ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2882.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2882/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: A/ JUDr. O. T., B/ Ing. I. P., C/ MUDr. Z. Z., a D/ Ing. J. Ž., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2008, sp. zn. 24 Co 352/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 99/2003 (žalobců JUDr. O. T., Ing. Y. P., MUDr. Z. Z. a Ing. J. Ž., zastoupených advokátem, za účasti v řízení 1. Stavebního bytového družstva v P. 6, zastoupeného advokátkou, 2. Bytového družstva K. č. 30 a č. 32, a 3. P. f. ČR, o určení vlastnictví) takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 3. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2007, čj. 8 C 99/2003-135. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny) pozemků parc. č. 3900/20, parc. č. 3900/21, parc. č. 3900/22, parc. č. 3900/23, parc. č. 3900/24, parc. č. 3900/25, parc. č. 3900/1 a parc. č. 3900/3 (podle geometrického plánu Ing. M. N. z 21. 1. 2006, který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně) v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 2268 a č. 35501 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P.-m. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2008, sp. zn. 24 Co 352/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4. 4. 2007, čj. 8 C 99/2003-135, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedené, že odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení; byl proto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud především uváděl, že v tomto soudním řízení podle zákona
č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jemuž předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města P., pod sp. zn. PÚ 5190/92, bylo nesporné, že žalobci jsou v této právní věci oprávněnými osobami (případně dědici oprávněných osob), že Stavební bytové družstvo v P. 6 a Bytové družstvo K. č. 30 a č. 32 jsou v této právní věci povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. a že nárok žalobců podle tohoto zákona byl podán včas. Šlo tu o pozemek, který byl vyvlastněn rozhodnutím odboru pro výstavu bývalého Obvodního národního výboru v P. 6
z 3. 9. 1956, Výst.-1539/56-Dr.Ko, se stanovením náhrady za vyvlastnění a tento pozemek byl posléze zastavěn obytným domem a garážemi. Původnímu vlastníku V. T. byla za vyvlastnění pozemku vyplacena náhrada 10.339,- Kč, jak vyplývalo z rozhodnutí odboru pro výstavu rady bývalého Ústředního národního výboru hl. m. P. z 20. 2. 1958, čj. Výst./2-19849/5-Dr.N. Při určení výše náhrady za vyvlastnění bylo postupováno podle tehdy platných finančních předpisů a tato náhrada byla poukázána na soukromý účet původního vlastníka pozemku V. T. u S. s. v P. 6.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl za to, že jak pozemkový úřad v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., tak i soud prvního stupně, došly k právnímu závěru, že v tomto případě není dán důvod k vydání věci podle ustanovení
§6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., protože za vyvlastnění pozemku tu byla vyplacena náhrada a nejde také o nemovitost, která by nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.
V řízení o této právní věci bylo zjištěno, že původní pozemek, který byl označen (v pozemkové knize) jako pozemek parc. č. 3901 v katastrálním území D., existuje, i když nikoli ve své původní podobě, a že po přechodu pozemku do vlastnictví státu na něm došlo k výstavbě domu s garážemi a občanskou vybaveností ve smyslu územního rozhodnutí z 13. 8. 1965 a dalších následně vydaných správních rozhodnutí. Podle rozhodnutí o vyvlastnění, které bylo vydáno odborem pro výstavu bývalého Obvodního národního výboru v P. 6 z 3. 9. 1956, čj. Výst.-1539/56-Dr.Ko, došlo tu k vyvlastnění za účelem realizace bytové výstavby; tento hlavní účel vyvlastnění (tj. bytová výstavba) byl na pozemku realizován a tomuto účelu slouží pozemek jako celek dodnes. Jižní část původního pozemku, která je nezastavěná, slouží potřebám obyvatel, domu, což koresponduje účelu provedeného vyvlastnění; nejde tu o tzv. veřejnou zeleň.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda se na daný případ vztahuje ustanovení
§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., tedy zda šlo o případ, kdy by nemovitost přešla na stát v důsledku politické perzekuce. Dospěl však k závěru, že „taková situace v posuzovaném případě nestala, když tu došlo k vyvlastnění pro účely bytové výstavby, která by byla realizována, i kdyby došlo k vyvlastnění pozemku patřícího jiné osobě než původnímu vlastníku, jimž tu byl V. T.; na politickou perzekuci osoby, jíž byl pozemek vyvlastněn, tu nelze usuzovat ani z proběhlého odvolacího správního řízení ohledně určení výše náhrady za vyvlastnění, když tu nebylo vyhověno žádosti původního vlastníka pozemku o použití výjimky pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění; náhrada tu byla stanovena bez použití výjimky (již se původní vlastník domáhal), ale výše náhrady za vyvlastnění byla stanovena přece podle tehdy platných cenových předpisů.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že v daném případě nebyly dány důvody k vydání nemovitosti žalobcům podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m), n) ani r) zákona č. 229/1991 Sb. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že P. f. ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly a další účastníci řízení náklady neúčtovali (pokud šlo o náklady řízení odvolacího).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25. 2. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 23. 4. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 17. 1. 2008 (sp. zn. 21 Co 352/2007 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud nedospěl v daném případě ke správné aplikaci a ke správnému výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolatelé poukazovali zejména na to, že vyvlastnění pozemku, patřícího původnímu vlastníku, který je právním předchůdcem žalobců, bylo provedeno „ke splnění úkolů jednotného státního hospodářského plánu ministerstva zahraničních věcí s tím, že předmětný pozemek je určen pro výstavbu bytů“. Ministerstvo zahraničních věcí však pozemek nevyužilo a Správa služeb diplomatickému sboru převedla správu pozemku (jako národního majetku) ke dni 1. 4. 1966 na Generálního investora bytové výstavby Ústředního národního výboru hlavního města P. a pozemek byl pak přidělen pro výstavbu družstevních bytů zaměstnanců strojní fakulty Českého vysokého učení technického v P.; dne 16. 1. 1975 byl pozemek (na němž byl postaven dům čp. 2051) odevzdán do užívání 1. Stavebního družstva občanů P. 6. Dovolatelé nesdílejí názor odvolacího soudu, že takto byl splněn hlavní účel vyvlastnění – bytová výstavba. Podle názoru odvolatelů (poukazujících v této souvislosti na ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a na ustanovení §40 odst. 3 nařízení vlády č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí) nebylo tu možné vykládat smysl vyvlastnění jen poukazem na obecný účel vyvlastnění – na bytovou výstavbu, nýbrž tak, že byl-li pozemek vyvlastněn pouze „pro výstavbu bytů určených pro diplomaty nebo zaměstnance rezortu Ministerstva zahraničních věcí, je jakékoli jiné využití s tímto původním účelem vyvlastnění v rozporu; k původnímu účelu vyvlastnění tedy pozemek v daném případě využit nebyl. Důvod k vydání pozemku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tu tedy byl, podle názoru dovolatelů, dán.
Dovolatelé mají dále za to, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně neaplikovaly na daný případ ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i v tomto případě šlo o politickou perzekuci původního vlastníka pozemku, která spočívala v tom, že vyvlastňovací rozhodnutí trpí vadou, která tomuto původnímu vlastníku znemožnila realizovat jeho práva vlastnit majetek a být o něj připraven pouze ze zákonných důvodů (jak to má na zřeteli článek 17 odst. 2. Všeobecné deklarace lidských práv). Odvolatelé v této souvislosti poukazovali i na to, že vyvlastňovací rozhodnutí v tomto případě (tj. rozhodnutí odboru výstavby ONV P. 6 z 3. 9. 1956, zn. Výst. 1539/50-Dr.Ko) neobsahovalo ani žádnou lhůtu, v níž mělo Ministerstvo zahraničních věcí zahájit výstavbu domu na vyvlastněném pozemku, takže vlastník pozemku neměl vůbec možnost podat ve lhůtě, jež by byla stanovena ve výměru, podat žádost o zrušení vyvlastňovacího výměru (zcela nebo zčásti), pokud vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce nezačal vyvlastněné nemovitosti užívat ke stanovenému účelu vyvlastnění. Dovolatelé i tuto vadnost uvedeného výměru
z 3. 9.1956 „považují za nástroj, jímž došlo k politické perzekuci původního vlastníka“. Šlo tu o to, že ztráta majetku v důsledku vyvlastnění byla prokázána okolnostmi, které opodstatňují závěr o naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření P. f. ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že tento fond pokládá rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně i formálně správné, takže má za to, že dovolání žalobců je nedůvodné.
Ve vyjádření Stavebního družstva v P. 6 a družstva Bytové družstvo K. č. 30 a č. 32 k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru, vysloveném v tomto vyjádření, nelze v daném případě uplatnit ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., když hlavní účel, pro nějž v roce 1956 došlo k vyvlastnění pozemku původního vlastníka V. T., tj. bytová výstavba, byla na vyvlastněném pozemku realizována a tomuto účelu slouží pozemek doposud, přičemž část pozemku, která není zastavěna, slouží potřebám obyvatelům domu, což patří k běžnému standartu užívání takového obytného domu. Uvedená družstva mají také za to, že tu nelze aplikovat ani ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., protože i kdyby rozhodnutí o vyvlastnění v daném případě trpělo případně nějakou vadou, není možné je kvalifikovat jako nástroj politické perzekuce vůči původnímu vlastníku pozemku.
Přípustnost dovolání odvolatelů bylo možné posuzovat v daném případě jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního soudu (sp. zn. 8 C 99/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 17. 1. 2008 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci byla v řízení před soudy obou stupňů posuzována zejména otázka aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnický vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku
vyvlastnění bez vyplacení náhrady (viz písm. n/ ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb.);vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (viz písm. m/ ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb.);
politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (viz písm. r/ ustanovení §6 zákona č. 229/11991 Sb.).
V ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen „vyvlastnění bez vyplacení náhrady“; v tomto ustanovení není jmenovitě pomýšleno na otázku výše náhrady za vyvlastnění a jejího správného a nesprávného výpočtu.
V ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen „pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna“; v tomto ustanovení není jmenovitě pamatována na to, ve prospěch kterého státního orgánu či jiné právnické osoby byla nemovitost vyvlastněna, ani na bližší vymezení „účelu, pro který byla nemovitosti vyvlastněna“; tomuto obecnému znění uváděného ustanovení neodporuje vymezení účelu vyvlastnění formulací např. jako vyvlastnění pro „účely bytové výstavby“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byl zaujat právní názor (na str. 48 /126/): „Případy, v nichž nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.) jsou míněny jen ty případy, kdy nešlo o ty případy, jež jsou uvedeny v §6 odst. 1 písm. a) až p), s), t) a u) téhož zákona.“
Jen bylo-li vlastnění provedeno v rozporu se zákonem s taxativně vymezenými účely a jen přistoupily-li k tomu další okolnosti (např. zcela nesprávně stanovená výše náhrady za vyvlastnění), by mohlo jít o postup poručující obecně uznávaná lidská práva a svobody (k tomuto závěru dospěl již např. v nepublikovaném rozhodnutí z roku 1993 pod sp. zn. 3 Cdo 225/93 bývalý Vrchní soud v Praze, rozhodující tehdy jako soud dovolací).
Z uvedených ustanovení právních předpisů (která jsou ustanoveními hmotněprávními) i z citovaných právních závěrů, zejména uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, vycházel dovolací soud
i v daném případě. Na tomto základě svého posuzování nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v tomto případě ve svém rozhodnutí ze 17. 1. 2008 (sp. zn. 24 Co 352/2007 Městského soudu v Praze), v němž vycházel z týchž ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (a jejich slovního i logického výkladu)
a v podstatě z týchž právních závěrů, jak jsou shora uvedeny, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníků tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu