ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3366.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3366/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce Ch. R. a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Hl. m. P., zastoupenému advokátem, o 1.712.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 125/2006, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2008, čj. 14 Co 48/2008-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2008, čj. 14 Co 48/2008-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2007, čj. 11 C 125/2006-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení částky 1.712.400,- Kč s odůvodněním, že žalovaný užívá pozemky v katastrálním území Ch., které byly vydány oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a následně převedeny v roce 2003 na žalobce. Na pozemcích zřídil žalovaný zemní val, nikdy žalobci za užívání nezaplatil žádnou peněžitou náhradu, a žalobce se proto počínaje dnem 12. 4. 2004 domáhá této náhrady ve výši nájemného, které se platí za užívání obdobných pozemků, přičemž svůj nárok podřazuje pod institut neoprávněného majetkového prospěchu dle občanského zákoníku, daného užíváním bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, čj. 11 C 125/2006-46, poté, co skutkové okolnosti případu podřídil pod institut náhrady škody podle občanského zákoníku. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2008, čj. 14 Co 48/2008-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Vyšel z tvrzení žalobce, že žalovaný nebyl oprávněn realizovat stavbu zemního valu poté, kdy byl uplatněn restituční nárok podle §9 zákona o půdě,
a pokud tak činil, porušil tím povinnost povinné osoby, danou ustanovením §5 tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že povinnosti stanovené v §5 odst. 3 zákona o půdě omezují povinnou osobu jen ve vztahu k osobě oprávněné, do doby vydání nemovitostí, a žalobce tedy není aktivně legitimován k uplatňování nároků podle tohoto ustanovení. Žalobce získal pozemky darovací smlouvou, ve stavu, v jakém se nacházely a jejich stav znal – stavba byla kolaudována v roce 1999. Náhrada za znehodnocení pozemků se pak podle §28 zákona o půdě neposkytuje. Odvolací soud rovněž dovodil, že pojmově nepřipadá v úvahu ušlý zisk za znemožnění dispozice s věcí, jelikož oprávněná osoba může s věcí nakládat až od jejího vydání. Dále uzavřel, že soud prvního stupně nepostupoval v rozporu s občanským soudním řádem, pokud nárok žalobce překvalifikoval z bezdůvodného obohacení na náhradu škody, protože právní kvalifikace věci je záležitostí soudu a poučovací povinnost soudu dle §118a odst. 2
o. s. ř. je dána pouze tehdy, pokud dosavadní skutková tvrzení a důkazní návrhy nemohou jiné právní kvalifikaci předpokládané soudem odpovídat, tj. kdy nově uvažovaná skutková podstata je hmotným právem konstruována na odlišném okruhu právně významných skutečností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož
i to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci soudem spatřuje v tom, že žalobce koncipoval svou žalobu jako nárok na zaplacení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení a v textu žaloby se vyhnul výslovném právnímu posoužení i citaci ustanovení občanského zákonku. Tvrdil v ní všechny významné skutečnosti a označil potřebné důkazy, na jejichž základě mohl soud rozhodnout
o zaplacení této peněžité náhrady. Základ žaloby spočíval v prostém tvrzení, že žalovaný užívá předmětné pozemky pro umístění stavby zemního valu neoprávněně
a bezplatně, čímž získal v uplynulých letech bez právního důvodu určitý majetkový prospěch. Dovolatel argumentuje, že na daný případ nedopadá ustanovení §28 věta druhá zákona o půdě, protože to upravuje pouze vztah mezi oprávněnou osobou
a povinnou osobou, do okamžiku vydání věci, neupravuje však právní vztahy, jež mohou vzniknout a vzniknou po vydání věci oprávněné osobě. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp.zn. 2 Cdon 2026/97, v němž se mj. uvádí, že pokud povinná osoba po vydání nemovitosti oprávněné osobě i nadále věc užívá, nezbavuje ji §28 zákona o půdě povinnosti platit za užívání nájemné, případně vydat bezdůvodné obohacení, které užíváním nemovitosti bez právního důvodu získala. Žalobou uplatněný nárok, jak byl tvrzen a podložen důkazy, vznikl ve vztahu mezi žalobcem jakožto vlastníkem pozemků a žalovaným jako jejich neoprávněným uživatelem, se týká doby po okamžiku vydání pozemků, konkrétně doby od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006. Odvolací soud proto na daný případ nesprávně použil ustanovení §28 věta druhá zákona o půdě. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že byly předloženy listinné důkazy, z nichž však soud nevycházel. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že stavba valu nebyla na předmětných pozemcích zřízena neoprávněně, a poukazuje na stavební povolení z 2. 10. 1990. Nároky dle §5 odst. 3 zákona o půdě nemůže žalobce uplatňovat už z toho důvodu, že se stal vlastníkem předmětných pozemků až po jejich vydání podle zákona o půdě L. J. jakožto osobě oprávněné, přičemž v té době se na pozemcích val již nacházel. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v mezích podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání, směřující proti právním závěrům odvolacího soudu a odkazující na vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je částečně důvodné.
Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že na právní vztahy mezi účastníky nelze aplikovat ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, které povinné osobě ukládá povinnosti trvající do doby vydání nemovitostí oprávněné osobě, a rovněž se závěrem o tom, že užívání pozemku žalovaným v rámci stavby, povolené
a započaté před účinností zákona o půdě, nelze hodnotit jako protiprávní. Okolnost, že v době počátku účinnosti zákona o půdě nebyl na předmětných pozemcích ještě umístěn zemní val, který byl předpokládán v rámci již probíhající stavby dálnice, byla zohledněna vydáním pozemku oprávněné osobě jako pozemku nezastavěného podle §9 zákona o půdě. Další užívání pozemku ovšem mělo za následek vznik právního vztahu, který oba soudy nevzaly v úvahu.
Dovolací soud plně souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující vylíčení skutkových okolností, z nichž pramení nárok žalobce, nikoli podřazení takového vztahu pod právní normu, které žalobce učiní. Tohoto závěru se však odvolací soud nedržel, když nevzal v úvahu, že žalobce se domáhá finanční náhrady za to, že žalovaný předmětné pozemky užívá, byť se i domníval, toto užívání se děje bez právního důvodu. Tuto situaci však výslovně řeší zákon o půdě, který je třeba aplikovat jako zákon zvláštní před obecnými předpisy občanského práva hmotného. Soudy měly proto vztahy mezi účastníky posoudit v prvé řadě podle ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě, jehož smyslem bylo právě vyloučit situace, kdy by zemědělské pozemky byly užívány bez právního důvodu, nebo je dosavadní uživatel opustil. Podle tohoto ustanovení vznikl dnem, kdy pozemky byly vydány oprávněné osobě, nájemní vztah ze zákona, kdy osoba, jíž byly pozemky vydány, se stala pronajímatelem a dosavadní uživatel nájemcem pozemku. Obdobně zakládá zákon o půdě v §22 odst. 9 vznik nájemního vztahu u pozemků nezemědělských. Zákon o půdě upravuje jen některé aspekty takto zákonem založeného nájemního vztahu. Ve zbytku se takový nájemní vztah řídí s ohledem na ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě obecnými předpisy, tedy včetně ustanovení o změně v osobě vlastníka pronajaté věci.
Z tohoto hlediska neposoudil věc odvolací soud, ani soud prvního stupně, i když náhradu za užívání pozemku určil podle cen nájmu v uvedené oblasti. Řízení proto bude třeba doplnit důkazy o trvání nájemního vztahu mezi účastníky, a pokud soud dojde k závěru, že nájemní vztah nebyl ukončen, též o výši nájemného. Teprve pokud by soud zjistil, že nájemní vztah skončil, bylo by namístě zvažovat, zda jde o užívání bez právního důvodu, které by mělo za následek neoprávněný majetkový prospěch uživatele. Dovolací soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jejichž závěry, opírající se o jiné právní posouzení skutkových okolností případu, shledal nedostatečnými pro posouzení rozhodujícího právního vztahu mezi účastníky (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu; rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu