ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2916.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2916/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. G. o. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. s. l. h., zastoupenému advokátem, o zaplacení 3.676.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 23/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č.j. 11 Co 564/2005-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č.j. 11 Co 564/2005-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2005, č.j. 26 C 23/2003-122, tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 3.676.848,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 3. 2003 do zaplacení (výrok I.). Potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o příslušenství pohledávky (II.) Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III.).
V posuzované věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení původně 3.392.764,- Kč s příslušenstvím (poté došlo ke změně – rozšíření žaloby) s tím, že byl oprávněným držitelem práv na hráče ledního hokeje M. H. Byl jeho m. klubem, z něhož hráč přestoupil v roce 1999 do klubu H. C. Ž. T. V roce 2000 pak přestoupil M. H. do k.-a. N. H. L. (dále „N. H. L.“). Na základě přestupu hráče do N. H. L. obdržel žalovaný Č. s. l. h. (dále „Č. S. L. H.“) finanční plnění, což se stalo podle smlouvy uzavřené mezi M. h. f. (dále „II. H. F.“) a N. H. L. Žalobci však, podle tvrzení žalobce v rozporu s tehdy platným Přestupním řádem Č. S. L. H. (odkazováno na přílohu č. 1, čl. II., bod 7; nejde o další tehdejší variantu „Přestupní řád ledního hokeje“), nic nevyplatil; přitom žalobci měl – vzhledem k odchodu hráče do N. H. L. hned v následující sezóně – náležet podíl z částky vyplacené Č. S. L. H. ze zahraničí. Celou tuto částku však Č. S. L. H. převedl na H. C. Ž. T. Žalovaný se bránil poukazem na příslušnost arbitrážní komise Č. S. L. H. (čl. 16 Stanov Č. S. L. H.) a tvrdil, že žalobce obdržel za hráče H. již při přestupu do T. podstatně vyšší odstupné (přestupní poplatek), než měl dostat podle tehdejších přestupních tabulek; žalobce se také v té době vzdal všech dalších práv vůči hráči.
Odvolací soud považoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) za právně rozhodný nikoli Přestupní řád Č. S. L. H., ale smlouvu mezi Č. S. L. H. a II. H. F. (ohledně přestupů do N. H. L) ze dne 3. 5. 1996 jako právní akt, sjednávaný ze strany Č. S. L. H. i za kluby, jež jsou jeho členy (tedy i za žalobce). Pro žalobce podle odvolacího soudu závazné body 6.2. a 6.3. smlouvy Č. S. L. H. – II. H. F. stanovily, že podíl (bonus) při přestupu hráče do N. H. L. náleží jen tomu klubu, z něhož hráč do N. H. L. přestoupil (H. C. Ž. T.). Vyrovnání za přestup M. H. z Y. B. do H. C. Ž. T. bylo již provedeno zaplacením odstupného (přestupního poplatku) žalobci třineckým klubem. Proto odvolací soud nepřisoudil – rozdílně od soudu prvního stupně – žalobci jím požadovanou částku.
Proti výrokům I., II., jakož i návaznému nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu, podal žalobce dovolání, které opíral – při přípustnosti dovolání dané především odlišnými rozsudky nižších instancí - o jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci, dále o procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí a konečně o skutkové zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rozsáhlém odůvodnění dovolání žalobce namítal, že smlouvu mezi II. H. F. a jeho členskými národními hokejovými svazy nelze nadřadit Přestupnímu řádu Č. S. L. H., jenž je pro svaz i jeho členy závazný. S odkazem na celou řadu ustanovení (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, §2 odst. 1 a §488 o. z., §3 odst. 3 a §16 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) žalobce dovodil, že kontrakty navenek uzavřené ze strany Č. S. L. H. mimo jeho členskou základnu nemohou zavazovat členy tohoto občanského sdružení. Pro vztah Č. S. L. H. – jeho členové platí Přestupní řád Č. S. L. H. a z něho žalobce odvozuje svůj nárok. Dovolatel navíc považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť právní aspekt závaznosti smlouvy Č. S. L. H. – II. H. F. pro žalobce v něm není srozumitelně vysvětlen. K pochybení odvolacího soudu mělo dojít též při rozhodování o příslušenství pohledávky. Dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
V průběhu dovolacího řízení sdělil žalobce soudu, že na jeho straně došlo ke změně názvu občanského sdružení ke dni 21. 9. 2006 na K. G. o. s. (přiloženo potvrzení Ministerstva vnitra z téhož dne). Dovolací soud vyjádřil tuto skutečnost v záhlaví svého rozhodnutí, v dalším textu odůvodnění však používá – s ohledem na znění názvu žalobce v době, kdy se odehrály rozhodné skutečnosti – dosavadní název žalobce H. c. Y. B. (občanské sdružení).
II.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla ohledně výroku I. rozsudku odvolacího soudu dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nižší instance rozhodly o meritu věci rozdílně. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku II. téhož rozsudku mohla být přípustnost dovolání dána jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud ještě před následujícím meritorním posouzením věci předesílá, že neshledal své oprávnění k přezkumu z hlediska těch dovolatelem tvrzených důvodů, které měly být údajně vylíčeny v intencích §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. (procesní pochybení odvolací instance tamtéž uvedená). Dovolání je nutno posuzovat podle jeho obsahu a Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by dovolatel jasně a určitě vylíčil takové důvody, které by zakládaly jakékoli čistě procedurální pochybení odvolací instance (či snad soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud je toho názoru, že veškerá relevantní tvrzení, jak jsou obsažena v dovolání žalobce, brojí proti právnímu posouzení věci odvolací instancí (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přezkoumával tedy napadené rozhodnutí pouze z hlediska správnosti právní argumentace odvolacího soudu, tedy správnosti aplikace všech v úvahu přicházejících – a pro strany závazných – ustanovení a jejich odpovídajícího výkladu.
Právní posouzení věci dovolacím soudem je nutné rozdělit do více právních otázek, které byly pro odpověď na argumentaci dovolatele určující.
1. Ač bezprostředně v tomto bodě nedošlo k rozporu právních závěrů obou instancí a názorů stran sporu, Nejvyšší soud považuje za vhodné přisvědčit oběma nižším soudům, poskytly-li žalobci právní ochranu s - byť rámcovým – odkazem na §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Dosavadní judikatorní přístup preferoval výklad, podle něhož je určovací žaloba na vyslovení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami jediným prostředkem, který prolamuje ústavně garantovanou spolkovou autonomii (srov. čl. 20 Listiny základních práv a svobod). Tento přístup však již není udržitelný. Rozmanité společenské vztahy přinášejí stále nové situace, při nichž by trvání na jediném žalobním petitu (pouze podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) znamenalo v důsledcích odepření spravedlnosti – tedy popření záruky procesní ochrany účastnických práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toho je třeba se vyvarovat i v nyní posuzované věci. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je tedy možné využít jako lex specialis, tj. jako právní prostředek, umožňující napadnout (jinak respektované) rozhodnutí spolkového orgánu. Neznamená to však, že by nemohla být ve spolkové věci podána žaloba s jiným zněním petitu – samozřejmě za předpokladu, že vyhovuje restriktivně vyloženým kritériím pro projednání. Za taková kritéria lze oprávněně (dílem alternativně, dílem kumulativně – předchozí smírčí řízení, újma vzniklá žalobci) považovat, a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění, protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákonem či interními normami spolku), společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výraznou újmu (materiální, osobnostní), potenciálně utrpěnou žalobcem. Právě i posledně zmíněné měřítko tu lze mít za splněné, neboť částka požadovaná žalobcem je značně vysoká.
2. Dovolací soud nemůže přisvědčit námitce žalovaného, že by věc měla být, ať již ve stadiu smírčího (předsoudního) či rozhodčího (v zásadě soud nahrazujícího) řízení, projednána Arbitrážní komisí Č. S. L. H. (čl. 16 Stanov). Pokud jde o možnost rozhodčího řízení, pak zmíněná komise zajisté, již vzhledem k mechanismu svého vzniku (čl. 16 odst. 2 Stanov), nevykazuje znaky nezávislého rozhodčího orgánu ve smyslu §106 o. s. ř. a §1 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Povinné smírčí řízení by přicházelo v úvahu, jestliže by šlo o spor vzniklý mezi členy Č. S. L. H., případně spor „mezi členy a orgány Č. S. L. H.“ (čl. 16 odst. 1 Stanov). I když je jedním z relevantních předpisů v této věci Přestupní řád platný v rozhodném období (jeho příloha č. 1, čl. II., bod 7.), nelze spor označit za interní ve smyslu článku 16 Stanov. Platba, jejíž uspokojení žalobce žádá, totiž již byla realizována: Č. S. L. H. již částku za přestup hráče H. do N. H. L., kterou obdržel od II. H. F., vyplatil klubu H. C. Ž. T., a věc tak interně ze svého hlediska uzavřel. Obrátil-li se na svaz žalobce s požadavkem na zaplacení dlužné částky, učinil tak (viz jeho tvrzení) proto, že samotný žalovaný jako subjekt práva (tedy nikoli primárně „orgán Č. S. L. H.“) vyplatil podle jeho názoru tuto částku v rozporu s Přestupním řádem tomu klubu, jenž na ni neměl nárok v celé výši.
3. Odvolací soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2006 považoval, obdobně jako týž soud v předchozím zrušovacím usnesení ze 30. 9. 2004, za určující pro právní posouzení věci již otázku právní síly, resp. závaznosti smlouvy II. H. F. – Č. S. L. H. (a ostatních členských asociací jednotlivých států) ze dne 3. 5. 1996. V citovaném zrušovacím usnesení vedl odvolací soud jakousi paralelu s členstvím ČR v Evropské unii a považoval zmíněnou smlouvu za analogickou právní normě EU, a to takové normě, jež přímo zavazuje členský stát (zde členský svaz) a jeho občany (členské subjekty svazu). Takovou hierarchii předpisů nelze v hokejovém hnutí ve vztahu mezinárodní a národní úrovně konstruovat. Nelze opomenout, že – přes některé veřejnoprávní prvky – je sdružování ve zde uváděných subjektech založeno na dobrovolném a smluvním, tedy soukromoprávním principu a že se právní akt s účastí II. H. F. (s „mezinárodním prvkem“) může stát pro české kluby závazným tehdy, jestliže bude jimi tou či onou právní cestou uznán a respektován. V nyní napadeném rozsudku si proto počínal odvolací soud podstatně přesněji než předtím, poukázal-li na bod 12.1. smlouvy II. H. F. – Č. S. L. H., podle něhož „N. s. prohlašuje a potvrzuje, že tato smlouva je závazná pro všechny jeho členské kluby.“ Tuto závaznost lze akceptovat i pro případ, že by absentovalo výslovné zmocnění členských subjektů Č. S. L. H., či reálněji zmocnění prostřednictvím interních orgánů Č. S. L. H., dané zástupcům Č. S. L. H. jednat s II. H. F. ohledně přestupů hráčů do N. H. L. Jsou pro to minimálně dva důvody: smlouva byla uzavřena zjevně ve prospěch klubů členských asociací II. H. F. (problémy v souvislosti s přestupy do N. H. L., při nichž se zámořský partner necítil být jakkoli vázán, byly notoricky známy), a kromě toho je i při překročení plné moci nebo nezmocněném jednání zmocnitel (klub jako člen Č. S. L. H.) zavázán výsledkem jednání, jestliže jednání zmocněnce (Č. S. L. H.) bez zbytečného odkladu nenapadl, resp. je (třeba i konkludentně) dodatečně schválil (§33 o. z.). Z dokazování v posuzované věci nevyplynula existence výhrad klubů ke smlouvě II. H. F. – Č. S. L. H. a daleko spíše lze učinit závěr o schválení této smlouvy, než o nesouhlasu s ní.
4. Odvolací soud ovšem též dovodil, že bod 7. článku II. přílohy č. 1 tehdy platného Přestupního řádu „je přímo závislý na smlouvě uzavřené mezi II. H. F. a N. H. L., resp. mezi žalovaným a II. H. F., a na tyto smlouvy odkazuje“. Poněvadž je smlouva II. H. F. – Č. S. L. H. ze dne 3. 5. 1996 závazná i pro členské kluby Č. S. L. H. (viz výše), a „od členství žalovaného v II. H. F. se odvíjí jeho veškerá činnost a mezinárodní závazky“ (!), pak „odlišná pravidla“, která pro platby při přestupech hráčů do N. H. L. stanovil tehdejší Přestupní řád Č. S. L. H., nemohla oproti bodům 6.2. a 6.3. smlouvy II. H. F. – Č. S. L. H. obstát. Protože žalovaný postupoval v souladu s těmito body, žalobci podle odvolací instance nevznikl nárok na zaplacení požadované částky; bylo též nadbytečné se zabývat sporným ujednáním smlouvy, která byla dne 18. 5. 1999 uzavřena mezi žalobcem a H. C. Ž. T. „o zbavení se veškerých práv na hráče H.“ H. C. Y. B.
5. Nejvyšší soud však nesdílí právní názor odvolací instance. Je přesvědčen o tom, že body 6.2. a 6.3. smlouvy II. H. F. – Č. S. L. H. na straně jedné a znění bodu 7. článku II. přílohy č. 1 tehdejšího Přestupního řádu Č. S. L. H. si nekonkurují.
6. Smlouva II. H. F. – Č. S. L. H. rozlišuje již v bodě 6.2. dvě situace, obě presumující, že před přestupem hráče („podepsáním smlouvy“) do NHL došlo k přestupu do „jiného klubu“ II. H. F. (zde do H. C. Ž. T.). Jestliže tento „jiný klub“ zaplatil přestupní poplatek hráčovu „předchozímu klubu“ (zde H. C. Y. B.), „všechny příslušné bonusy“ budou zaplaceny hráčovu novému (roz. „jinému“) klubu (bod 6.3.). V případě, že by klub II. H. F., do něhož hráč přestoupil, přestupní poplatek nezaplatil, podílel by se na bonusových platbách i „předchozí“ klub (bod 6.4.). V nyní posuzované věci bylo prokázáno, že H. C. Ž. T. zaplatil H. C. Y. B. za přestup hráče H. řádně a včas odstupné, a měl by tedy (platí bod 6.3.) být jediným oprávněným příjemcem plateb.
7. Citovaným bodem 7. článku II. přílohy č. 1 Přestupního řádu, platného od 15. 4. 1998, došlo však expressis verbis ke konkretizaci či úpravě dalšího kroku při finančním vypořádání mezi českými kluby v souvislosti s přestupem hráče do N. H. L.; motiv vtělení této úpravy do Přestupního řádu není soudu znám, není však rozhodující. „M. klub“, v tomto případě H. C. Y. B., získal – přes zaplacení odstupného ze strany H. C. Ž. T. - další výhodu. V bodě 7., který lze označit za lex specialis, se totiž uvádí, že „m. klubu“ náleží „podíl na částce obdržené klubem dle smlouvy mezi II. H. F. a N. H. L.“ (ta je výchozím dokumentem pro vypořádání, na ni navazuje smlouva II. H. F. – Č. S. L. H.) mj. ve výši 60 % ve 2. roce působení v novém klubu, což nyní odpovídá částce požadované žalobcem. K tomu je třeba poznamenat, že výchozí smlouva mezi II. H. F. a N. H. L., uzavřená podle provedených důkazů dne 9. 9. 1994, je jen rámcová; zmíněným „klubem dle smlouvy“ však může podle jejího obsahu být jen ten, z něhož hráč do N. H. L. přestoupil (žádný předchozí či snad mateřský klub tam není zmíněn). A navíc Č. S. L. H., který je ve smlouvě II. H. F. – Č. S. L. H. jen prostředníkem plateb (konstruuje se tam přímý vztah II. H. F. – národní klub), si ve výše citovaném bodě Přestupního řádu stanovil bezprostřední povinnost: „Podíl bude převeden z konta Č. S. L. H. přímo na účet m. klubu.“
8. Povinnost žalovaného zaplatit žalovanou částku tedy založil relevantní Přestupní řád Č. S. L. H. a tato povinnost se neocitla v rozporu se smlouvou II. H. F. – Č. S. L. H. ze dne 3. 5. 1996. Zbývá již jen se v rámci možností zmínit o sporném ujednání ve smlouvě o přestupu hráče H. ze dne 18. 5. 1999, uzavřené mezi H. C. Y. B. a H. C. Ž. T. Toto ujednání, podle něhož „Touto smlouvou se klub zbavuje veškerých práv na hráče M. H. …“ (podrobněji str. 11, 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zajisté není postoupením pohledávky; soud prvního stupně však uzavřel, že nemůže být ani dohodou o vzdání se práva v intencích §574 odst. 2 o. z. (nebylo zřejmé, zda hráč někdy v budoucnu do N. H. L. odejde). Soud prvního stupně nezjistil úmysl smluvních stran učinit takové ujednání ani z výpovědí vyslechnutých svědků (S., H., H.). Je zde možné též uvést, že odstupné, vyplacené H. C. Y. B. t. klubem, bylo svou částkou blízké odstupnému „tabulkovému“ (viz článek II., body 1. – 3. již citované přílohy č. 1 Přestupního řádu) a že Přestupní řád Č. S. L. H. užívá ve své části V. již v nadpise termínu „Postoupení práv na hráče“. K takto prováděné skutkové rekapitulaci je z dosavadních důkazních zjištění též žádoucí doplnit, že hráč H. v sezóně před přestupem do H. C. Ž. T. tamtéž hostoval, byl juniorským reprezentantem v týmu do 20 let a přestoupil do N. H. L. ve druhém (následujícím, dalším) roce svého působení v třineckém klubu po tuzemském přestupu. Je však již úkolem výhradně odvolacího soudu, aby na základě dosavadních důkazních zjištění, či snad ještě doplněného dokazování, přikročil k právním závěrům o této zbylé a (též) pro věc určující právní otázce.
Jak vyplývá z bodů 4. – 7. právního posouzení věci Nejvyšším soudem, dovolání žalobce je důvodné pro nesprávné právní posouzení věci; ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vůči výroku II. rozsudku téhož soudu, byť jde jen o výrok o příslušenství pohledávky, lze uzavřít, že byl naplněn dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku), a to jak pro judikatorní novost věci, tak i pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Důvodností dovolání byl dotčen i závislý výrok III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se též rozhodne o nákladech stran v dovolacím řízení, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243c odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu