ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2974.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2974/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Mgr. L. O., 2. A. R., a 3. V. O., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5. 4. 2006, sp. zn. 15 Co 156/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 18/2004 (žalobců Mgr. L. O., A. R. a V. O. proti žalovaným: A. P. f. ČR, a B. O. Ch. P., o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 21. 4. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Tachově z 13. 12. 2005, čj. 3 C 18/2004-77. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců „o vydání rozhodnutí, kterým se nahrazuje zčásti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. z 19. 9. 2003, zn. 2792/03-PÚ/Rn/8400, a to tak, že oprávněným osobám – L. O., A. R. a V. O. se vydávají dům čp. 245 v katastrálním území Ch. P. (s pozemky parc. č. 3399/4 a parc. č. 276), a aby, nebude-li možné tyto nemovitosti vydat, bylo uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazeno ve své druhé části výroku rozsudku tak, aby jmenovaným oprávněným osobám byla přiznána náhrada za nevydané nemovitosti“. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výrok, že účast žalované O. Ch. P. v tomto řízení končí.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 5. 4. 2006, sp. zn. 15 Co 154/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Tachově z 13. 12. 2005, čj. 3 C 18/2004-77, potvrzen ve výrocích označených I. a II.; ve výroku označeném III. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo možné považovat za důvodné, protože na skutkových zjištěních soudu prvního stupně se ani v odvolacím řízení nic nezměnilo a také právní závěry soudu prvního stupně byly shledány správnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto řízení šlo o nemovitosti, jejichž původní vlastnicí byla od roku 1940 A. R. (babička žalobců). Výměrem z 28. 1. 1948 byly nemovitosti konfiskovány podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., když uvedená původní vlastnice nemovitostí byla německé národnosti a měla od roku 1939 říšskoněmecké státní občanství; A. R. i její manžel F. R. byli dne 26. 5. 1946 odsunuti z Československa do Německa; nebylo doloženo, že by A. R. nabyla znovu československé státní občanství (ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb.). Odvolací soud dále dovozoval, že „byla-li A. R. pro účely řízení o žádosti z 27. 1. 1946 o navrácení československého státního občanství považována za čs. státní občanku (až do vyřízení této žádosti) nelze z toho nic vyvozovat pro restituční nárok, který je podle zákona č. 243/1992 Sb. vázán na navrácení čs. státního občanství původnímu vlastníku nemovitého majetku“. Proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně o ukončení účasti žalované O. Ch. P. v tomto soudním řízení odůvodnil odvolací soud tím, že „aplikace ustanovení §92 odst. 4 občanského soudního řádu nedopadá na případy, kdy soud dospěje k závěru, že účastník řízení není v řízení pasívně legitimován“.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované Mgr. L. O. (zastupující v řízení i oba další žalobce) dne 18. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobců L. O., A. R. a V. O. bylo dne 17. 7. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Tachově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 5. 4. 2006 (sp. zn. 15 Co 154/2006 Krajského soudu v Plzni) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 12. 2005 (čj. 3 C 18/2004-77 Okresního soudu v Tachově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku státní příslušnosti původní vlastnice nemovitostí A. R. (zemřelé) podle platných právních předpisů o státním občanství, zejména pokud šlo
o posouzení uvedené otázky podle dekretu č. 33/1945 Sb. A. R. nabyla říšskoněmecké státní občanství v roce 1939 nedobrovolně, a to v důsledku anexe části čs. území v roce 1938. Když pak A. R. podala žádost o obnovení čs. státního občanství, které měla do roku 1938, pak se jí podle ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. zachovávalo čs. státní občanství do vyřízení této její žádosti. Podle názoru dovolatelů „na této skutečnosti nic nemění ani to, že namísto vyřízení řádně podané žádosti o vydání osvědčení o čs. státním občanství byli manželé R. protiprávně odsunuti do Německa a nemovitý majetek A. R. v katastrálním území Ch. P. byl protiprávně konfiskován; konfiskační výměr byl dne 28. 1. 1948 vydán v rozporu s tehdy platnými předpisy“. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že „všechny zákonné podmínky pro vydání nemovitostí po A. R. žalobcům, respektive pro poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti budou do vyjasnění otázky státní příslušnosti původní majitelky v době vydání konfiskačního výměru splněny“; v době vydání konfiskačního výměru dne 28. 1. 1948 měla totiž A. R. zachováno čs. státní občanství, a to až do doby, kdy mělo být podle vládního nařízení č. 76/1948 Sb. rozhodnuto o žádosti F. R. a A. R. z 27. 1. 1946 o tom, že se jejich čs. státní občanství zachovává.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 18/2004 Okresního soudu v Tachově), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 5. 4. 2006 (sp. zn. 15 Co 154/2006 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě předcházelo občanskému soudnímu řízení v této právní věci, vedenému u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 18/2004, řízení u Pozemkového úřadu v Tachově, který svým rozhodnutím z 19. 9. 2003, čj. 2792/03/PÚ/Rn/8400, rozhodl, že Mgr. L. O., A. R. a V. O. se nevydávají nemovitosti v katastrálním území Ch. P. (tj. dům čp. 245 a pozemky parc. č. 276 a parc. č. 3339/4) a že za tyto nemovitosti nepřísluší uvedeným žadatelům náhrada. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala dne 21. 11. 2003 Mgr. L. O. žalobu Krajskému soudu v Plzni, jíž se domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení celé věci Pozemkovému úřadu v T. k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni usnesením z 10. 12. 2003, sp. zn. 30 Ca 158/2005, žalobu žalobkyně Mgr. L. O. odmítl s tím, že její žaloba je nepřípustná ve smyslu ustanovení §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. (soudního řádu správního), protože jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu; soud proto návrh žalobkyně Mgr. L. O. odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 soudního řádu správního. Správní orgán tu rozhodoval o vlastnictví oprávněné osoby (oprávněných osob) k nemovitostem podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. K projednání takové právní věci je založena pravomoc obecného soudu za podmínek vymezených v části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu ve znění zákona č. 151/2002 Sb., účinném od 1. 1. 2001. V citovaném usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. 12. 2003, sp. zn. 30 Ca 158/2005, bylo uvedeno, že „projednávání téže věci před příslušným obecným soudem si ovšem vyžaduje od žalobkyně podání žaloby u Okresního soudu v Tachově, který tu je soudem věcně i místně příslušným“; Krajský soud v Plzni ve svém usnesení z 10. 12. 2003, sp. zn. 30 Ca 158/2005, ještě dodával, že v souladu s ustanovením §46 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu musí být taková žaloba podána do jednoho měsíce ode dne, kdy nabude usnesení Krajského soudu právní moci, tj. ode dne jeho doručení účastníkům řízení.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), je oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb. státní občan ČSFR, který ztratil majetek podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neprovinil se však proti československému státu a nabyl zpět čs. občanství podle zákona č. 194/1949 Sb.,
o nabývání a pozbývání čs. státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb., o úpravě čs. státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním přepisem (srov. §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát. Zemřela-li oprávněná osoba uvedená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jsou oprávněnými osobami fyzické osoby jmenovitě uvedené v §2 odst. 2 písm. a) až e) zákona č. 243/1992 Sb.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2006 Sb.) bylo k otázce konfiskace majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. vyloženo, že tato konfiskace byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hledisek navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno v předpisech restituční povahy.
Jestliže za uvedených okolností rozhodovaly soudy obou stupňů (ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb. /soudního řádu správního/) o žalobním návrhu žalobců, uplatňujících nárok podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., se zdůrazněním nutnosti splnění všech podmínek stanovených v tomto ustanovení, nevyjímaje podmínky nabytí zpět československého státního občanství u osoby německé národnosti a říšskoněmeckého státního občanství, jejíž majetek byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž se žalobcům nepodařilo bezpečně doložit v řízení právní skutečnost „nabytí zpět čs. státního občanství“ (a nikoli jen domněnku státního občanství trvající po dobu řízení o vrácení čs. státního občanství), pak nelze přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatelů, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, jmenovitě s hmotněprávním ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány).
A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací sodu svým rozsudkem z 5. 4. 2006 (sp. zn. 15 Co 156/2006 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů ze 16. 7. 2006, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu