ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3159.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3159/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 681.217,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 1138/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2005, č. j. 30 Co 483/2004-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudkem shora označeným rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2003, č. j. 25 C 1138/2001-42, tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 681.217,40 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 11. 3. 2001 do zaplacení. Na nákladech řízení před oběma instancemi byl žalobce povinen zaplatit žalovanému 42.020,- Kč, resp. 69.120,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného JUDr. M. J.
Odvolací soud rozhodoval ve věci požadované úhrady (vrácení) alikvotní částky nájemného, která měla mít právní podklad ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 31. 10. 1996 na dobu určitou 10 let do 31. 10. 2006. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nájemní vztah skončil výpovědí žalovaného ze dne 9. 3. 2001; k ní sdělil žalobce dopisem ze dne 3. 4. 2001, že ji akceptuje. Důvodem bylo, že žalobce pronajal předmětný prostor dalšímu subjektu bez souhlasu pronajímatele. Žalobce vycházel ze znění smlouvy mezi účastníky; podle jejího článku V. bodu 2. bylo nájemné na 10 let ve výši 1.235.000,- Kč uhrazeno předem a tyto prostředky použity pronajímatelem (podle tvrzení pronajímatele de facto nájemcem) na opravu objektu. Zatímco soud prvního stupně dovodil bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vlastníka objektu v rozsahu přibližně poloviny předem investované – a žalobou požadované – částky, odvolací soud akcentoval při změně prvostupňového rozsudku zcela jiné skutečnosti. Vzal stejně jako soud prvního stupně v úvahu, že se účastníci dohodli dodatkem č. 2 ke smlouvě ze dne 1. 7. 1997 ve změněném smluvním článku VII. bodě 4. na tom, že „nájem lze ukončit písemnou dohodou obou smluvních stran a pouze v tomto případě je ukončení nájmu spojeno s úhradou alikvotní části předem uhrazeného nájemného“. Dovodil však na základě doslovného výkladu posledně citovaného smluvního článku, ale i ze souvisejících okolností, že výpověď smlouvy daná žalovaným není tím důvodem, který by žalobce opravňoval k požadavku vrátit alikvotní částku – nedošlo k písemné dohodě o skončení nájmu ve smluvních intencích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opřené o přípustnost pro diformitu rozhodnutí soudů nižších stupňů a o důvodnost spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Nájemní vztah podle žalobce skončil dne 10. 3. 2001, ale stalo se tak nikoli na základě výpovědi dané žalovaným, ale dohodou. Dopis žalovaného ze dne 9. 3. 2001, doručený žalobci dne 13. 3. 2001, vůbec nebyl výpovědí z nájmu, ale návrhem dohody o skončení nájemního vztahu. Žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Znění zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, stanovilo taxativně výpovědní důvody pronajímateli při sjednané době určité smlouvy o nájmu nebytových prostor. Skutečnost „neukončení podnájmu“ vůči třetí osobě, vytýkaná žalovaným žalobci v dopise ze dne 9. 3. 2001, je z hlediska výpovědi z nájmu podřaditelná pod tehdejší §9 odst. 2 písm. g) citovaného zákona.
Povaha právní úpravy v rozhodné době vyloučila, aby účastníci výpovědní důvody pronajímatele omezili (na pouhé dva důvody), jak to učinili v článku VII. bodě 2. smlouvy. To je možné až za nynějšího právního stavu; tehdejší dopis žalovaného ze dne 9. 3. 2001, podle něhož žalovaný „považuje nájemní vztah za ukončený“, je jednostranným projevem vůle, jehož obsah je nutné kvalifikovat podle příslušných ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., včetně důvodu jednostranného záměru ukončit nájem.
Samotný žalobce, jako adresát právního úkonu, považoval tento projev vůle za výpověď, jak o tom svědčila jeho reakce – prostřednictvím advokáta – v dopise z 18. 5. 2001 (Dopisem … jste nájemní smlouvu „vypověděl“…). Také v bodě II. žaloby se výslovně uvádí, že žalovaný nájemní smlouvu „vypověděl“. Slova předsedy představenstva žalobce R. H. „Potvrzujeme příjem Vašeho dopisu … , jímž končíte náš nájemní vztah …“ v odpovědi žalobce ze dne 3. 4. 2001 nesvědčí též pro jiný výklad úkonů stran, než který provedl odvolací soud – tedy že jde o výpověď žalovaného z nájmu.
Strany si v nájemní smlouvě nesjednaly výpovědní dobu. Platil tedy – i přes záměry stran - §12 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož je výpovědní doba tříměsíční s počátkem běhu od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Podle zákona tedy nájem skončil dne 30. 6. 2001. I zde nelze než konstatovat, že účastníci smlouvy o nájmu jednali nezřídka nepřesně a nižší instanci nezbylo, než toto jednání vyložit v souladu se zákonem; totéž musí nyní činit Nejvyšší soud.
Dospěl-li i posledně jmenovaný soud k závěru shodnému s odvolací instancí, že dopis žalovaného ze dne 9. 3. 2001 je výpovědí z nájmu, pak logickým pokračováním tohoto závěru je i správná – již odvolací instancí provedená – aplikace textu nájemní smlouvy (čl. VII. bod 4.) ve znění jejího dodatku č. 2, podle něhož jen písemná dohoda o ukončení nájmu mohla být důvodem pro vrácení alikvotní části nájemného. Nedošlo-li k takové dohodě, pak je požadavek žalobce neopodstatněný.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný byl v řízení úspěšný, nevznikly mu však žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu