ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3454.2007.2
sp. zn. 28 Cdo 3454/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. B. Ch., zastoupené advokátem, o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 117/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje do potvrzujícího výroku ve věci samé (I.)
a do výroků o nákladech řízení (IV. a V.), odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, se v měnícím výroku ve věci samé (II.) a v souvisejících výrocích o nákladech řízení (IV. a V.) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) k odvolání žalované rozsudkem ze dne
25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město (soud prvního stupně) ze dne 29. 5. 2006, č.j. 36 C 117/2005-170, v části, jíž bylo žalobkyni přiznáno 100.000,- Kč s vymezeným příslušenstvím, ve zbývající části 80.000,- Kč s vymezeným příslušenstvím prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O části příslušenství, jehož přiznání žalobkyni bylo odvoláním rovněž zpochybněno, odvolací soud nerozhodl. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ze kterého však vyvodil (zčásti) odlišné právní závěry. Nájemní smlouvu ze dne 1. 10. 2004 uzavřenou na dobu určitou 5 let (dále jen „nájemní smlouva“), jíž žalobkyně pronajala v článku II. smlouvy specifikované nebytové prostory žalované za účelem jejího podnikání (zprostředkovatelské a obstaravatelské činnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje, hostinské činnosti a výroby potravinářských výrobků) považoval shodně se soudem prvního stupně za platnou. V jejím článku X. byla účastníky sjednána možnost tuto smlouvu vypovědět pouze z důvodů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Výpověď nájemní smlouvy ze dne 25. 7. 2005 (dále jen „výpověď“), v níž žalovaná uplatnila výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., odvolací soud neshledal
v rozporu s účelem citovaného ustanovení ani s dobrými mravy. Žalovaná v pronajatých prostorech podnikala pouze v prodeji základních potravin a poskytování drobného občerstvení, zbývající činnosti uvedené v nájemní smlouvě zde fakticky nevykonávala. Po zjištění, že její podnikání není efektivní, svoji „stěžejní“ podnikatelskou činnost, tj. hostinskou činnost, přerušila. Citované ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. je podle odvolacího soudu nutné vykládat extenzivně, neboť „nezpůsobilost k podnikání nespočívá pouze v přerušení či ukončení podnikatelské činnosti, ale i v hospodářské situaci podnikatele, který se bez své viny dostal do vážných finančních problémů, které se mohly při pokračování v činnosti prohloubit.“ Odvolací soud při tomto výkladu uplatnil „moderní ústavní nepsané pravidlo náležející mezi obecné zásady právní“, a to zásadu proporcionality, neboť za stávající situace nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby v závazkovém vztahu setrvávala. Přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaná převzala předmět nájmu ve stavu, v němž nebylo možné jej ke sjednanému účelu užívat, a provedla nákladné stavební úpravy, za které jí bylo prominuto nájemné „pouze za dva měsíce (říjen a listopad 2004)“, jakož i ke snaze žalované zajistit žalobkyni náhradního nájemce nebytových prostor. Výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. proto byl podle odvolacího soudu naplněn a výpověď je třeba považovat za platnou.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvody výslovně uvádí, že řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že jako dovolací důvod uplatňuje i to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. byl naplněn, a výpověď je tak nutno považovat za platnou. Provádí analýzu citovaného zákonného ustanovení a zdůrazňuje, že termín „ztratí způsobilost“ je třeba vykládat tak, že nájemce nemůže objektivně vykonávat činnost, pro níž do nájemního vztahu vstupoval, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v takovém vztahu setrvával. Z tohoto pohledu je nevýznamné, že žalovaná ze své vůle pozastavila provozování živností výroba potravinářských výrobků a hostinská činnost, neboť jí trvalo oprávnění k dalším živnostem (zprostředkovatelská a obstaravatelská činnost, koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej), pro jejichž výkon si předmětné nebytové prostory rovněž pronajala. Žalovaná navíc výpovědní důvod vymezila jako „podnikatelský neúspěch“ (nedostatek financí) a nikoli „ztrátu oprávnění k podnikatelské činnosti, pro kterou si nebytové prostory pronajala.“ Výpověď proto „nelze kvalifikovat jako platnou, neboť vůle žalované směřující k právnímu úkonu neodpovídala právnímu předpisu (zákonnému důvodu), se kterým se zánik nájemního vztahu spojuje.“ Dovolatelka dále zpochybňuje skutkový závěr, že hostinská činnost, pro níž žalovaná pozastavila své živnostenské oprávnění, byla její „stěžejní“ podnikatelskou činností. Z výpovědi žalované i svědecké výpovědi její matky vyplynulo, že to byla „koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej“, a z daňových přiznání za rok 2004 a 2005 je naopak seznatelné, že to měla být „stavební činnost“. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem, že se žalovaná „bez své viny“ dostala do finančních problémů; poukazuje na skutečnost, že žalovaná byla profesionálem, „podnikatelkou provozující činnost na vlastní odpovědnost“ a taktéž že svůj zisk z podnikání ve výši 1.000.000,- Kč investovala do rodinného domu svých rodičů. Žalobkyně dále odmítá uplatnění extenzivního výkladu ustanovení §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. odvolacím soudem. Poukazuje na závěry vyslovené v komentáři k tomuto zákonu, podle kterých „… pokud podnikatel ztratí jedno živnostenské oprávnění, může na základě ostatních živnostenských oprávnění podnikat v nebytových prostorách“ s tím, že „ztráta živnostenského oprávnění nebude představovat výpovědní důvod ani tehdy, když přenechaný nebytový prostor nebude sloužit účelům podnikání …“, a taktéž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2876/2000 („Rc 43/2003“), podle kterého uplatnění citovaného výpovědního důvodu nesmí být v rozporu s dobrými mravy; proto je na místě zvolit spíše restriktivní výklad zákonného ustanovení. Za této situace byla zásada proporcionality odvolacím soudem aplikována nesprávně, neboť tato zásada „nejenže nemůže nahrazovat platné právo, ale v našem případě na daný skutkový stav vůbec nedopadá.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozsudku odvolacího soudu. Uzavřená nájemní smlouva umožňovala žalované provozovat v pronajatých prostorách ty živnosti, k nimž měla v den jejího uzavření živnostenské oprávnění; k výkonu takových činností ji však nezavazovala. Za situace, kdy žalovaná byla z důvodu nepříznivé ekonomické situace nucena přerušit výkon živnostenského oprávnění k hostinské činnosti a k výrobě potravinářských výrobků (tedy živnostem pro její podnikání „stěžejním“), nemohla již nebytový prostor užívat za účelem, pro který byl pronajat. Výpověď, kterou v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nájemní vztah ukončila, považuje za platnou; výpovědní důvod vymezila jako „ztrátu způsobilosti k provozování živnosti“ a nikoli jako „podnikatelský neúspěch“, jak uvádí žalobkyně. Po přerušení živností již nadále v těchto oborech nepodnikala, a nelze tudíž usuzovat, že by její jednání bylo účelové. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V části, v níž dovolatel napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
(ač žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku nevznáší), není dána tzv. subjektivní přípustnost dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním řízení) je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 154, sv. 2]; potvrzením odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem však dovolatelce žádná újma nevznikla.
Pokud dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v „ignoranci zákona“ odvolacím soudem a jeho „tvorbě práva za pomoci extenzivního výkladu a zásady proporcionality“. Tyto výtky však nemohou svědčit o případné vadě řízení (tj. vadě procesního postupu soudu), a tudíž je nelze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; jejich prostřednictvím (v kontextu dalších skutečností) dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jelikož dovolací soud v obsahu spisu neshledal ani jiné vady, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, uzavřel, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro napadené rozhodnutí v jeho měnící části určující), že výpověď je třeba považovat za platnou, neboť uplatněný výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. byl naplněn a současně tento právní úkon obstojí i z hledisek ustanovení §39 obč. zák. (nebyl učiněn v rozporu s dobrými mravy).
Podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nájemce může písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytový prostor najal.
Nájemce může smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou na dobu určitou ukončit před uplynutím sjednané doby výpovědí, jejíž důvody jsou vymezeny ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Tato právní úprava měla až do její novelizace zákonem č. 360/2005 Sb. (tedy i ve znění rozhodném v posuzované věci) kogentní charakter, tudíž důvody zákonem stanovené nebylo možné smluvně vyloučit. Způsobilostí k provozování podnikatelské činnosti se rozumí oprávnění k podnikatelské činnosti nájemce provozované v pronajatých prostorách, jež je vykonávána na základě živnostenského, případně jiného oprávnění; zánik takového oprávnění potom zakládá výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona. Za zánik živnostenského oprávnění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění účinném do 18. 9. 2005 (dále jen „zákon č. 455/1991 Sb.“) považuje mimo jiné
i pozastavení provozování živnosti na žádost podnikatele (srov. §58 odst. 6). Pozastavení provozování živnosti podnikatelem (nájemcem) je proto způsobilé naplnit výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000, publikovaný pod č. 43/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Ztráta živnostenského oprávnění však představuje výpovědní důvod pouze tehdy, pokud byl nájemní vztah k nebytovému prostoru sjednán za účelem podnikání odpovídajícího právě tomuto živnostenskému oprávnění. Má-li podnikatel více živnostenských oprávnění a ztratí-li některé (některá) z nich, může v pronajatých nebytových prostorách nadále podnikat na základě oprávnění zbývajících. Ztráta živnostenského oprávnění nebude představovat výpovědní důvod ani tehdy, nebude-li přenechaný nebytový prostor sloužit účelům podnikání (srov. Liška, P., Lišková V. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Komentář. 3., doplněné a přepracované vydání, Praha. C. H. Beck, 2005, s 46-49).
V posuzované věci bylo zjištěno, že nebytové prostory byly žalobkyní pronajaty žalované za účelem provozování jejího podnikání, tj. zprostředkovatelské
a obstaravatelské činnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje, hostinské činnosti a výroby potravinářských výrobků (čl. II. nájemní smlouvy). Přesto, že došlo k pozastavení provozování živností hostinská činnost a výroba potravinářských výrobků, žalované dále trvalo živnostenské oprávnění ke dvěma zbývajícím živnostem, pro než si od žalobkyně rovněž předmětné nebytové prostory pronajala. Po vypovězení nájmu žalovaná nadále prodávala a rozvážela dorty, tedy vykonávala činnost, jež je obsahem živnosti, z důvodu jejíhož provozování (mimo jiné) k uzavření nájemní smlouvy došlo. Zda žalovaná tuto činnost v pronajatých prostorách před vypovězením nájmu fakticky vykonávala či dokonce zda tyto prostory byly vůbec k jejímu výkonu způsobilé, je z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nerozhodné. Dovolací soud proto pokládá závěr odvolacího soudu, že nájemní vztah byl platně vypovězen, jelikož citovaný výpovědní důvod byl naplněn, za nesprávný a dovolání v této části za opodstatněné.
Za této situace dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se správností závěru o tom, zda byla výpověď žalované učiněna v souladu s §39 obč. zák., jakož
i zbývajícím uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jejichž posouzení by na výsledku dovolacího řízení již nemohlo nic změnit.
Jelikož žalovaná své dovolání směřuje proti „celému rozsudku Krajského soudu v Plzni“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti výrokům rozsudku, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky).
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a vůči výrokům o nákladech řízení, jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl; v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a v závislých výrocích
o nákladech řízení, dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhodne o odvolacímu přezkumu otevřeném nároku na zaplacení příslušenství, a to 8,75 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 16. 7. 2005 do 31. 12. 2005, 9 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí od 1. 7. 2006 do zaplacení, a znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu