ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3248.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3248/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Ch. S., zastoupené advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 188/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 35/2004 (žalobkyně Ch. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. S. m. O., 2. J., s. d., O., 3. T. s. m. O., a. s., 4. B. a s. ND, d., O., zastoupenému advokátem, a 5. P. f. Č. r., o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 2. 2004, bylo rozhodnuto usnesením ze 14. 3. 2006, č. j. 12 C 35/2004-146. Tímto usnesením byla žaloba žalobkyně odmítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované J., s. d., O. na náhradu nákladů řízení 10.225 Kč a žalovanému d. B. a servis 20.225 Kč, vše do tří dnů od právní moci usnesení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými S. m. O., T. s. O., a. s., a P. f. ČR nemá žádný nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 188/2006. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo odvoláním napadené usnesení změněno jen tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému d. B. a s. ND 10.150 Kč (nikoli 20.225 Kč) do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo shledáno převážně nedůvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že již ve svém předchozím usnesení z 30. 11. 2005, sp. zn. 56 Co 214/2005, konstatoval že návrhem doručeným správnímu orgánu (pozemkovému úřadu) dne 25. 6. 2001 se žalobkyně Ch. S. domáhala vydání nemovitostí v katastrálním území P. (O.-M.) podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad O. rozhodl dne 10. 12. 2003, č. j. PÚ-5010/01-Sj, že žalobkyně není vlastnicí jí uváděných nemovitostí. Ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 35/2004 se pak žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem v týchž katastrálních územích s odůvodněním, že žádá o přezkum rozhodnutí správního orgánu. Odvolací soud byl toho názoru, že je tu (s ohledem obsah ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu) rozpor mezi skutkovými tvrzeními (žalobkyně žádá znovu o projednání jejího nároku, o němž rozhodl dříve správní orgán) a žalobním návrhem (v jehož rámci žalobkyně žádala o určení vlastnického práva, tak že uplatnila návrh odlišný od toho podání, které bylo podnětem ke správnímu řízení). Zmíněný rozpor způsobil nesrozumitelnost žaloby, podané ve věci sp. zn. 12 C 35/2006 Okresního soudu v Olomouci.
Odvolací soud dále poukazovala to, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze 16. 2. 2006, č. j. 12 C 35/2004-142, vyzval žalobkyni k odstranění vady žalobního návrhu a poučil ji o tom, jak uvedený nedostatek odstranit, jakož i o odmítnutí žaloby v případě nesplnění výzvy soudu k odstranění vad žaloby. Žalobkyně však soudem vytýkané nedostatky neodstranila a nadále se domáhala přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (podle §244 a násl. občanského soudního řádu), ale v rozporu s tím dále navrhovala, aby bylo rozhodnutí správního orgánu nahrazeno určovacím rozsudkem o tom, že je vlastnicí uváděných nemovitostí. Proto Okresní soud v Olomouci svým usnesením ze 14. 3. 2006, č. j. 12 C 35/2004-146, žalobu žalobkyně odmítl. Odvolací soud pokládal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, protože okolnost, že v řízení přetrvával rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem (petitem) žalobkyně, způsobující nesrozumitelnost žaloby, odůvodňuje rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Odvolací soud proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou výroku, označeného III., ohledně úhrady nákladů řízení ze strany žalobkyně vůči žalovanému B. a s. ND, který byl změněn odvolacím soudem podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu tak, aby to odpovídalo ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb).
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 22. 6. 2000 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 22. 8. 2006 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu a podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že svým podáním z 1. 3. 2006 opravila žalobní návrh ve smyslu poučení, obsaženého v usnesení Okresního soudu v Olomouci ze 16. 2. 2006, č. j. 12 C 35/2004-142. Žalobkyně se tedy plně řídila poučením ze strany soudu prvního stupně, ale přesto došlo k odmítnutí její žaloby, třebaže její žalobní návrh obsahoval veškeré zákonem požadované náležitosti. Z jejího žalobního návrhu bylo „jednoznačně patrno, čeho se žalobkyně domáhá a proti komu, došlo k vylíčení všech rozhodujících skutečností a k označení relevantních důkazů; rovněž byly splněny veškeré formální náležitosti podání“. Dovolatelka měla za to, že nese neprávem nepříznivé následky za to, že údajná nesprávná identifikace byla již obsažena v rozhodnutí správního orgánu, jehož nahrazení se domáhala. Dovolatelka trvá na tom, že „v daném případě nejde o vydání nemovitosti podle zákona o půdě, ale jde o nahrazení správního rozhodnutí“ rozhodnutím soudu.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Dovolatelka ve svém přípustném dovolání uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu); v této souvislosti dovolatelka zdůrazňovala „nedostatečné poučení ze strany soudů, kterým byly způsobeny nedostatky v opravě a v doplnění jejího podání“, obsahujícího žalobní návrh žalobkyně v této právní věci. Při srovnání obsahu usnesení Okresního soudu v Olomouci ze 16. 2. 2006, č. j. 12 C 35/2004-142, s ustanovením §43 odst. 1 občanského soudního řádu („Předseda senátu vyzve účastníka řízení, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, která neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“) nelze však přisvědčit názoru dovolatelky, že by uvedené usnesení soudu prvního stupně nemělo základní náležitosti výzvy k opravě nebo doplnění podání (návrhu na zahájení řízení), jak je má na zřeteli ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu.
Jako další dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že usnesení odvolacího soudu z 28. 4. 2006 (sp. zn. 56 Co 188/2006 Krajského soudu v Ostravě) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 14 /45/).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 28. 4. 2006, proti němuž směřuje dovolání dovolateky, odůvodňoval své rozhodnutí uváděnými a přesně citovanými ustanoveními §244 odst. 1, §245, §246 odst. 1 a 2, §250b odst. 3 i §42 odst. 4 a §43 odst. 2 občanského soudního řádu.
Žalobkyně ve své žalobě z 11. 2. 2004 navrhovala, aby Okresní soud v Olomouci vydal rozsudek, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 766/5, 313 s objektem, pozemků parc. č. 743/3 s objektem, parc. č. 768/2, parc. č. 748, parc. č. 768/1, parc. č. 747/10, pozemků parc. č. 546, parc. č. 547/2, parc. č. 547/4, parc. č. 356/2, parc. č. 356/5, 615 s objektem čp. 534 v katastrálním území N. U. (O.-m.) a také pozemku parc. č. 832 s domem 663, pozemků parc. č. 63/1457, 1458, 329, 328/1, 330, 98, 338/21, 542, 625/1, 597/1, 595, 1086, 1087, 1082/3, 323/1, 1083/3 a 3355/3, spolu s příslušnými objekty v katastrálních územích N. U., P. a O.-M.
Žalobkyně pak ve svém podání z 1. 3. 2006 „upravila svůj žalobní návrh tak“, že navrhla, aby Okresní soud v Olomouci vydal rozsudek, že „rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu O. z 10. 10. 2003, č. j. PÚ-5010/01-Sj, se v plném rozsahu nahrazuje rozsudkem soudu tak, že se podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemků a objektů“ v katastrálním území N. U., P. a O.-M., uvedených v upraveném žalobním návrhu žalobkyně z 31. 3. 2006.
Odvolací soud k tomuto původnímu žalobnímu návrhu i k upravenému žalobnímu návrhu žalobkyně z 1. 3. 2006 konstatoval, že tomuto soudnímu řízení předcházelo to, že návrhem doručeným Pozemkovému úřadu O. dne 25. 6. 2001 se Ch. S. domáhala „vydání nemovitostí v katastrálním území N. U., O.-M. a P. s odůvodněním, že jako právní nástupkyně původních vlastníků – rodiny S. je oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad O. rozhodlo uvedeném návrhu dne 10. 12. 2003 (pod č. j. PÚ-5010/01-Sj).
Odvolací soud z toho všeho dovozoval, že v této právní věci (sp. zn. 12 C 35/2004 Okresního soudu v Olomouci) „se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem ve stejných katastrálních územích s odůvodněním, že žádá o přezkum rozhodnutí správního orgánu“. Odvolací soud byl toho názoru, že s ohledem na obsah §250b odst. 3 občanského soudního řádu je tu rozpor mezi skutkovými tvrzeními (objasňujícími, že žalobkyně žádá znovu o projednání nároku, o němž rozhodl dříve správní orgán) a žalobním petitem v jehož rámci žalobkyně žádala o určení svého vlastnického práva a uplatnila tak návrh odlišný od toho, který byl podnětem ke správnímu řízení)“. Žalobkyně přes výzvu soudu v jeho usnesení ze 14. 3. 2006, č. j. 12 C 35/2004-146 Okresního soudu v Olomouci, neodstranila uvedený rozpor.“ Nadále se totiž domáhá podle skutkových tvrzení přezkumu rozhodnutí správního orgánu (podle §244 a násl. občanského soudního řádu), ale v rozporu s tím navrhla, aby podle jejího původního návrhu, směřujícího k vydání nemovitostí, bylo rozhodnutí správního orgánu nahrazeno rozsudkem o tom, že je vlastnicí v žalobě vyjmenovaných nemovitostí“, dovozoval odvolací soud. Dospěl proto odvolací soud ke svému výslednému závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže na podkladě stejných skutečností za použití ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu žalobu žalobkyně odmítl.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nedojde-li k dohodě podle §9 odst. 1 tohoto zákona (tj. k dohodě o vydání nemovitosti oprávněné osobě osobou povinnou), rozhodně o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
K ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo (na str. 123-124 /257-258/): „Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je v převážné většině řešených případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Zákon č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) také v ustanovení §8 odst. 1 a v §16 odst. 6 uvádí rozhodnutí o vydání nebo nevydání nemovitosti. Uvedenému dvojímu účelu rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. proto odpovídá, aby tam, kde byla sporná otázka, zda oprávněné osobě má či nemá být vydána nemovitost ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., pozemkový úřad ve svém rozhodnutí rozhodoval jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost (identifikovanou parcelními čísly, případně dalšími identifikačními údaji) a jednak o tom, že vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zejména z ustanovení §6 tohoto zákona)“.
Podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. bylo možné podat proti rozhodnutí pozemkového úřadu, vydanému podle §9 odst. 3, 4 a 5 téhož zákona, opravný prostředek u soudu.
Jak již bylo uvedeno odvolacím soudem v jeho rozhodnutí z 28. 4. 2006, dovoláním dovolatelky napadené usnesení odvolacího soudu z 28. 4. bylo vydáno po 1. 4. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 58/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád – zákon č. 9/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů); odvolání bylo odvolacím soudem projednáno v důsledku toho podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005.
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li nyní orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán, zřízení podle zvláštního právního předpisu, o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 občanského soudního řádu), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednávána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
V daném případě nešlo o případ, v němž by rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci (jak to má na zřeteli ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud postupoval v rozporu s ustanoveními §9 odst. 4 a odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., s ustanoveními §244 odst. 1 a §250b odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i s ustanoveními §42 odst. 4, věta první, a §43 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu, když v řízení o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu nepřipustil ze strany účastnice řízení, která podala opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, změnu návrhu, o němž ve správním řízení rozhodoval správní orgán, a potvrdil usnesení soudu prvního stupně o „odmítnutí žaloby“, když žalobkyně namísto jednoznačného návrhu na vydání rozhodnutí ohledně vydání nemovitostí žalobkyni (jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb.), tedy rozhodnutí měnícího po přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, trvala nadále na tom, aby bylo rozhodováno o její určovací žalobě.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že usnesení odvolacího soudu z 28. 4. 2006 (sp. zn. 56 Co 188/2006 Krajského soudu v Ostravě) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Usnesení odvolacího soudu odpovídalo ustanovení §219 občanského soudního řádu, neboť jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, které bylo třeba považovat za odpovídající tomuto ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud tedy podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu přípustné dovolání dovolatelky zamítl jako dovolání nedůvodné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu