ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2747.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2747/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8. 3. 2006, sp. zn. 30 Co 75/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 66/2004 (žalobce J. K., právně zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. Č. r., a 2. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 7. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 16. 11. 2005, č. j. 7 C 66/2004-52. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 451/21 (orná půda), parc. č. 451/29 (orná půda), parc. č. 456 (orná půda), parc. č. 466 (orná půda), parc. č. 467 (orná půda), parc. č. 468 (orná půda) a parc. č. 490 (orná půda) v katastrálním území Š., a dále části pozemku parc. č. 471 (vodní plocha), o výměře 529 m2 (který je tvořen z původního pozemku č. kat. 489) v katastrálním území Š. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 8. 3. 2006, sp. zn. 30 Co 76/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 9. 8. 1982, sp. zn. 2 T 213/82, odsouzen v trestním řízení soudním a byl mu uložen i trest propadnutí majetku podle ustanovení §51 odst. 2 trestního zákona. Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl později žalobce rehabilitován usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 12. 1990, sp. zn. 1 Rt 336/90, a odsuzující rozsudek z 9. 8. 1982 byl zrušen. Odvolací soud dále poukazoval na to, že „v ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je zakotveno, že podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady, upraví zvláštní zákon“; pro daný případ je tímto zvláštním zákonem zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. V tomto zvláštním zákoně jsou upraveny podmínky, které oprávněné osoby musely splňovat a dodržet, aby jim věci mohly být podle restitučního zákona vydány, a jsou tu stanoveny i lhůty k uplatnění nároků, které jsou koncipovány jako lhůty prekluzívní (§13 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě, uváděl odvolací soud, byla i žaloba žalobce o určení vlastnictví podána 27. 7. 2004, tedy nepochybně po uplynutí prekluzívní lhůty podle §13 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce (který ovšem není státním občanem České republiky, nýbrž státním občanem USA) tedy nevyvolal restituční spor podle zákona č. 229/1991 Sb., ale „svou žalobu opřel o ustanovení §126 občanského zákoníku ve spojitosti s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu“. Odvolací soud však k tomu uváděl, že v takovémto případě nelze hledat řešení sporu v obecném právním předpise (ať již v §126 občanského zákoníku či v ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu); podle názoru odvolacího soudu by možnost uplatnění těchto obecných ustanovení byla dána pouze tehdy, pokud by chyběla speciální úprava nápravy křivd ve zvláštním restitučním předpise, což však v daném případě není. Odvolací soud zdůrazňoval, že při posouzení tohoto případu je třeba vycházet z právních závěrů o vzájemném vztahu žalob o určení vlastnického práva a žalob o uplatnění nároku podle předpisů restituční povahy, vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.).
Odvolací soud proto z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 4. 2006 advokátu, jímž byl žalobce v řízení před soudy obou stupňů právně zastupován, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 7. 6. 2006 podáno u Okresního soudu Praha-východ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že své dovolání pokládá za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť toto dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel uváděl své přesvědčení o tom, že rozsudek odvolacího soudu z 8. 3. 2006 (sp. zn. 30 Co 75/2006 Krajského soudu v Praze) je v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §126 odst. 1 občanského zákoníku a také s ustanovením článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 14 bod 6 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech (viz č. 120/1976 Sb.) a s článkem 1 bod 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (viz č. 209/1992 Sb.).
Dovolatel zdůrazňoval, že jeho žaloba není žalobou restituční, ale žalobou o ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku, protože je „vlastnické právo k předmětným nemovitostem od počátku nezaniklo a trvá dosud“.
Podle názoru dovolatele „umožňuje-li právní řád demokratického právního státu uplatnit vlastnické právo vedle obecné právní úpravy ještě i na základě další, zvláštní a zvýhodněné právní úpravy (v restitučních přepisech), a to pro své státní občany nebo pro občany žijící trvale na jeho území, nemůže se jednat o diskriminaci osob žijících trvale na území jiného státu či osob s cizím státním občanstvím; ti jsou ovšem odkázání jen na obvyklou ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů, zejména podle občanského zákoníku“.
Dovolatel konstatoval, že jeho žaloba vychází zejména z toho, že trestní rozsudek, kterým mělo dojít i k připadnutí jeho nemovitostí č. státu, mu dosud nebyl řádně doručen a proto „je nutno tento rozsudek považovat za dosud nepravomocný“. Dovolatel je toho názoru, že „z důvodu, že mu před vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 9. 8. 1982 bylo přiznáno na základě ženevských konvencí právo politického asylu, nelze vůči němu uplatňovat právně neúčinný postup soudu pro opuštění republiky, včetně nedoručení rozsudku“.
Dovolatel je i toho názoru, že „z důvodu, že zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla ex lege zrušena všechna soudní rozhodnutí pro trestné činy v tomto zákoně vyjmenované, a to bez ohledu na státní příslušnost odsouzeného, nemohly být v případě zrušujících výroků o propadnutí majetku, na základě zákona o soudní rehabilitaci, diskriminovány osoby, které po zrušení těchto rozsudků pozbyly své čs. státní občanství“.
Dovolatel má za to, že „protože zákon č. 229/1991 Sb., ani jiný zvláštní zákon nestanovil, že nároky vyplývající ze zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku podle §51 odst. 2 trestního zákona (s účinkem ex tunc) zanikly, je na místě žaloba o určení vlastnictví k věcem, postiženým propadnutím majetku“, došlo-li ke zrušení výroku o propadnutí majetku. Podle názoru dovolatele „vrácení věci a uplatnění vlastnického práva k nemovitostem, které získal stát zjevně účelově, nemohou bránit jiné než obecné právní předpisy, pokud vlastník není tzv. oprávněnou osobou pro neexistenci čs. státního občanství“.
Dovolatel trvá na tom, že v daném případě se čs. stát zmocnil jeho nemovitostí bez právního důvodu a proto žádný právní předpis v minulosti, ani nyní, restituční či nerestituční předpis, nemůže a priori předpokládat, že stát je v takovém případě pravým vlastníkem.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 66/2004 Okresního soudu Praha-východ), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 8. 3. 2006 (sp. zn. 30 Co 75/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována nyní rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc s použitím aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu byl ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) nově zaujat právní závěr: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1994 Sb. (zákona o půdě) je stanoveno, že oprávněným osobám podle tohoto zákona (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení soudním, popřípadě v trestním řízení správním podle dřívějších předpisů, jestliže takový výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů (a to i zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na který je tu v poznámce k normě jmenovitě poukázáno).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I ÚS 117/93 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že i ohledně majetku propadlého státu podle dřívějších předpisů, platí i po zrušení výroku o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., že zvláštní restituční předpis stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné.
I v této právní věci se tedy soudy musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posoudit žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými právním předpisem restituční povahy (kupř. zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud České republiky se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo / 22 Cdo / 1222/2001, a zaujal právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale měla uplatnit nárok na vydání věci podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že restituční předpisy se ve skutečnosti týkají veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí restitučního předpisu a který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 8. 3. 2006 (sp. zn. 30 Co 75/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu