ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3589.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3589/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců 1) J. S., a 2) J. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 11 C 251/02 a 12 C 248/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, čj. 27 Co 69/2008-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 22. 10. 1996 se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku č. 329 v katastrálním území L., každý jednou ideální polovinou. Okresní soud Praha-východ původně rozsudkem ze dne 20. 10. 1998, čj.
12 C 248/96-76, rozhodl, že druhý žalobce je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku č. 392 a návrh žalobkyně na určení, že je spoluvlastnicí druhé ideální poloviny pozemku č. 392 zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně svůj podíl v roce 1974 prodala. Zjevná chyba v čísle parcely obsažená ve výroku soudu, jež bylo v odůvodnění rozsudku citováno promiscue, nebyla soudem opravena. Oba žalobci podali proti tomuto rozsudku odvolání, v němž vyjádřili názor, že kupní smlouva o prodeji pozemku č. 329, kterou druhý žalovaný jako spoluvlastník nepodepsal, je neplatná jako celek. Odvolací soud tento rozsudek zrušil usnesením z 19. 6. 2002 proto, že soud rozhodl o jiném pozemku, než jehož se týkala žaloba.
Nadále byla věc vedena u Okresního soudu Praha-východ pod novou spisovou značkou 11 C 251/2002. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, čj. 11 C 251/2002-29, 12 C 248/96, soud prvního stupně návrh žalobců zamítl s odůvodněním, že od roku 1974, kdy žalobkyně podepsala kupní smlouvu o prodeji předmětného pozemku, žalobci s pozemkem nijak nedisponovali, nepronajali jej a v rámci stavebního řízení, jehož výsledkem byla stavba haly na části tohoto pozemku, neuplatnili žádné námitky, ač jim tento stav byl znám. Nebylo zjištěno, že by před účinností zákona č. 229/1992 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), vystupovali jako vlastníci pozemku. Pokud smlouva o jeho převodu na stát byla neplatná, šlo o přechod bez právního důvodu a žalobci měli uplatnit právo na jeho vydání podle zákona o půdě. Použití speciálního předpisu pak vylučuje použití obecného předpisu občanskoprávního.
Tento rozsudek změnil v odvolacím řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, čj. 27 Co 214/2005. Rozhodl, že oba žalobci jsou vlastníky každý jedné ideální poloviny parcely č. 329 v L., protože smlouva, kterou 31. 10. 1974 měl být celý pozemek převeden na kupujícího, byla s ohledem na ustanovení §137 a násl. obč. zák. neplatná proto, že ji uzavřel jen jeden ze spoluvlastníků. Odvolací soud nepovažoval spor účastníků za restituční, protože žalobci se nedomáhají vydání věci, která přešla na stát, a nabytí věcí v důsledku smlouvy, která je neplatná, není restitučním důvodem.
Rozsudek odvolacího soudu byl v dovolacím řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, čj. 22 Cdo 354/2006-74 a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud přijal jiný právní závěr než soud odvolací a odkázal na svůj rozsudek ze dne11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož se osoba, jež mohla žádat ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti, jež přešla na stát bez právního důvodu, cestou restitučního předpisu, konkrétně §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Podle tohoto rozhodnutí se převzetím věci bez právního důvodu podle citovaného ustanovení zákona o půdě považuje nejen převzetí věci okupací, ale i vyvlastněním, které nenabylo právní moci. V rozsudku ze dne 7. 12. 2005, sp.zn. 31 Cdo 1529/2004, pak Nejvyšší soud judikoval, že převzetí věci na základě neplatného právního úkonu je podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu.
Nato odvolací soud, s odkazem na právní názor dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, čj. 27 Co 69/2008-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu má podle jejich názoru zásadní význam po právní stránce, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Argumentují tím, že postup podle §6 odst. 1 zákona o půdě nemohli z objektivních důvodů uplatnit, protože byli vedeni v evidenci nemovitostí jako vlastníci a stát se k nim choval jako k vlastníkům, protože jim nabízel k odprodeji halu postavenou na jejich pozemku. Oprávněně se proto domnívali, že byla respektována evidentní neplatnost kupní smlouvy z roku 1974, neboť změna vlastnictví nebyla v žádné evidenci zapsána. S pozemkem také nakládali jako vlastníci (pronájem pozemku) a k výkonu jejich vlastnického práva neměl stát námitek
a nechoval se jako vlastník. Ke změně zápisu vlastnických práv došlo zřejmě před převodem vlastnického práva restituentům v rámci náhradní restituce. Sami změnu v zápisu zjistili až 6. 3. 1996 z identifikace parcel u katastrálního úřadu. Protože tedy nemohli postupovat podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, bylo jim v podstatě odejmuto právo na soudní ochranu vlastnického práva. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaný vyjádřil, že se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, které odpovídají právním závěrům, obsaženým v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001. Bylo na žalobcích, aby se svého nároku domáhali za podmínek stanovených zákonem o půdě a nic jim nebránilo, aby tento nárok uplatnili jako oprávněné osoby. Tuto skutečnost nelze zpochybňovat pouze na základě toho, že se domnívali, že jsou vlastníky předmětného pozemku a své právo na jeho vydání neuplatnili v zákonem stanovené lhůtě.
Dovolací soud v prvé řadě zvažoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s ohledem na to, že soud prvního stupně svým prvním rozsudkem v této věci rozhodl ve vztahu k druhému žalobci jinak než dalším rozsudkem, vydaným po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem. I s odhlédnutím k tomu, že prvým rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o jiném pozemku (což byla zřejmá chyba, kterou mohl soud opravit), zůstává skutečností, že opačný rozsudek nevydal proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který naopak učinil opačné právní závěry než soud prvního stupně, když jeho rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proto dána není. Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež by byla dána za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolací soud za zásadně významné po právní stránce, rovněž dána není. Rozhodnutí odvolacího soudu je v plném souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu a další jeho judikaturou, na niž odkazuje, přičemž dovolací soud se touto problematikou zabýval přímo v projednávané věci. Zbývají potom jen argumenty uváděné dovolateli o tom, co je vedlo k názoru, že jsou vlastníky předmětného pozemku, což však není pro posouzení věci rozhodující. Dovolací soud musí v případě, že přípustnost dovolání může být dána jen ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vycházet ze skutkových zjištění soudu učiněných soudy prvního nebo stupně; podle nich žalobci sami neuplatňovali po roce 1990 ve vztahu k Státnímu statku v K., který pozemek užíval, žádná vlastnická práva, stejně tak v době výstavby haly na tomto pozemku. Na podporu tohoto zjištění soudu lze uvést i to, že dle obsahu spisu žalobci jako vlastníci uzavřeli 7. 4. 1992 se Státním statkem K. nájemní smlouvu ohledně řady pozemků v L., mezi nimiž však nebyl pozemek č. 329, jakož i sdělení P. f. České republiky z 28. 5. 1996, podle něhož byla část původní parcely č. 329 vydána oprávněným osobám v rámci restituce.
Z uvedených důvodů neshledal dovolací soud, že by rozsudek odvolacího soudu byl zásadně významný po právní stránce, a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. proto dovolání odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu