ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3221.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3221/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 10. 2007, sp. zn. 19 Co 320/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 105/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. P. B., 2. R. B., 3. H. m. P., zastoupenému advokátem, 4. JUDr. J. K., 5. R. K., 6. J. M., zastoupenému advokátem, 7. M. O., a 8. I. O., o určení vlastnictví k nemovitostem a o zrušení prohlášení vlastníka budovy), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 5. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 1. 2. 2007, č. j. 33 C 105/2006-70. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o „zrušení prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek z 18. 12. 2002“ a také žaloba o určení, že žalobkyně A. P. je vlastníkem budovy čp. 667 a pozemku parc. č. 1891 v katastrálním území P., eventuálně o určení, že žalobkyně je vlastníkem veškerých jednotek v budově čp. 667 a pozemku parc. č. 1892 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 1760 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným P. B., R. B., J. K., R. K., M. O. a I. O. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému H. na náhradu nákladů řízení 19.129,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; rovněž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému J. M. na náhradu nákladů řízení 16.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo posléze uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 doplatek soudního poplatku 1.000,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 10. 2007, sp. zn. 19 Co 320/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 1. 2. 2007, č. j. 33 C 105/2006-70, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaní P. B., R. B., JUDr. J. K., R. K., M. O. a I. O. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 23.324,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému J. M. na náhradu nákladů řízení odvolacího 19.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem shledáno správným.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že vlastnictví původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, JUDr. A. S. přešlo na stát podle podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou. Podle ustanovení §1 odst. 2 uvedeného zákona šlo tu o nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský a počítaly se do toho všechny hrady a zámky s jejich zařízením (se všemi právy i závazky), jakož i mrtvý inventář se zásobami a provozním kapitálem. Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobkyně sama tvrdí, že se stát zmocnil majetku původního vlastníka před 25. 2. 1948 (tj. před rozhodným obdobím podle předpisů restituční povahy), takže v daném případě není možné ve smyslu závěrů pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (viz č. 477/2005 Sb.) uplatňovat žalobu o určení vlastnických práv k nemovitostem, nýbrž tu bylo možné jen uplatňovat případně nárok podle restitučních předpisů, pokud ovšem některý z těchto předpisů stanovil pro takový případ způsob zmírnění nebo způsob nápravy majetkové újmy.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 20. 3. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 7. 4. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v této právní věci (sp. zn. 33 C 105/2006 Obvodního soudu pro Prahu 6) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba „řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem k jakému datu přešly na stát“. Podle názoru dovolatelky tato důležitá otázka právního významu může být v daném případě vyřešena na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na jeho soukromém majetku, k němuž došlo dále bez právního důvodu. Dovolatelka upozorňovala v této souvislosti i na závažnou skutečnost, že Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku, a to až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka je přesvědčena, že v daném případě vlastnictví A. S. k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, nebylo dotčeno konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť tu nešlo o zemědělský majetek; tyto nemovitosti nebyly zkonfiskovány ani na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a nemohly přejít na stát ani na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a nemohly přejít na stát ani na základě zákona č. 143/1947 Sb.,“ protože nepatřily k taxativně vymezeným (v §1 odst. 2 tohoto zákona) kategoriím majetkovým“. Nemovitý majetek tu nepřešel na stát ex lege podle zákona č. 143/1947 Sb. z důvodu absence identifikace majetku (ve stanovené lhůtě tří měsíců od vyhlášení tohoto zákona), který měl připadnout Zemi České; „Správa zemského, dříve s. majetku“ byla ustanovena až 23. 5. 1948 Zemským národním výborem v P.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na straně žalobkyně. Jde tu o případ, kdy dosud probíhá dědické řízení ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (tj. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 105/2006), takže žalobkyně má naléhavý právní zájem na objasnění otázky, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S., kterého majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je dále toho názoru, že „stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, je v daném případě nepřípustné“ k uplatnění. Dovolatelka totiž poukazuje na to, že původní vlastník nemovitostí A. S. podal proti výměru o konfiskaci jeho majetku odvolání k tehdy příslušnému Zemskému národnímu výboru v P. ve smyslu ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb.; Zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil bývalý Okresní národní výbor v Č. B., aby zrušil vyhlášku vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., aby tak „zrušením konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947 Sb.“; podle názoru dovolatelky Okresní národní výbor v Č. B. vydal výměr (podle názoru dovolatelky neplatný) o zrušení konfiskace, a to dne 12. 2. 1948; tento výměr nebyl doručen zástupci A. S. a byl dne 17. 2. 1948 doručen jen Zemskému národnímu výboru v P.; ke ztrátě podnikového majetku A. S. mohlo tu tedy dojít případně až po 25. 2. 1948.
Dovolatelka poukazovala i na to, že zákon č. 143/1947 Sb. byl vlastně pokračováním zahájeného konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž tu byly odepřeny původnímu vlastníku nemovitostí jakékoli opravné prostředky. Jde o ojedinělý předpis, který neodpovídal tehdy platným ústavně právním předpisům; žalobkyně dala také Ústavnímu soudu ČR podnět k přezkoumání ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb.
Dovolatelka posléze poukazovala na to, že v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci předložila soudu písemné vyhotovení názoru Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů (označený číslem 757/1997), že totiž „České republika v kauzách žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy a opomenula povinnost poskytnout žalobkyni účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt a žalobkyni byl také protiprávně znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 33 C 105/2006 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 10. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními zákona č. 98/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS –21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němuž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil, proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu