ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3510.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3510/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky E. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 4. 2006, sp. zn. 62 Co 73/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 87/2005 (žalobkyně E. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 3. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 19. 8. 2005, čj. 8 C 87/2005-26. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení svého vlastnictví k pozemku parc. č. 1835 v katastrálním úřadu B. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 4. 2006, sp. zn. 62 Co 73/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudkem soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, nebylo odvolání žalobkyně shledáno odvolacím soudem opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že pozemek, uvedený v žalobě žalobkyně, byl podle kupní smlouvy ze 14. 6. 1989 prodán žalobkyni České republice – S. s. d. s.; na základě této smlouvy byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. 1835 v katastrálním území B. Česká republika s tím, že správu pozemku vykonává P. f. ČR. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by bylo v řízení prokázáno tvrzení žalobkyně, že uvedená smlouva byla uzavřena nesvobodně,
a to pod tlakem, že jí bude pozemek vyvlastněn.
Odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, který věc posoudil podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž „žalobkyně neprokázala své tvrzení, že právní úkon prodeje pozemku nebyl učiněn svobodně“. Odvolací soud však měl za to, že v daném případě měla žalobkyně svůj tvrzený nárok uplatnit podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a nikoli domáhat se ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů, jmenovitě žalobou o určení vlastnictví podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu,; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 26. 6. 2006 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 21. 8. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelky spočívá vada postupu odvolacího soudu v řízení zejména v tom, že odvolací soud posoudil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů, než pro které tento soud její žalobu zamítl, čímž „znemožnil žalobkyni uplatnit právo na doplnění svého tvrzení a vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu (po předchozím poučení ze strany soudu podle tohoto ustanovení) a znemožnil jí tak vlastně právo na dvouinstančnost řízení“. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud měl postupovat tak, že měl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit s uvedením svého právního názoru ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Tímto způsobem postupu odvolacího soudu v řízení došlo k tomu, že nebyly vůbec objasněny žalobkyní vznesené pochybnosti o samotné existenci kupní smlouvy ze 14. 6. 1989, když totiž „žalobkyni byl tehdy předložen k podpisu kupujícími nepodepsaný návrh kupní smlouvy, ale oboustranně podepsaná kupní smlouva jí nebyla doručena a ani založena u katastrálního úřadu. Žalobkyni bylo znemožněno uplatnit svá tvrzení v tomto řízení i z hlediska nesvobody projevu vůle při podpisu kupní smlouvy ze 14. 6. 1989.
Postup odvolacího soudu znamenal, že žalobkyně byla podle názoru dovolatelky, vážně krácena na svých procesních právech a došlo tu evidentně k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 87/2005 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě svým rozsudkem
z 26. 4. 2006, sp. zn. 62 Co 73/2005 Městského soudu v Praze, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou,
a to jak postupovat při posuzování žaloby o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích nebo se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), tedy s právními předpisy restituční povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům speciálními předpisy.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (nebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): „Žalobou o určení vlastnického práva podle restitučních předpisů nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční předpisy vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského osudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 4. 2006 (sp. zn. 62 Co 72/2006 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, nebo zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 psím. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu