ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3133.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3133/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. k. K. P., zastoupeného advokátem, proti žalované T. j. S. K. P., zastoupené advokátem se sídlem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 142/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 06. 03. 2008, č. j. 14 Co 381/2006-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud zrušil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se určení vlastnického práva žalobce k zemědělsko hospodářské budově na pozemku p. č. 2055 v k. ú. Královo Pole a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části, v níž bylo určeno vlastnické právo ve prospěch žalobce k ostatním v rozsudku soudu prvního stupně identifikovaným nemovitostem, rozhodnutí potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť to má za následek vyznačení případného vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí. Vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem nepřešlo na žalovanou v důsledku právního úkonu účastníků ze dne 1. 9. 1990, jenž nebyl platnou dohodou o navrácení majetkových práv jednak z důvodů neurčité vůle žalobce jako povinné osoby navrátit majetek žalované jako oprávněné osobě a jednak pro rozpor se zákony č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací (dále jen „zákon č. 173/1990 Sb.“) a zákonem č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací (dále jen „zákon č. 232/1991 Sb.“). Dle těchto zákonů nebyla žalovaná osobou oprávněnou, neboť nositel těchto majetkových práv ke dni 31. 3. 1948 bylo Družstvo ku zřízení tělocvičny pro Tělocvičnou jednotu Sokol v K. (dále jen „D.“), které bylo subjektem odlišným od České obce sokolské nebo její organizační jednotky. Výklad této otázky vyplývá též z ustálené judikatury, zejména pak z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 1130/96. Původní sokolské tělocvičné jednoty a župy mohou odvozovat své postavení oprávněných osob podle zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb. od obecně oprávněné České obce sokolské, avšak podobné postavení České obce sokolské vůči subjektům jiným z jejich stanov ani z těchto zákonů dovodit nelze. Proto navzdory personálnímu či účelovému spojení družstev pro vystavení sokolovny s příslušnými sokolskými tělocvičnými jednotami zůstává skutečností, že družstvo bylo samostatným majetkovým subjektem, jenž neměl status organizační jednotky Československé obce sokolské. Z toho důvodu nemůže být Česká obec sokolská oprávněnou organizací k navrácení majetkových práv, jež k 31. 3. 1948 svědčila D. Vlastníkem předmětných nemovitostí bylo před 1. 10. 1951 Družstvo. Ústřední národní výbor v B. svými výměry ze dne 22. 8. 1952, 14. 10. 1953 a 26. 10. 1953, rozhodl podle zákona č. 68/1951 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 320/1951 Ú.l. o zániku předmětného D. a učinil takové opatření o jeho majetku, jímž tento přešel postupně na různé tělovýchovné organizace a vlastnické právo bylo v pozemkové knize zapsáno ve prospěch tehdejší „Závodní odborové skupiny Revolučního odborového hnutí (Gottwaldových závodů – Královopolské strojírny, národního podniku v B. – K.)“. V důsledku zákona č. 68/1956 Sb. se staly předmětné nemovitosti vlastnictvím Československého svazu tělesné výchovy, resp. jeho složky působící v K. Vlastnické právo k těmto nemovitostem pak na základě mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 přešlo na Tělovýchovnou jednotu Královopolská strojírna B., která tento majetek v této době užívala a držela, přičemž se jedná o osobu žalobce s nynějším názvem Sportovní klub K.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výslovně též napadá výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zřizování družstev za účelem výstavby sokoloven a případně i jejich správy bylo v období konce 19. století a první třetině 20. století naprosto běžné a bylo vedeno především praktickými důvody. D. totiž sestávala z movitějších členů sokolských jednot, kteří mohli díky svému majetku zajistit ručení u bank a tím urychlit shromáždění prostředků na výstavbu sokoloven. Přesně tento model byl uplatněn i u Tělocvičné jednoty Sokol K. (žalované). Logika popsaného řešení pak byla vždy završena ustanovením článku stanov družstva zřízeného ke stavbě sokolovny, jež upravovalo přechod majetku družstva na konkrétní sokolskou jednotu v případě zrušení družstva (v případě žalované se jednalo o článek XXI. stanov Družstva). K této právní skutečnosti by nepochybně došlo nebýt období totality v naší zemi. Názor odvolacího soudu, že §2 zákona č. 173/1990 Sb. se vztahuje pouze na majetek sokolské jednoty držený k 31. 3. 1948 a nikoliv na majetek těmito jednotami účelově zřízených družstev k výstavbě sokoloven, je nepřípustně zužujícím výkladem pojmu „majetková práva“ sokolských jednot, resp. nevhodným formalistickým přístupem soudů k výkladu citovaného ustanovení. Tyto závěry jsou v rozporu s principy materiálního právního státu, k nimž se ve své judikatuře přihlásil Ústavní soud (např. Pl. ÚS 51/06, Pl. ÚS 7/2000, II. ÚS 228/04, III. ÚS 462/98). V době, kdy bylo D. vymazáno ze spolkového rejstříku (v roce 1952), byla Jednota Sokol v K. zákony již zrušena (sloučena s TJ Sokol GZ K.) a majetek nemohl v souladu s vůlí vyjádřenou v platných stanovách D. přejít na žalovanou. Je nepochybné, že k restitučnímu datu, tedy 31. 3. 1948, mezi majetková práva žalované patřilo i majetkové právo založené stanovami D. Toto právo bylo možné realizovat až v souvislosti s účinností zákona č. 173/1990 Sb. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Není ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. I při zkoumání přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení o. s. ř. je soud vázán důvody a rozsahem, v němž byl výrok odvolacího soudu napaden.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolatelka pro účely dovolacího řízení vymezuje právní otázku, která již byla Nejvyšším soudem řešena, přičemž soud odvolací v daném řízení respektoval závěry v judikatuře dovolacího soudu přijaté a v soudní praxi ustálené. Jedná se konkrétně o posouzení otázky, zda Československá obec sokolská je oprávněnou organizací ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. i ve vztahu k majetku, jenž patřil k 31. 3. 1948 družstvu pro vystavění tělocvičny Sokola. Odpověď na tuto otázku poskytl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1130/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 97, na nějž ve svém rozhodnutí poukázal již soud odvolací. Ani v daném případě nejsou dány důvody pro odchýlení se od právních závěrů v tomto rozhodnutí dovozených a pro postup podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, kterak navrhovala žalovaná.
Lze tedy shrnout, že i v souzeném případě bylo výše označené Družstvo samostatným právním (majetkovým) subjektem, jenž neměl status stanovami určené organizační složky Československé obce sokolské (tělocvičné jednoty nebo župy). Z toho důvodu nemůže být Česká obec sokolská organizací oprávněnou k navrácení majetkových práv, jež tomuto družstvu svědčila k 31. 3. 1948. Podobné postavení, jaké měly vůči Československé obci sokolské jednotlivé tělocvičné jednoty či župy, nelze totiž z jejích stanov ani ze zákonů (č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.) vztahovat vůči subjektům jiným, ačkoliv ze smyslu a účelu citovaných restitučních předpisů lze dovodit, že Česká obec sokolská je oprávněnou organizací k „navrácení majetku“ těch jednot a žup, které neobnovily svoji činnost do konce lhůty k uplatnění těchto nároků (v podrobnostech viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i co do výroku II. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do nákladového výroku není přípustné.
Z výše uvedených důvodů nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu