ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3479.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3479/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele E. H. , zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 8. 2006, sp. zn. 18 Co 365/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 159/2005 (žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 17. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 12. 4. 2006, č. j. 8 C 159/2005-99. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí – pozemků parc. č. 407/2, parc. č. 40/5, parc. č. 142/11, parc. č. 142/1, parc. č. 140/1, parc. č. 136/2, parc. č. 130/1, parc. č. 296/1, parc. č. 263/51, díl 2, parc. č. 263/52, díl 2, parc. č. 111/1 v katastrálním území Ž. R., jakož i pozemků parc. č. 376/1, parc. č. 326/1, parc. č. 231, parc. č. 176/2 a parc. č. 141 v katastrálním území Š. Bylo také rozhodnuto, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 7. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 365/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 12. 4. 2006, č. j. 8 C 159/2005-177, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobce odvozuje svůj nárok na vydání náhradního pozemku na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 15. 6. 2005, kterou uzavřel s postupníkem Galerií K.-K. Protože tu jde ze strany žalobce o nárok postupníka, uplatněný před 31. 12. 2005 (konkrétně 17. 6. 2005), takže jeho nárok na vydání náhradního pozemku byl uplatněn v době, kdy lhůta pro převod pozemků končila dnem 31. 12. 2005. Odvolací soud tu poukazoval na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného dnem 20. 12. 2005) a měl tedy za to, že pro žalobce, který vystupuje při uplatnění nároku jako postupník (a nikoli jako oprávněná osoba či dědic oprávněné osoby) platí tzv. „restituční tečka“ podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Nárok postupníka na převod náhradního pozemku tu tedy zanikl uplynutím stanovené prekluzívní lhůty pro vypořádání nároku, tj. dnem 31. 12. 2005.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu „včetně výroku o nákladech řízení“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 6. 9. 2006 a dovolání ze strany žalobce, zastoupeného advokátem, bylo předáno na poště dne 2. 11. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání odvolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyly posouzeny zejména ty důležité otázky „zda se může oprávněná osoba úspěšně domáhat převodu pozemku k uspokojení svého nároku za situace, kdy oprávněné osobě hrozila ztráta práva na naturální restituci uplynutím lhůty a kdy disponovala nárokem v odpovídající výši, který byl v době podání žalobního návrhu způsobilý k uspokojení převodem pozemku, když s tímto požadovaným pozemkem je žalovaný fond oprávněn disponovat a kdy převodu pozemku nebránilo uplatněné právo třetí osoby na nárokový převod“.
Dovolatel dále poukazoval na to, že zákon č. 284/1992 Sb. preferuje převod náhradního pozemku v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, ovšem umožňuje i převod náhradního pozemku v jiné obci, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí.
Dovolatel rovněž poukazoval na to, že ze znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., platného v době rozhodné pro posouzení této právní věci, nevyplývá, že by byl převod pozemku podmiňován veřejnou nabídkou pozemků. Skutečnost je ovšem taková, že Pozemkový fond ČR díky svému sestavování veřejných nabídek, upraveném v metodickém pokynu „Souběžná realizace zákona č. 95/1995 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.“ dosáhl toho, že v rámci nabídek získávali pozemky nájemci pozemků a nikoli oprávněné osoby.
Podle názoru dovolatele v daném případě Pozemkový fond neuspokojil jeho řádně a včas uplatněný nárok na převod pozemku, takže se fond ocitl v prodlení svou nečinností, třebaže měl a má zákonnou povinnost náhradní pozemky převádět; pokud veřejné nabídky nezajistily uspokojení nároků oprávněných osob a jejich nárok nebyl tedy uspokojen, byl by fond po letitém prodlení (trvajícím více jak 10 roků) jako dlužník, když jeho dluh nebyl zapraven, a to v situaci a v právním stavu, kdy nárok postupníka a postupitele byly rovnocenné, pokud se týkalo uplatněného nároku, a právo postupníka není oslabeno ani v této právní věci“.
Převodem požadovaných pozemků na žalobce by v daném případě, podle názoru dovolatele, nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje některé pozemky z převodu nebo stanoví odpovídající cenový režim převodu.
Dovolatel má za to, že je v daném případě nespornou skutečností, že se žalobce stal držitelem restitučních nároků za pozemky nevydané. „Žalobce tu vycházel z legitimního očekávání, že stát, reprezentovaný žalovaným fondem, splní to, k čemu se zavázal. Žaloba žalobce byla podána za situace, kdy u uplatněných nároků hrozilo, že dnem 31. 12. 2005 nebudou způsobilé pro vydání náhradních pozemků za ně; žalobce svou žalobou chtěl zabránit tomu, aby marně uplynula lhůta pro naturální restituci. Podle názoru dovolatele nemůže žalovaný Pozemkový fond ČR účelově bránit vypořádání nároků žalobce, který jako držitel nároku, na nějž dopadá možná lhůta pro naturální restituci, musí mít nárok na soudní ochranu.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ovšem jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soud po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 159/2005 Okresního soudu v Klatovech), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 8. 2006 (sp. zn. 18 Co 305/2006 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Odvolací soud posuzoval nárok žalobce zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě právních vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků, uvedených v §11 odst. 1 téhož zákona, pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nacházejí z převážné části pozemky původní oprávněné osoby, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že toto ustanovení se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.).
V projednávané právní věci žalobce odvozuje svůj nárok na vydání náhradních pozemků (jak to konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 8. 2006, sp. zn. 18 Co 365/2006 Krajského soudu v Plzni) na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 15. 6. 2003, kterou žalobce uzavřel s postupitelem Galerií K.-K.; také ze žalobního návrhu žalobce vyplývá, že žalobci vznikl nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku z vlastnictví státu smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřené 15. 6. 2005 mezi postupitelem Galerií K.-K. a nabyvatelem Ing. E. H. (nárok uvedeného postupitele vznikl na základě rozhodnutí Okresního úřadu v K. – pozemkového úřadu z 21. 9. 1998, č. j. PÚ 401/93 C, a na základě rozhodnutí Okresního úřadu v K. – pozemkového úřadu z 13. 1. 1999, č. j. PÚ 401/93 D).
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci měly zabývat otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 263/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl.o vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1991 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle niž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze posoudit na základě §524 občanského zákoníku. lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze však z ní dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky“. Rovněž tu bylo pod VIII h) nálezu uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, ale nejsou jimi postupníci“.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 8. 2006 (sp. zn. 18 Co 365/2006 Krajského soudu v Plzni) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu