ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3169.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3169/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky M. V., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2008, sp. zn. 20 Co 76/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 131/2007 (žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. L. M., 2. H. M., 3. M. H., 4. Z. H., 5. J. J., 6. O. J., a 7. M. P. nad M., zastoupeným advokátkou, o ochranu vlastnictví k nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze 6. 12. 2007, čj. 5 C 131/2007-195. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala (po úpravě žalobního návrhu v průběhu řízení), aby bylo žalovaným uloženo vydat žalobkyni pozemek v katastrálním území P. nad M., který byl v původní evidenci nemovitostí označen jako č. kat. 105. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení 10.458,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2008, sp. zn. 20 Co 76/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. žalobkyni bylo uloženo nahradit každému ze žalovaných náklady odvolacího řízení částkou 3.024,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku dovolacího soudu k rukám advokátky, zastupující žalované.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě došlo v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu k tomu, že žalobkyně změnila žalobu, jíž se nově nedomáhala již určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, takže soudu prvního stupně i odvolacímu soudu odpadla nutnost řešit v tomto sporu otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení u žalobkyně; na tuto otázku a její objasnění kladl totiž důraz ve svém zrušovacím rozsudku dovolací soud, a to i s dalším připomenutím řešení otázky aplikace a výkladu ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. v souladu se zněním, obsahem a účelem tohoto ustanovení.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě bylo základním tvrzením žalobkyně v tomto soudním řízní to, že se stala vlastnicí pozemku č. kat. 105 v P. nad M. v té podobě, jak byl tento pozemek odňat v roce 1961; takto však tento pozemek nebyl v roce 1991 vydán oprávněným M. M. (nyní V.) a V. M.; ideální polovinu tohoto převzatého pozemku odkoupila pak žalobkyně v roce 1992 od V. M., který je jejím bratrem. žalobkyně stále tvrdí, že žalovaní užívají část jejího pozemku č. kat. 105 v katastrálním území P. nad M. a tím zasahují do jejího vlastnického práva, takže se důvodně domáhá ochrany svých práv podle ustanovení §126 občanského zákoníku; podle obsahu žaloby žalobkyně, upravené v průběhu řízení, jde nyní žalobkyni o to, že se domáhá vydání věci a uchopení se její držby.
Podle názoru odvolacího soudu (shodného s názorem soudu prvního stupně) se však žalobkyni nepodařilo podat v tomto řízení důkaz o tom, že ona je vlastníkem uvedené nemovité věci, a to v rozsahu žalobkyní tvrzeném. Žalobkyně sice v roce 1991 vyzvala (spolu se svým bratrem) povinnou osobu o vydání domu čp. 100 v P. nad M. i pozemku č. kat. 105 – zahrady, ovšem s tím, že mínila vydání pozemku v té podobě, jak byl odňat v roce 1961. Žalobkyně a její bratr uzavřeli dne 27. 5. 1991 s oblastním podnikem služeb v B. dohodu o vydání uvedených nemovitostí, ovšem tato uvedená povinná osoba držela v roce 1991 jen část pozemku č. kat. 105 v katastrálním území P. nad M., zatím co zbývající části tohoto původního pozemku drželi jiné osoby, které „nebyly dotčeny žádostí o vydání věci“. Podle názoru odvolacího soudu tedy povinná osoba tu nemohla vydat oprávněným osobám (žalobkyni a jejímu bratrovi) více „zemského povrchu“ než sama držela, tedy pozemek o výměře 131 m2, jak tuto rozlohu měl v roce 1991 pozemek parc. č. 105 v katastrálním území P. nad M. Odvolací soud ještě připomínal, že podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se nevydával i pozemek, na kterém je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.
Odvolací soud ještě vyslovoval názor, že žalobkyně nezachovala „potřebnou opatrnost např. při koupi jedné ideální poloviny vydaných nemovitostí od jejího bratra V. M., kdy měla možnost ověřit si pochybnosti o tom, v jakém rozsahu jim vlastně byl pozemek č. kat. 105 vydán; ve spise bývalého Státního notářství v N. sp. zn. R I 876/92 (zejména ve znaleckém posudku v tomto spise) se totiž uvádělo, že předmětem prodeje bude zahrada parc. č. 105 o výměře jen 131 m2 a že také ve výpisu z evidence nemovitostí se uváděla výměra zahrady parc. č. 105 jen 131 m2“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, žalobu žalobkyně zamítající, ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 5. 2008 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval a dovolání ze strany žalobkyně proti tomuto rozsudku bylo předáno dne 8. 7. 2008 na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především vytýkala, že odvolací soud rozhodl ve věci samé, aniž by před tím vyřešil otázku podjatosti soudkyně, kterou dovolatelka (jako žalobkyně v této právní věci) uplatnila několik týdnů před jednáním u odvolacího soudu; nebylo tu prostupováno podle ustanovení §14 a násl. občanského soudního řádu a bylo rozhodováno zpětně v rámci odvolacího řízení.
Podle názoru dovolatelky mají rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě zásadní význam (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), protože řeší významnou právní otázku, zda „obsah nabývacího titulu (dohody o vydání věci) je dán následným postupem úřadů a absencí obrany jednoho z účastníků dohody“; konkrétně pak jde o to, zda „definování rozsahu nemovitosti jako pozemku č. kat 105 v tom stavu, v jakém byl v roce 1961 odňat, je dostatečně a zda tehdejší evidence nemovitostí a pak katastrální úřad byly povinny užít srovnávacího sestavení pozemků“. I jen jazykovým výkladem tu bylo možné, podle názoru žalobkyně, dospět k tomu, že v daném případě bylo vůlí žalobkyně a jejího bratra V. M. dosáhnout toho, aby jim byl vydán pozemek v takové výměře, v jaké byl odňat v roce 1961. Soudy však v tomto smyslu žádné dokazování neprováděly a tak rozhodly o vydání pozemku zcela v rozporu s vůlí účastníků dohody i v rozporu s jazykovým výkladem znění dohody.
Dovolatelka poukazovala dále na to, že odvolací soud vlastně přisvědčil názoru, že „v okamžiku podpisu dohody o vydání pozemku z roku 1991 nebyl vydávající účastník dohody o vydání pozemku vlastníkem vydávaného pozemku, třebaže tato skutečnost byla v době uzavírání dohody mezi účastníky dohody zcela nesporná; dovolatelka trvá na tom, že vlastníkem pozemku č. kat 105 v katastrálním území P. nad M. byl v roce 1991 O. p. s., s. p., v B., takže v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. požádala o vydání nemovitostí ten subjekt, který měl pozemek v držení a dohoda o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb. tu byla nabývacím titulem pro nabývající M. V. a V. M.
Dovolatelka je přesvědčena i o tom, že soudy stanovená výše náhrady nákladů řízení žalovaným v této právní věci je neadekvátní.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 163/2005 Okresního soudu v Náchodě), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 4. 2008 (sp. zn. 20 Co 76/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě rozhodoval v projednávané právní věci již i dovolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007 (28 Cdo 1253/2007 Nejvyššího soudu), jímž byl k dovolání dovolatelky M. V. zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
z 12. 9. 2006, sp. zn. 20 Co185/2006 i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze 14. 2. 2006, čj. 5 C 163/2005-86, jimiž byla žaloba žalobkyně M. V., podána
u soudu 16. 6. 2005, zamítnuta. V tomto rozsudku dovolací soud dospěl k závěru, že „odvolací soud tu řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. v souvislosti s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.“. Pro další řízení u soudu prvního stupně se ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu ukládalo, že je třeba „umožnit žalobkyni, aby v řízení uvedla (po předchozím poučení podle §5 občanského soudního řádu), zda setrvává na své určovací žalobě (s uvedením a doložením svého naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) anebo zda svůj žalobní návrh mění či upravuje a doplňuje (v jakém smyslu, v jakém rozsahu a s jakými důkazními návrhy)“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy obou stupňů z uvedených právních závěrů dovolacího soudu a při právním posouzení věci (v níž žalobkyně svůj žalobní určovací návrh změnila) se od těchto závěrů neodchýlily a neposoudily věc podle jiných hmotněprávních ustanovení, než na které dovolací soud poukazoval, a nepřistoupily také k řešení některé právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. Je-li předmětem dohody o vydání nemovitost, použije se ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku (srov. §5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že při dohodách o vydání nemovitých věcí podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, je třeba obdobně jako u převodu nemovitostí pečlivě posuzovat oprávnění povinné osoby nakládat s nemovitostí na podkladě předložených listin a rozhodnutí.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byl zaujat právní názor (na str. 112 odst. 4 a 5), že v rámci dohody o vydání věci a o vzájemném vypořádání (§5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) bylo možné se dohodnout např. o vydání pozemku po oddělení jeho části (zejména po oddělení této části na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení samostatného parcelního čísla), která je zastavěna stavbou (její částí). Takto vydělená část by se tím stala samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů.
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.) podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. se ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. povinné osoby (podle tohoto zákona).
Vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práv oprávněné osoby proti těm, kdo neoprávněně zasahují do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku).
Dovolací soud vychází i v daném případě z uvedených ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. i z uveřejněných právních závěrů z judikatury obecných soudů. V důsledku toho nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je v rozporu s hmotným právem, nebo že řeší právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (popřípadě právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem), odvolací soud svým rozhodnutím z 15. 4. 2008, obsahujícím tento výsledný závěr: „V daném případě povinná osoba byla způsobilá a schopna vydat věc, kterou držela a nikoli věc, kterou nedržela a nijak s ní nebyla oprávněna disponovat. Povinná osoba (podle zákona č. 403/1990 Sb.) nemohla oprávněným osobám vydat více, než držela, tedy více než oněch 131 m2, které představoval tehdy v roce 1991 pozemek parc. č. 105 v katastrálním území P. nad M.“. Tento právní závěr je v souladu s tím, co bylo vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 114 /248/), že totiž vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. je zvláštním procesním institutem restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka, ovšem jen za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání žalobkyně zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu