ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3471.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3471/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R.P.G. R. R., s. r. o., jako právnímu nástupci původně žalovaného O.K.D. a. s., člena koncernu K. I., a. s., a 2) S. m. K., o zaplacení 547.015,- Kč s příslušenstvím, takto:
Dovolání, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2006, č. j. 8 Co 272/2006-134, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. května 2005, č. j. 17 C 23/99-103, proti prvému žalovanému, se zamítá.
Ve zbývající části se uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 27. 5. 2005 zamítl proti oběma žalovaným návrh žalobce, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně peněžitou náhradu za odstraněnou nemovitost podle §14 a §16 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Důvodů k zamítnutí návrhu shledal soud prvního stupně několik, i když žalobce považoval za oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě. Prvním důvodem je nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných - nemovitosti byly totiž vyvlastněny a přešly do vlastnictví státu, takže náhradu měl poskytnout stát, nikoli prvý žalovaný, do jehož správy pozemky přešly až po demolici budov, za něž má být poskytnuta náhrada. Dalším důvodem je, že žalobce neprokázal restituční důvod podle §6 odst. 1 zákona o půdě, protože za vyvlastnění, jehož účel byl naplněn, obdržel náhradu. Konečně přihlédl i k námitce promlčení, kterou uplatnili oba žalovaní.
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když správnými shledal jeho skutková zjištění i právní závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaných; ostatními důvody pro zamítnutí žaloby se pak již nezabýval, protože to shledal nadbytečným. Aplikoval na věc ustanovení §16 odst. 2, §18a a §20 odst. 2 zákona o půdě. Podle §16 odst. 2 zákona o půdě má náhradu za nemovitost, která ke dni účinnosti zákona již neexistovala, poskytnout právnická osoba, která věc držela ke dni jejího zániku. Nebylo prokázáno, že by žalovaní nebo jejich právní předchůdci byli osobami, jimž svědčilo právo hospodaření nebo trvalého užívání nebo právo vlastnické. Toto právo náleželo v důsledku vyvlastnění státu, i když se tak stalo na žádost právního předchůdce prvního žalovaného. Demolice měla být provedena odborem pro výstavbu Místního národního výboru v K., a právo hospodaření pro prvního žalovaného bylo zřízeno až po provedené demolici. Závazek státu nemohl přejít na druhého žalovaného ani podle zákona č. 170/1991 Sb., ani podle §68 odst. 1 zákona č. 357/1990 Sb., o obcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel připouští, že předmětné nemovitosti byly vyvlastněny ve prospěch státu, který tak k nim nabyl vlastnické právo. Žalovaní však je prokazatelně drželi a nakládali s nimi v době demolice zemědělské usedlosti, a to ještě před jejím vyvlastněním. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Oba žalovaní se k dovolání písemně vyjádřili. Druhý žalovaný vyslovil názor, že žalobce neprokázal jeho držbu v době zániku nemovitostí, a pokud by i byl povinnou osobou, poskytuje za něj náhrady Pozemkový fond. Navíc není restituční titul dán, jelikož nebyla naplněna skutková podstata vyvlastnění bez vyplacení náhrady, a k vyvlastnění došlo za účelem výstavby, která se uskutečnila. Nárok na náhradu, kterou ostatně nelze přiznat v penězích, pokud nedošlo k dohodě oprávněné a povinné osoby o této formě náhrady, je nadto již promlčen. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Prvý žalovaný rovněž uvedl, že žalobce neprokázal, že by jeho právní předchůdce předmětné nemovitosti užíval v době jejich zániku, a to ani právně, ani fakticky, a že uplatněný nárok je navíc již promlčen. Dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a dovolací soud je považuje za částečně přípustné. Právní závěry odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdce prvého žalovaného držel právně předmětné nemovitosti v době jejich zániku, odpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a právní závěry, jež na základě toho vyvodil odvolací soud, proto jsou správné a odpovídají znění §16 odst. 2 zákona o půdě, který tuto problematiku upravuje. Dovolání ve vztahu k prvému žalovanému bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Odlišná je však právní pozice druhé žalované. Podle skutkového stavu, z nějž odvolací soud vycházel, byly po vyvlastnění nemovitosti ve vlastnictví státu; za něj ovšem jednal příslušný místní správní orgán podle tehdy platné vyhlášky o správně národního majetku. Provedené dokazování je dostatečné pro závěr, že v době zániku nemovitostí jednal za stát Místní národní výbor v K., jehož výkonný orgán měl demolici provést, a tento orgán byl proto povinnou osobou k poskytnutí náhrady podle §16 odst. 2 zákona o půdě. Aplikace §20 odst. 2 zákona o půdě není namístě, protože se nejedná o nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře. Rovněž ustanovení §18a zákona o půdě na danou problematiku nedopadá, protože Pozemkový fond není primérně osobou povinnou podle §16 odst. 2 zákona o půdě, ale poskytuje náhradu za některé subjekty, pokud jsou povinnými osobami k poskytnutí náhrady, zejména za obce a za stát.
Odvolací soud sice uvedl, že závazek k náhradě zaniklých nemovitostí nemohl přejít na druhého žalovaného podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, blíže však tento závěr nezdůvodnil. Zejména nevyložil, proč by se Obec Karviná nestala právním nástupcem Místního národního výboru K., když ustanovení §68 tohoto zákona výslovně stanoví, že práva a závazky místních národních výborů a některých městských národních výborů přecházejí na obce, v nichž měly tyto orgány sídlo. Dovolací soud proto nemohl tento závěr odvolacího soudu přezkoumat.
Dovolací soud je při přezkumu vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.) a nemůže ani přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, jimiž se tento soud nezabýval. Tím se míní argumenty uvedené soudem prvního stupně o tom, že restituční nárok není dán, a závěr o promlčení případného nároku, o čemž se zmiňují i žalovaní, případně i dalšími jejich námitkami.
Dovolací soud proto s ohledem na procesní situaci nemohl shledat rozsudek i ve vztahu k druhému žalovanému správným, a v části, která se týkala druhého žalovaného, proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). V novém řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu