho další nároky, a to zejména právo na úhradu technického zhodnocení pronajatých prostor. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci šlo v dovolacím řízení především o posouzení aplikace ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. To umožňuje žalobci uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však dána nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
O takový případ v dané věci se však nejedná.
K projednávané věci dovolací soud podotýká, že judikatura již ustáleně vyřešila otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k žalobě na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod č. 115/1967, č. 17/1972, č. 33/1975, č. 19/1983, č. 6/1984 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod číslem 21, nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, pod číslem 35). Obdobnou problematikou se rovněž zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1646/2004 s odůvodněním, že otázka platnosti výpovědi ze smlouvy o nájmu může být řešena jako předběžná otázka v již probíhajícím řízení o vyklizení nemovitosti a naléhavý právní zájem na určovací žalobě o neplatnost výpovědi tak není dán. Ve výše uvedeném usnesení zaujal dovolací soud názor, že samo soudní rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi bez dalšího není podkladem pro doložení existence práva nájmu k nebytovým prostorám.
V souzené věci tedy lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud konstatoval, že posouzení otázky platnosti výpovědi má charakter otázky předběžné ve vztahu k žalobě na vyklizení nebytových prostor. Dovolací soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal existenci naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o. s. ř. Absence průkazu naléhavého právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovalo z procesního hlediska zamítnutí žaloby. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst.1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu