ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3158.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3158/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně H. V. F., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované K. c. P., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 11.247.122,05 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 274/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.4.2005, č.j. 10 C 275/2004-20, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2007, č.j. 28 Co 306,307/2006-79, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.4.2005, č.j. 10 C 275/2004-20, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2007, č.j. 28 Co 306,307/2006-79, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.4.2005, č.j. 10 C 275/2004-20, ve znění opravného usnesení ze dne 22.6.2006, č.j. 10 C 274/2004-54, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost M. M., a.s., jako nájemce a žalovaná jako pronajímatel uzavřeli dne 25. 4. 2000 smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž si mimo jiné dohodli „nájemné za spotřebu elektrické energie“ ve výši 10.000,- Kč za hodinu a „nájemné za služby související s užíváním pronajatých prostor“ ve výši 6.000,- Kč za hodinu; tato výše úhrad byla pozdějšími dodatky ke smlouvě měněna. Úhrada za elektřinu byla nájemci fakturována podle počtu využitých hodin. Za období od uzavření smlouvy do konce roku 2001 mu byla za elektřinu vyfakturována částka 11.247.122,05 Kč, kterou v termínu splatnosti jednotlivých faktur uhradil. Státní energetická inspekce provedla kontrolu dodržování ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 485/2000 Sb. a zjistila, že v pronajatých prostorách ani v prostorách přilehlých, užívaných nájemcem, nejsou instalovány podružné měřiče spotřeby elektřiny. Za situace, že není možné přesně určit spotřebu elektřiny, nepovažovala inspekce za vyloučené použít při stanovení způsobu platby paušální částku, pokud je dodržena podmínka neziskovosti. Inspekce nezjistila, že by tato podmínka byla ze strany žalované porušena. Na společnost M. M., a.s., byl prohlášen konkurs, správce konkursní podstaty uplatnil nárok na vrácení uvedené částky s odůvodněním, že paušální sjednání úhrady za odběr elektřiny je neplatné, pohledávka byla ve veřejné dražbě vydražena ve prospěch žalobkyně, jejíž vstup do řízení na místo dosavadního žalobce soud připustil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva o nájmu není v části ujednání o paušální úhradě spotřeby elektrické energie neplatná, neboť neodporuje zákonu. Odvolací soud poukázal na to, že při posouzení téže smlouvy dospěl ke shodnému závěru i Vrchní soud v Praze v rozsudku č.j. 13 Cmo 220/2005-226. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který navíc měl pohledávku za promlčenou, když délku promlčecí doby posuzoval dle občanského zákoníku, odvolací soud pohledávku za promlčenou nepokládal, neboť dovodil, že promlčení je třeba posoudit dle obchodního zákoníku, tento rozdíl v právním posouzení věci však vzhledem ke shodnému závěru obou soudů o nedůvodnosti žaloby neměl na výsledek řízení vliv.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že rozhodnutí soudů obou stupňů „spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, tedy tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem“. Vytýkala soudu prvního stupně, že chybně dospěl k závěru o možnosti stanovit platbu za odběr elektrické energie jako paušální, a zopakovala svůj názor, že z tohoto důvodu je smlouva o nájmu nebytových prostor absolutně neplatná. Namítala, že protokol Státní energetické inspekce o tom, že vztah žalobkyně a žalované ve vztahu k odběru energie je v pořádku, není podepsán, že jde o „cílenou listinu“, že je zde zřejmý rozpor ve zjištění soudu, který konstatuje, že ze znaleckého posudku ing. V. lze dovodit, že skutečná spotřeba energie mohla být nižší než sjednaná paušální částka k platbě, na druhé straně však na jiném místě rozhodnutí uvádí, že nejde o podnikání za účelem dosažení zisku a nebylo tedy porušeno ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. Dosahovala-li žalovaná z příjmu paušálních úhrad za elektřinu zisku, je nutno posoudit předmětný vztah jako obchodní s promlčecí dobou 4 let, a nikoli jako občanskoprávní s promlčecí dobou 3 let. Žalobkyně dále poukazuje na to, že ve spise chybí strany č. 43 až 48 a ve spise je pouze poznámka s nečitelným podpisem a bez razítka, že stránky byly vyjmuty a zaslány Městskému soudu v Praze k čj. 39 Cm 21/2006. Takový postup označuje žalobkyně za nestandardní, neboť nelze ověřit, zda se soud nespletl, čímž je znemožněna kontrola pravdivosti tvrzení žalovaného v odvolání. Žalobkyně též upozorňuje, že ve spise je na č.l. 51 a 52 založeno podání žalované ze dne 3.5.2006, které bylo doručeno soudu 4.4.2006, z čehož usuzuje, že se stránkami mohl někdo manipulovat ve svůj prospěch. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů, následně tyto rozsudky zrušil a rozhodl v dovolacím řízení „tak, že se žalobě v plné míře vyhovuje“ nebo „tak, že se žaloba zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení soudu prvního stupně“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolatelka, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). K výzvě dovolacího soudu zástupce dovolatelky předložil dovolání opatřené svým podpisem.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Podle ustáleného výkladu otázka zásadního právního významu musí být významná nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, nýbrž také pro rozhodování věcí obdobného druhu.
Otázce, zda lze stanovit platbu za odběr elektrické energie jako paušální a zda je proto předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor v této části neplatná, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Na podporu svého názoru
o neplatnosti smluvního ujednání neuvádí žalobkyně žádnou konkrétní argumentaci s výjimkou tvrzení, že takové ujednání odporuje §3 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. S tímto argumentem se však soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly, když vycházely (v souladu s ustanovením §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.) z posouzení této otázky k tomu kompetentním správním orgánem a přihlédly k tomu, že shodně posoudil platnost sporného ujednání v téže smlouvě i soud vyššího stupně v jiném řízení. Navíc toto posouzení je výsledkem zhodnocení konkrétních okolností dané věci a postrádá tedy potřebný judikatorní přesah.
V této souvislosti lze rovněž poukázat na odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, v němž se uvádí: „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“. Z těchto závěrů vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004).
Lze uzavřít, že otázku platnosti ujednání o paušální úhradě spotřebované elektřiny odvolací soud vyřešil v intencích citované judikatury a jeho závěry nelze považovat za rozporné s hmotným právem.
Polemika se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z protokolu Státní energetické inspekce, představuje skutkové námitky proti hodnocení důkazů, které však nejsou dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání pro řešení otázek zásadního právního významu. Takovým způsobilým důvodem je pouze důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; nesprávné právní posouzení přitom může spočívat v použití nesprávného právního předpisu, anebo v nesprávné interpretaci či aplikaci použitého právního předpisu, který na uvedenou věc dopadá.
Na posouzení otázky promlčení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, proto nemůže jít o otázku zásadního právního významu způsobilou v dané věci založit přípustnost dovolání.
Ani případné postižení řízení procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zásadně (s výjimkou případu zobecnitelného nesprávného výkladu procesních předpisů) není způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně ani netvrdí, zda a jakým způsobem mohla věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit okolnost vynětí některých stránek ze spisu a její tvrzení v tomto směru jsou pouze hypotetická. Totéž platí o rozporu mezi datem podání na č.l. 51 a datem podacího razítka, který však (s přihlédnutím k datu poštovního razítka na obálce, v níž bylo dotčené podání soudu zasláno) lze vysvětlit jako zjevný omyl (překlep) autora podání v jeho dataci.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí
o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu jeho nákladů nemá, a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu