ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2893.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2893/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele V. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 6. 2006, sp. zn. 7 Co 1400/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 590/2003 (žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaném Z. d. R., zastoupenému advokátem, o 104.512,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 8. 4. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 17. 2. 2005, č. j. 4 C 590/2003-129. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobce, aby žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 104.512,- Kč, s 3,5% úrokem z prodlení, za odstraněné porosty podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 19.075,- Kč.
O dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 6. 2006, sp. zn. 7 Co 1400/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze 17. 2. 2005, č. j. 4 C 590/2003-129, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 67.332,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobcem podané odvolání nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud zdůrazňoval, že v odvolacím řízení (týkajícím se námitek žalobce proti zamítnutí jeho žaloby soudem prvního stupně o zaplacení částky 104.512,- Kč za odstranění porostů – ovocných stromů za pozemcích parc. č. 166/1, 184/1, 158/1, 158/2 a 157 v katastrálním území D.) žalobce i žalovaný shodně uvedli, že nikdy nedošlo mezi nimi k dohodě o poskytnutí finanční náhrady za porosty. „Vykrytí nároku, který je předmětem tohoto řízení, tj. v podstatě finančního plnění, žalované družstvo žalobci nepřislíbilo nikdy“. Žalované družstvo vždy nabízelo žalobci vykrytí nároku v nemovitostech, ale o ty však žalobce neměl zájem. Žalované družstvo proto váže počátek promlčecí doby ohledně nároku žalobce již k 18. 11. 1992.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobce a žalované družstvo shodně uvedli, že mezi nimi došlo k uzavření písemné dohody o ukončení nájmu ke sporným pozemkům, a to zčásti ke dni 9. 4. 1991 a zčásti ke dni 31. 12. 1992. Odvolací soud ovšem dodával, že „žalobce uvedl, že tato dohoda nebyla splněna, a definitivně nájem skončil ve vztahu ke všem pozemkům, o něž jde v tomto řízení, až k 31. 12. 1993“.
Odvolací soud také uváděl, že oba účastníci tohoto řízení potvrdili, že rodina K. (jednotliví její členové, měli ve vztahu k žalovanému družstvu řadu restitučních nároků, jakož i nároků transformačních. Nebylo však mezi těmito účastníky jednáno o finančním uspokojení nároku žalobce, který je předmětem tohoto řízení (vedeného pod sp. zn. 4 C 590/2003 Okresního soudu v Jindřichově Hradci). Finanční plnění žalované družstvo vždy odmítalo a žalobce na něm, dle svého vyjádření, ani netrval. Vznik nároku žalobce a tedy i počátek běhu tříleté zákonné promlčecí lhůty podle §101 občanského zákoníku (když zákon č. 229/1991 Sb. zvláštní ustanovení o promlčení nároku neobsahuje) se odvíjí od ukončení nájmu pozemků žalobce podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Žaloba v této právní věci byla žalobcem podána 8. 4. 2003 a pokud tedy nárok žalobce vznikl před 8. 4. 2003 (a není tedy rozhodné, zda to bylo k 1. 1. 1993 nebo k 1. 1. 1994), pak byla ze strany žalovaného družstva uplatněna námitka promlčení nároku žalobce v tomto řízení důvodně. Z okolností posuzované právní věci nelze, podle názoru odvolacího soudu, dovodit, že by uplatnění námitky promlčení žalovaným družstvem v tomto řízení bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku).
Odvolací soud dále uváděl, že v daném případě jde o finanční nárok podle §24 odst. 4 (respektive odst. 3) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce ovšem vycházel původně z nesprávného názoru o právním důvodu vzniku jeho nároku (jako údajného nároku transformačního podle zákona č. 42/1992 Sb.), který na něj přešel po jeho právním předchůdci V. K. (narozenému v roce 1923), takže nežádal jeho finanční splnění (to mu ovšem také nebylo žalovaným družstvem nabízeno).
Vzhledem ke všem těmto uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce je promlčen, a proto odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Výrok o nákladech řízení odvolacího i dovolacího vynesl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 21. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 12. 9. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil shodná tvrzení účastníků tohoto řízení o tom, že údajně nebylo mezi žalobcem a žalovaným družstvem jednáno o finančním uspokojení konkrétního nároku žalobce. Žalobce totiž tvrdil v celém průběhu jednání se žalovaným družstvem, že by se přednostně spokojil s vykrytím náhrad v nemovitostech, a to přesto, že již od roku 1993 z přípisu Pozemkového fondu ČR věděl, že má nárok na finanční plnění. Žalobce opakovaně tvrdil a prokazoval, že upřednostňuje naturální plnění nemovitostmi, hodícími se k provozování zemědělské výroby z toho důvodu, že je a byl soukromým zemědělcem. Přesto však odvolací soud nesprávně (podle názoru dovolatele) dovodil, že tu nelze ohledně počátku a běhu promlčecí lhůty vycházet od okamžiku, kdy žalované družstvo dalo jednoznačně najevo, že nehodlá nárok žalobce (předtím uznávaný) uspokojit.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů posoudily žalobcem uplatněnou námitku, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného družstva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a to proto, že tuto námitku žalobce nepokládaly za důvodnou. Dovolatel je však přesvědčen, že okolnosti jeho případu jsou natolik mimořádné, že je tu na místě použít ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Podle názoru dovolatele je tu pro posouzení uvedené námitky žalobce rozhodné, že „ač věděl, že má nárok na finanční plnění, při jednání s žalovaným družstvem upřednostňoval naturální plnění; nakonec k dohodě o vydání konkrétních nemovitostí nedošlo, a proto žalobce nárokoval finanční plnění. Žalované družstvo bylo žalobcem informováno o finančním plnění (neboť mu žalobce předložil i dopis Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Jindřichův Hradec), ale žalobce upřednostňoval jako soukromý zemědělec náhradu jen nemovitostmi. Žalované družstvo chtělo plnit vůči žalobci nemovitostmi ještě i v průběhu tohoto řízení; teprve v dalším průběhu řízení uplatnilo žalované družstvo námitku promlčení nároku žalobce.
Dovolatel uváděl, že považuje za nesprávný i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
Ve vyjádření žalovaného zemědělského družstva R. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalované družstvo nebylo ochotno hradit nárok žalobce peněžní formou. Jak již bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem v rozsudku z 26. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2975/2005 (vydaném v této právní věci), rozhodnou skutečností v rámci posouzení promlčení nároku žalobce je den, kdy žalobce zjistil, že žalované družstvo nehodlá plnit jeho nárok peněžitou formou. Žalované zemědělské družstvo má za to, že tu není na místě uplatnění §3 odst. 1 občanského zákoníku o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, když tu nejsou dány žádné mimořádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly odmítnutí námitky promlčení, uplatněné žalovaným družstvem, pro rozpor s dobrými mravy. Žalované družstvo nikdy žalobci neučinilo vážný příslib plnění v peněžní formě a žalobce podal žalobu o zaplacení v jeho žalobě uváděné částky za situace, kdy ode dne vzniku jeho nároku uplynula doba více jak 10 roků. Promlčení nároku si žalobce zavinil sám; nepodal včas žalobu poté, co zjistil, že žalované družstvo není ochotno poskytnout mu finanční plnění; k tíži žalovaného družstva nemůže být skutečnost, že se pokoušelo o dohodu formou vypořádání nároku ve věcech. Podle názoru žalovaného družstva „jak z vyjádření účastníků tohoto řízení vyplývá, žalované družstvo na počátku tohoto soudního řízení jednalo v omylu ohledně právní kvalifikace nároku žalobce“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 590/2003 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že v tomto případě odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 28. 6. 2006 právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 28. 6. 2006 (sp. zn. 7 Co 1400/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích), především podle ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění před novelizací zákonem č. 183/1993 Sb.) a podle ustanovení §101 občanského zákoníku s přihlížením i k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §24 odst. 4 (nyní §24 odst. 3/ zákona č. 229/1991 Sb.) jestliže na pozemku nebo na jeho části byl ke dni vzniku práva užívání pozemku trvalý porost a jestliže na tomto pozemku není v době ukončení jeho nájmu žádný trvalý porost, náleží vlastníku pozemku náhrada ve výši ceny trvalého porostu, který se na pozemku nacházel ke dni vzniku práva na užívání pozemku.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností, vycházejících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práva a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V této právní věci (sp. zn. 4 C 590/2003 Okresního soudu v Jindřichově Hradci) rozhodoval již dovolací soud rozsudkem z 26. 4. 2006 (28 Cdo 2975/2005 Nejvyššího soudu). Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 8. 2005, sp. zn. 7 Co 1281/2005, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 2. 2005 (č. j. 4 C 590/2003-129 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), žalobu žalobce zamítající; odvolací soud uložil žalovanému družstvu zaplatit žalobci 104.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. 4. 2003 do zaplacení, zatím co ohledně dalšího úroku z prodlení ve výši 0,5% byla žaloba žalobce zamítnuta. Dovolací soud ve svém rozsudku z 26. 4. 2006 (28 Cdo 2975/2005 Nejvyššího soudu) dospěl k těmto právním závěrům „Právní úprava v zákoně č. 229/1991 Sb., změněná zákonem č. 183/1993 Sb. s účinností od 1. 7. 1993, vyjádřená nyní v §24 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., není již vázána na nemožnost poskytnutí náhradního pozemku se srovnatelnými porosty a nárok na náhradu vzniká nikoli skončením užívacího práva, ale skončením nájmu, který vznikl přímo ze zákona a nahradil předchozí užívací vztah. Tato úprava se týká žalobce V. K., jehož nárok nebyl do 1. 7. 1993 uspokojen, ani nebyla sjednána dohoda o finanční náhradě. Aplikace nového právního ustanovení tu odstraňuje překážku pro přímé uplatnění nároku na náhradu ve výši rozdílu cen; i v případě, že nárok žalobce neuplatnil, byl by tu počínaje dnem 1. 7. 1993 dán nárok na přímé plnění. Nárok podle §24 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nevyžaduje uplatnění výzvy k náhradě, uplatněné u právnické osoby, jež je ve věci pasívně legitimována, ani prekluzívní lhůtu k uplatnění nároku. Promlčení se tu řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku; za počátek běhu promlčecí lhůty se tu považuje v případech náhrad podle zákona o půdě ten den, kdy žalobce mohl zjistit, že žalovaný, s nímž žalobce jednal o náhradě, nehodlá jeho nárok zcela nebo zčásti splnit. Z jednání o náhradě podle §24 zákona o půdě by muselo být zřejmé, že ochota právnické osoby, která je povinnou osobou, směřuje k plnění peněžitému, které podle nyní platného znění citovaného ustanovení přichází v úvahu. Je tu třeba stanovení počátku běhu promlčecí lhůty odvodit nejdříve ode dne ukončení nájmu pozemků, a pokud jednání probíhalo, pak nejpozději dnem, kdy žalobce zjistil, že žalovaný nehodlá plnit jeho nárok peněžitou formou, jak mu to ukládá ustanovení §24 zákona č. 229/1991 Sb. Okolnost, že žalovaný v zásadě nárok poskytnout náhradu za odstraněné trvalé porosty neustále uznával (byť nikoli peněžní formou), až do doby, kdy vznesl námitku promlčení, by pak mohla být vzata v úvahu při posouzení toho, zda námitka promlčení, vznesená až v průběhu soudního řízení, neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolací soud dospěl tak ve svém citovaném rozsudku z 26. 4. 2006 (28 Cdo 2975/2005 Nejvyššího soudu) k výslednému závěru, že „bez toho, aby odvolací soud posoudil promlčení nároku žalobce z uvedených hledisek, nelze dospět k závěru o správnosti jeho rozsudku z 31. 8. 2005, sp. zn. 7 Co 1281/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích“.
Z citovaných právní závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl odvolací soud v dalším průběhu řízení vázán ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu, odvolací soud pak v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházel při aplikaci a výkladu ustanovení §24 zákona č. 229/1991 Sb., ustanovení §101 i §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací soud pak v tomto dovolacím řízení (28 Cdo 2863/2006 Nejvyššího soudu) o dovolání dovolávajícího se žalobce z 11. 9. 2006 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 6. 2006, sp. zn. 7 Co 1400/2006, vychází rovněž z právních závěrů dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu z 26. 4. 2006 (28 Cdo 2975/2005 Nejvyššího soudu); pro odchýlení se od těchto právních závěrů neshledává dovolací soud na základě výsledků dalšího průběhu řízení v této právní věci přesvědčivé důvody. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit dovolání dovolatele, že tu jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu v rozhodnutí odvolacího soudu z 28. 6. 2006, napadeném dovoláním dovolatele, nešlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo o řešení některé právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným družstvem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a tuto náhradu nákladů řízení, vynaložených v dovolacím řízení, žalovanému družstvu nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co bylo žalovaným družstvem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu