ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2792.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2792/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 2. 2006, sp. zn. 20 Co 449/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 7/2003 (žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č.R., o neplatnost výpovědi z nájemního vztahu a o určení nájemného), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 1. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 2. 2005, č. j. 22 C 7/2003-76. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení neplatnosti výpovědi z 29. 8. 2002 z nájemní smlouvy č. 120 N 99/80, uzavřené dne 1. 12. 1999 mezi žalobcem Ing. J. B. a Pozemkovým fondem ČR. Byl však zamítnut i žalobní návrh žalobce, aby soud „nahradil svým projevem vůle vůli žalovaného Pozemkového fondu ČR k uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným“ podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku (v konkrétním soudu předloženém znění) ohledně budov a pozemků (v žalobě identifikovaných) v katastrálním území D. L. u K. (v okrese P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 2. 2006, sp. zn. 20 Co 449/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 2. 2005, č. j. 22 C 7/2003-76, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a projednávanou právní věc také správně po právní stránce posoudil.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalovaným Pozemkovým fondem ČR dne 29. 8. 2002 daná výpověď nájemní smlouvy je platným právním úkonem. Odvolací soud dovozoval, že smluvní ujednání, odchylující se od zákonem upravené výpovědní doby u nájmu pozemků na dobu neurčitou (§677 odst. 2 občanského zákoníku), je výslovně umožněno ustanovením §678 občanského zákoníku, podle něhož lze sjednat i kratší výpovědní lhůtu než je doba zákonná (tj. jednoroční výpovědní lhůta k 1. říjnu běžného roku). V daném případě byl žalobce při uzavření smlouvy o nájmu z 1. 12. 1998 srozuměn s podmínkami této smlouvy, včetně toho, že žalovaný Pozemkový fond ČR může smlouvu vypovědět bez uvedení výpovědního důvodu ve sjednané jednoměsíční lhůtě k 1. 10. běžného roku. Odvolací soud proto dovozoval, že žalovaný Pozemkový fond ČR při vypovědění smlouvy o nájmu z 1. 12. 1998 postupoval v souladu se smluvním ujednáním účastníků smlouvy; jen ze skutečnosti, že žalobce na pronajatých pozemcích provozuje zemědělskou výrobu, nelze mít za to, že výpověď nájemní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku). Odvolací soud měl za to, že závazné ujednání ze smlouvy o nájmu z 1. 12. 1998 jsou povinny obě smluvní strany respektovat.
Pokud šlo o další žalobní návrh žalobce ohledně nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření nové nájemní smlouvy, vycházel odvolací soud z toho, že žaloba o nahrazení takového projevu vůle je podmíněna tím, že žalovaný není ochoten projevit vůli určitého obsahu, ačkoli je tak povinen učinit; povinnost prohlásit vůli může žalovanému uložit právní předpis nebo tato povinnost může pro něho vyplynout z jeho vlastního závazku či z jeho protiprávního chování. Za situace, kdy ze zákona, či ze smluvního vztahu (případně z vlastního protiprávního jednání) pro žalovaného povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o nájmu dotčených nemovitostí v daném případě nevyplývá, nelze proto žalobě žalobce ohledně tohoto uplatněného nároku vyhovět. Bylo věcí žalobce, zda si zajistí nárok na převod nemovitostí, tedy k majetku, na němž hospodařil, a má i zájem jej nadále využívat ke svému podnikání; právní nárok na žalobcem uváděné nemovitosti nelze zakládat jen na vztahu faktickém a na tom, že nemovitosti chce žalobce získat privatizací a že s ním již v tomto směru bylo jednáno.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 17. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 16. 5. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především vytýkal, že soudy v této právní věci neposoudily komplexně celý faktický a právní vztah, vzniklý v daném případě v roce 1992. Dovolatel tvrdí, že „s ním vždy bylo jednáno jako s budoucím majitelem jím užívaných nemovitostí“, o něž jde v tomto řízení. Při jednání o převodu nemovitostí bylo ovšem žalobci uváděno, že překážkou v tomto převodu je tu uplatňovaná restituce ohledně těchto nemovitostí, že však „tato restituce byla od samého počátku jen účelová, že její projednání trvalo téměř deset let, že v průběhu deseti let tu přešlo vlastnictví nemovitostí na Pozemkový fond ČR, který ovšem nyní tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí od roku 1995, ale „jako vlastník se začal chovat až na základě předání nemovitostí do správy Pozemkového fondu ČR podle zákona č. 229/1991 Sb. a tato skutečnost správy nemovitostí byla také vyznačena v katastru nemovitostí na listu vlastnictví, a to v roce 2001“.
Podle názoru dovolatele je v rozporu s dobrými mravy, aby ve smlouvě o nájmu nemovitostí, sloužících k zemědělské prvovýrobě (se všemi jejími agrolhůtami), bylo ustanovení, týkající se výpovědi nájmu s výpovědní lhůtou jednoho měsíce, přičemž by stačilo doručení výpovědi i v poslední den této měsíční lhůty. Provozování zemědělské prvovýroby má svá závazná pravidla (nevyjímaje i pravidla pro splnění předpokladů pro získání dotací na provozování této prvovýroby) a také s těmito pravidly je ujednání o výpovědi, obsažené v nájemní smlouvě z 1. 12. 1998, v rozporu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něho je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, proti němu je podáno dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 7/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 2. 2006 (sp. zn. 20 Co 449/2005 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 2. 2006 projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §677 odst. 2 a §678 občanského zákoníku (s přihlížením i k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku), jakož i s přihlížením k ustanovením §17 odst. 1, §18 odst. 1 a §22 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. spravují nemovitosti uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zejména půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, anebo hospodářské budovy, patřící k původní zemědělské usedlosti) právnické osoby – pozemkové fondy (se čtyřmi výjimkami, uvedenými v §17 odst. 1 písm. a, b, c a d/ téhož zákona).
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pokud není znám vlastník nemovitosti, je pozemkový fond oprávněn dát nemovitost do užívání vhodným nájemcům; úplata za toto užívání je příjmem fondu do doby, než vlastník uplatní svá práva k této nemovitosti. Uplatní-li vlastník svá práva k nemovitosti, pozemkový fond vypoví smlouvu s nájemcem k 1. říjnu běžného roku s jednoroční výpovědní lhůtou, nedohodne-li se s vlastníkem jinak (§18 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
V ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. je upraven zánik některých užívacích práv (např. práva družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků, právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění zemědělské výroby, právo trvalého užívání nemovitosti ve vlastnictví státu dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. dnem 24. 6. 1991 Sb.).
Podle ustanovení §677 odst. 1 občanského zákoníku lze zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu, nedojde-li k dohodě pronajimatele a nájemce, pouze výpovědí. Nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků, patřících do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu, v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1,. října běžného roku (§677 odst. 2 občanského zákoníku). Podle §678 občanského zákoníku platí ustanovení o uvedené výpovědní době pouze tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak.
Z uvedených ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že smlouvou lze sjednat nejen delší, ale i kratší výpovědní dobu, než je doba zákonná.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 8. 2001, I. ÚS 528/99 (uveřejněném pod č. 126 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že úvaha soudu, založená na aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními údaji a zjištěními, z nichž plyne, a to i s přihlédnutím k situaci oprávněné osoby, že výkon práva je tu v rozporu s dobrými mravy.
Za těchto uvedených okolností nelze výsledný právní závěr odvolacího soudu, uvedený v jeho rozsudku ze 16. 2. 2006 (sp. zn. 20 Co 449/2005 Městského soudu v Praze), na str. 4, že „totiž postupoval žalovaný při vypovědění smlouvy o nájmu z 1. 12. 1999 v souladu se smluvními ujednáními účastníků smlouvy, která jsou pro ně závazná, a obě smluvní strany jsou povinny je respektovat; za této situace nelze jen ze samotné skutečnosti, že na pronajatých pozemcích žalobce provozuje zemědělskou výrobu, dovozovat, že výpověď smlouvy, učiněná 29. 8. 2002, je tu v rozporu s dobrými mravy“, pokládat za právní závěr, který by byl v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními občanského zákoníku a s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku). Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, nešlo tu v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu