ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3393.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3393/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. S. CH., spol. s r. o., b) J. H., c) F. T., všichni zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) P. N., s.r.o., 2) m. D., oba žalovaní zastoupeni advokátkou, 3) České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 3 C 16/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2006, č. j. 56 Co 92/2006-106, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24.11.2005, č.j. 3 C 16/2005-79, bylo rozhodnuto tak, že se zamítá žaloba na určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 2487/8 a 2505/33 v k.ú. D., jak jsou podrobně identifikovány ve výroku I. rozsudku, je Česká republika. Soud prvního stupně zavázal solidárně žalobce k náhradě nákladů řízení, vzniklých prvnímu a druhému žalovanému.
Krajský soud v Plzni rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku. Uložil žalobcům opět společně a nerozdílně povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši 7.318,50 Kč a druhému žalovanému náklady ve stejné výši; ve vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že na straně žalobců absentoval naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby (§80 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud navíc konstatoval, že ani v případě, že by pozemky vlastnil jiný subjekt než město D., by takový zájem nebyl dán. Pouhé postavení nájemce v této situaci nestačí k založení jeho aktivní věcné legitimace. Žalobci nesprávně tvrdili, že vlastníkem předmětných pozemků má být třetí žalovaný, tedy Česká republika.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že navíc má po právní stránce zásadní význam. K tomuto zásadnímu významu nastolili dvě právní otázky. Podle první není přípustné, aby subjekt, který není pravým vlastníkem pozemku, z něj vykazoval někoho, kdo jej užívá k obecně prospěšnému účelu. Podle druhé pak chtějí mít vlastníci staveb situovaných hluboko v pozemku vyjasněnu otázku, s kým mají jednat o možnostech přístupu ke svým stavbám. Dovolatelé dále zdůraznili, že předmětné pozemky byly v nájmu od druhého žalovaného a později z nich dostal výpověď první žalobce jako jejich nájemce. První ani druhý žalovaný však nejsou podle nich vlastníky pozemků a navíc „uvnitř“ pozemků stojí stavby ve vlastnictví druhého a třetího žalobce - na parcelách č. 1496 a 1497. Za takového stavu, budou-li stavby obklopeny pozemky, k jejichž užívání bude na straně žalující chybět jakýkoli právní důvod, vznikne nežádoucí ohrožení žalobců (zejména jejich obchodní činnosti). Dovolatelé vědí, že zákon zná věcné břemeno cesty ke stavbě, ale domnívají se, že první dva žalovaní vyvinou veškeré úsilí, aby užívání staveb znemožnili. V této své situaci žalobci spatřují oprávněný důvod aktivní věcné legitimace. Žalobci žádali, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili všichni tři žalovaní. Ti dovodili, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). V dovolání se tvrdí zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a návazný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. je možné podat určovací žalobu v případě, že na ní má žalobce naléhavý právní zájem; tato žaloba směřuje k určení, zda právo nebo právní vztah je či není. Podle konstantního výkladu tohoto ustanovení může být určovací žaloby užito mj. tehdy, stalo-li by se právní postavení žalobce nejistým nebo je-li jeho právo ohroženo.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1196/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí NS ve svazku 26 (C 1988), dovodil, že naléhavý právní zájem na určení vlastníka bytového domu může mít též nájemce bytu v domě, zejména v souvislosti s předpokládaným prodejem bytových jednotek. Od naléhavého právního zájmu nelze v takovém případě oddělit zájem finanční.
Při interpretaci za použití citovaného judikátu lze připustit, že též žalobci, ať již první z nich jako dřívější nájemce předmětných pozemků, nebo další dva jako vlastníci staveb „uvnitř“ těchto pozemků, by mohli naléhavý právní zájem tvrdit. V posuzované věci však zjištěné skutečnosti tento zájem vylučují. Česká republika ve věci vlastnictví pozemků nehraje žádnou roli a odkaz žalobců na správní řízení, které by snad mělo vlastnictví města D. zpochybnit, není určitý. Je nutné vycházet z toho, že vlastníkem pozemků byl druhý žalovaný, tedy město D. Pozemky byly sice smlouvou ze dne 1.7.2000 pronajaty prvnímu žalobci, v současnosti je však právní stav takový, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 113/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 67/2006 byla prvnímu žalobci uložena povinnost pozemky vyklidit. První žalovaný se navíc stal na základě smlouvy ze dne 17.3.2004 vlastníkem oddělené části předmětných pozemků, přičemž převedené pozemky jsou nyní označeny jako parcely č. 2505/159, 160.
Všichni tři dovolatelé tedy vycházejí z nesprávných a právem nepodložených závěrů o vlastnických a nájemních vztazích k pozemkům. Je zajisté zřejmé, že žalobcům mohou v budoucnu vzniknout obtíže v souvislosti s podnikáním ve zmíněných budovách. Jak ovšem i oni sami uvádějí, k vyřešení těchto obtíží může posloužit žaloba na zřízení věcného břemene – nikoli tedy právně nepodložená žaloba určovací.
Odvolací soud posoudil pro věc určující hmotněprávní i procesní otázky správně a právní posouzení věci také - vzhledem ke zcela specifickým okolnostem skutkové povahy – nevykazuje jakýkoli judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dán.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
V případě odmítnutí dovolání vzniká protistraně podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Dovolací soud je však toho názoru, že požadavek žalobců je natolik nedůvodný, že vyjádření protistran není procesním úkonem nezbytným ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. k účelnému bránění práva. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu