ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2663.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2663/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátkou, o 302.249,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 190/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2007, č. j. 22 Co 970/2007-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 2. 2. 2007, č. j. 8 C 190/2006-31, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 302.249,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C 93/2004-94, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč. S poukazem na posledně uvedené rozhodnutí, zejména pak na závěr, že za situace, kdy na jednu směnku plnil žalobce dvakrát,
a pokud byla proti němu vedena exekuce pro částku 400.000,- Kč poté, kdy ji již jednou uhradil, byla vedena „zcela neoprávněně“, soud prvního stupně s odkazem na §135 odst. 2 o. s. ř. dovodil, že žalovaný se takto bezdůvodně obohatil (ve smyslu §451 obč. zák.) o částku 105.452,20 Kč představující úroky z prodlení a částku 1.330,30 Kč představující směnečnou odměnu. Dále žalované částky představující náklady řízení (nalézacího ve výši 53.710,- Kč a exekučního ve výši 141.754,- Kč) posoudil jako nárok na náhradu škody ve smyslu §424 obč. zák. s tím, že pokud žalovaný, kterému bylo již na směnku žalobcem plněno, se domáhal vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení téže částky, jednal úmyslně proti dobrým mravům.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 22 Co 970/2007-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 302.249,50 Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že vymáhání peněžitého plnění přiznaného vykonatelným soudním rozhodnutím (úroky z prodlení, směnečná odměna) nelze podřadit pod žádný z případů vypočtených v §451 odst. 2 obč. zák., tudíž se nejedná o plnění, které představuje na straně oprávněného (žalovaného) bezdůvodné obohacení, případně škodu na straně povinného. Vzhledem k tomu, že pravomocný rozsudek je třeba pokládat za nezměnitelný (ledaže došlo za podmínek stanovených zákonem k jeho zrušení nebo změně cestou mimořádného opravného prostředku), je zřejmé, že postup žalobce v tomto řízení nelze než označit za pokus o „obejití“ zákazu uvedeného v §159a odst. 5 o. s. ř., neboť se takto snažil napravit důsledky svého předchozího opomenutí (podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, příp. využití mimořádného opravného prostředku). Odvolací soud podotýká, že možnost vynutit povinnost uloženou ve výroku soudního rozhodnutí představuje jednu ze složek tzv. materiální právní moci rozsudku. Pokud se tedy osoba, jíž podle vykonatelného rozhodnutí svědčí určité právo, obrátí na soud s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (podle §251 a násl. o. s. ř.), popř. podá návrh na nařízení exekuce (podle §40 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.), nelze takto vymožený nárok považovat za bezdůvodné obohacení a náklady nalézacího a exekučního řízení za škodu vzniklou povinnému – žalobci úmyslným jednáním oprávněného – žalovaného proti dobrým mravům. Odvolací soud dále dovodil, že rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C 93/2004-94, nelze považovat za rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k předmětu tohoto řízení, byť nároky uplatněné v obou těchto řízeních spolu souvisí. Už pojmově je vyloučeno, aby zmíněný rozsudek, ukládající povinnost k peněžitému plnění, byl ve vztahu k jinému rozhodnutí, rovněž o nároku na zaplacení peněžitého plnění, pokládán za rozhodnutí o předběžné otázce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí s výkladem §135 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. odvolacím soudem. S odkazem na rozhodnutí R 48/2001 nelze považovat rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C 93/2004-94, za rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k předmětu „nového“ řízení. Tvrdí, že obě věci (posuzovaná a sp. zn. 5 C 93/2004) jsou totožné, tedy mají stejný skutkový základ a stejný okruh účastníků. Odvolací soud musel (závazně) vycházet z posledně uvedeného rozhodnutí a soudy obou stupňů nemohly učinit jiný závěr o existenci zbytku pohledávky žalobce, než jak bylo zhodnoceno v předchozím pravomocně ukončeném řízení (sp. zn. 5 C 93/2004). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Totožnost věci ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. je dána nejen totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu řízení.
V řízení, které lze zahájit jen k návrhu, je předmět řízení určován obsahem konečného návrhu (žalobního petitu). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že věc vedená Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 93/2004 je totožná s právě posuzovanou věcí (byť věci spolu souvisí a okruh účastníků je stejný). Jedná se o samostatné nároky, z nichž každý vyplývá z odlišných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (jistina pohledávky, příslušenství pohledávky a náklady řízení), a každý je tak předmětem samostatného řízení. V posuzovaném případě tedy aplikace ustanovení §135 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. nepřichází v úvahu, jak správně dovodil odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a straně žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu