ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3392.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3392/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. H. M. T. D., 2. J. T. C., 3. I. A. G.-L., 4. E. S. M. J., 5. J. Z. F. J., 6. A. M. D. J., 7. R. M., 8. M. M., 9. A. M. J. M., 10. A. M., 11. A. A. S., 12. C. E. S. – K., 13. J. S. – M., 14. Z. S., 15. A. S., 16. T. S., 17. P. M. S., 18. Ch. S., a 19. J. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 690/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 85/2006 (žalobců 1. H. M. T. D., 2. J. T. C., 3. I. A. G. 4. E. S. M. J., 5. J. Z. F. J., 6. A. M. D. J., 7. R. M., 8. M. M., 9. A. M. J. M., 10. A. M., 11. A. A. S., 12. C. E. S. – K., 13. J. S. – M., 14. Z. S., 15. A. S., 16. T. S., 17. P. M. S., 18. Ch. S., a 19. J. M. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. A. P., B. J. Š., C. A. Š., D. V. K., E. R. K., F. V. P., G. A. V., a H. J. R., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 12. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 22.6. 2007, čj. 6 C 85/2006-183. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že A. Z. L. S. byl v době své smrti vlastníkem: a) budovy čp. 170 na stavební parcele č. 1/2 ve V. nad D., b) části stavební parcely č. 1/2 v katastrálním území V. nad D. Bylo také rozhodnuto, že všichni žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady řízení částkou 12.759,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 4. 2008, sp. zn. 20 Co 690/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 22. 6. 2007, čj. 6 C 85/2006-183, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 25.823,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že námitky odvolatelů „nemohly vést k úspěchu žalobců ve věci“ v odvolacím řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení, bylo v roce 1954 zapsáno vlastnické právo Československého státu a stát s těmito nemovitostmi fakticky nakládal tak, že je v roce 1956 svěřil do správy Ministerstva vnitra a podle poznámky ze 16. 5. 1956, zapsané na listovní vložce č. 675 pozemkové knihy měla být správa těchto nemovitostí vrácena radě Místního národního výboru ve V. nad D., jakmile pominou důvody jejího odnětí. Pokud takto došlo, byť i jen k faktickému odnětí nemovitosti v rozhodné době podle restitučních předpisů (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), pak se na věc restituční předpisy vztahovaly (viz zejména ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) a pokud restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy uvedeného druhu, nelze se tu domáhat ochrany tvrzených vlastnických práv žalobců žalobou o určení vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobcům nemohl vzniknout restituční nárok, neboť nesplňovali podmínku státního občanství ČR; podle článku 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zákon může stanovit (jak bylo vyloženo Ústavním soudem ČR pod č. 185/1997 Sbírky zákonů), že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské republice. Odvolací soud tedy dovozoval, že v daném případě bylo v pravomoci státu, aby vymezil okruh vztahů, do kterých lze zpětně zasahovat a ostatní ponechat ve stavu, v jakém byly v době přijetí restitučních norem.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7. 5. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 7. 7. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé se domáhali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky, jimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí zabýval, byly tu řešeny v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé jsou toho názoru, že zamítnutí jejich určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není v souladu s právem na spravedlivý proces, zaručený Listinou základních práv a svobod. Jsou rovněž toho názoru, že restituční zákony přijaté po roce 1990 (zejména zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a zákon a č. 229/1991 Sb., o půdě) nevylučují možnost domáhat se ochrany vlastnictví podle obecných předpisů, není-li dán vztah speciality restitučních předpisů vůči předpisům obecným“ z důvodu absence osobní působnosti restitučních předpisů, dané tím, že vlastník, do jehož vlastnických práv bylo a je neoprávněně zasahováno (či do práv jeho právních nástupců), není tzv. oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů, protože nemají české státní občanství“.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že „nesprávné právní posouzení věci se tu projevilo v závěru soudu, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že jejich právní předchůdce byl v okamžiku smrti vlastníkem v žalobě žalobců uvedených nemovitostí, aniž by přitom žalobci měli k dispozici jiný procesní prostředek ochrany svých majetkových práv“. Dovolatelé především zdůrazňují, že bez určení toho, že byl A. S. ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, nebude moci být ohledně těchto nemovitostí zahájeno a provedeno dědické řízení po uvedeném zůstaviteli; žalobcům je tu takto odepřena možnost domáhat se soudní cestou potřebného určení vlastnictví a jsou zbaveni možnosti uplatnit svá práva soudní cestou vůbec.
Dovolatelé jsou toho názoru, že v projednávané právní věci nejsou dány subjektivní předpoklady aplikace restitučních předpisů a nelze tudíž vyloučit aplikaci předpisů obecných. Dovolatelé v této souvislosti zdůrazňují, že existenci restituční skutkové podstaty v daném případě nelze dovodit, když sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žalobců přejít na stát jinak, než předpokládají restituční přepisy, totiž již při revizi pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.
Dovolatelé mají za to (na rozdíl od názoru odvolacího soudu, že „omezení ve smyslu článku 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (co do možnosti vlastnictví některých věcí jen občany ČR či právnickými osobami sídlícími v ČR) netkví v tom, že by uvedený článek akcentoval podmínku státního občanství, nýbrž v tom, že se uvedené omezení týká určitých věcí, vymezených zákonem“.
Dovolatelé namítají dále, že „vyloučením možnosti domáhat se ochrany vlastnictví k nemovitostem podle obecných předpisů odvolací soud vlastně nesprávně interpretuje restituční předpis jako normu konfiskační“. Restitučním předpisům jsou tak nesprávně přiznávány účinky konfiskační, totiž účinky vyvlastnění majetku, kterého se stát v minulosti zmocnil bez právního důvodu a ke kterému dosud platně nenabyl vlastnictví. Jde tu ostatně o případ, kdy „vlastnické právo A. S. před 25. 2. 1948 nezaniklo; proto se žalobci nikdy nedomáhali ochrany vlastnického práva postupem podle restitučních zákonů“. Dovolatelé jsou posléze přesvědčeni, že „interpretace restitučních předpisů jako předpisů konfiskačních je v rozporu s normami hmotného práva nejvyšší právní síly“, tedy předpisy ústavněprávními, i s mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobců bylo zejména uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud posoudil věc v plném souladu se stanoviskem Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05 (uveřejněným pod č. 477/2005 Sb.), ale i v souladu s mezinárodní smlouvou, jež byla uzavřena mezi Československem a Polskem a byla vyhlášena pod č. 4/1959 Sb., i se zákony č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb. o pozemkových reformách. Ve vyjádření bylo poukazováno i na to, že stavba (stavby), jejíhož vlastnictví se dovolatelé domáhají, již neexistuje a na jejím místě jsou vybudovány stavby z konce padesátých let minulého století.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 85/2006 Okresního soudu ve Znojmě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 8. 2008 (sp. zn. 20 Co 690/2007 Krajského soudu v Brně) proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /221 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ni formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, jestliže restituční předpis umožňoval zmírnění nebo nápravu majetkového újmy, utrpěné v rozhodné době podle restitučních předpisů, takto stanovenou speciální úpravou.
Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, ve věcech žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že předpisy restituční povahy se ve skutečnosti týkají veškerého majetku státu, který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1-ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláními dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů těchto nákladů, vynaložených žalovanými v řízení o dovolání, nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, obsahujícího v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu