ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3668.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3668/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky akciové společnosti P. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 3. 2008, sp. zn. 39 Co 416/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 39/2007 (žalobce P. B. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., o 9,280.580,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti P. B., podané u soudu 1. 3. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 6. 2007, č. j. 15 C 39/2007-41. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou bylo požadováno, aby žalované Č. r. – M. f. bylo uloženo zaplatit žalujícímu P. B., a. s., 9,208.580,- Kč s úroky z prodlení od 1. 11. 2006 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalující a. s. P. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 31. 3. 2008, sp. zn. 39 Co 416/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 6. 2007, č. j. 15 C 30/2007-41, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že důkazní řízení bylo v odvolacím řízení v potřebné míře doplněno, takže odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel soud prvního stupně, ale vzhledem k tomu, že žalující akciová společnost neunesla ani v doplňovaném řízení důkazní břemeno zejména ohledně svého tvrzení, že „sporné nemovitosti, které byla nucena v restitučním řízení vydat, byly vloženy státem do jejího základního kapitálu“, byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem jako věcně správný, a to i ve správném akcesorickém výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalující akciová společnost deklarovala, že by žalovanou pohledávku bylo možné specifikovat tak, že představuje částku 9,073.000,- Kč jako vzniklou škodu v důsledku vydání nemovitostí (pozemku parc. č. 1365, objektu č. 1182 na pozemku parc. č. 1365, pozemku parc. č. 1366, pozemku parc. č. 1367/1 s objektem na tomto pozemku stojícím a pozemku parc. č. 1367/2 v katastrálním území Č. (obec B.), a částky 120.480,- Kč a 15.100,- Kč, představující škodu v podobě zaplacených nákladů soudního řízení.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně se vycházelo ze zjištění, že rozhodnutím č. 192/1990 ministra výstavby a stavebnictví z 27. 4. 1990 byl povolen vznik žalující akciové společnosti a byly schváleny její stanovy, takže tato akciová společnost vznikla 2. 5. 1990 a jejími zakládajícími akcionáři byly státní podniky. Žalující akciová společnost byla vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Dále bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně z 28. 11. 2002, č. j. 44 C 152/92-369 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 12. 10. 2002, sp. zn. 20 Co 6/2004) byla žalující akciové společnosti uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí (tj. nemovitostí, jež se nyní uvádějí i v této právní věci vedené pod sp. zn. 15 C 39/2007 Obvodního soudu pro Prahu 1) Mgr. E. N., D. v. d. H. a J. P.; dále bylo akciové společnosti P. B. uloženo zaplatit uvedeným osobám a státu náhradu nákladů řízení; k uzavření dohody došlo 25. 3. 2005 a k vydání nemovitostí došlo 9. 8. 2005; akciová společnost P. B. zaplatila pak v penězích částku 120.480,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovozoval, že v tomto řízení nebylo zjištěno, že by žalující akciová společnost zaplatila nějakou kupní cenu za nemovitosti, které musela vydat již uvedeným osobám, nýbrž tyto nemovitosti přešly do jejího majetku bezúplatně, takže jí nevznikla nějaká škoda vydáním nemovitostí a také jí nevznikl nárok na zaplacení nákladů řízení ve sporu, v němž byla ve vztahu k uvedeným osobám neúspěšná. Sdílel tedy odvolací soud názor soudu prvního stupně, že tu nedošlo ke vzniku jakéhokoli odpovědnostního mezi žalující akciovou společností P. B. a Č. r. – M. f., ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; podle názoru odvolacího soudu Česká republika nenabyla nemovitosti do vlastnictví, „neboť jak bylo v restitučním řízení prokázáno, držel stát nemovitosti bez právního důvodu, když k jejich znárodnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy“.
Odvolací soud poukazoval na to, že akciová společnost P. B. (IČO 0053 0832) byla zřízena usnesením ustavující valné hromady, konané 2. 5. 1990, na základě povolení, vydaného Ministerstvem výstavby a stavebnictví ČR z 27. 4. 1990, č. j. 192/1990, a na podkladě souhlasu N. v. města B. (jeho plánovacího odboru) ze 4. 4. 1990; základní kapitál činil celkem 77,000.000,- Kč, byl upsán zakladateli akciové společnosti a byl rozdělen v zakladatelské smlouvě. Zakladatelská smlouva byla uzavřena mezi deseti státními podniky; základní kapitál této akciové společnosti byl tvořen hodnotou základních prostředků ve výši 50,000.000,- Kč a oběžných prostředků 27,000.000,- Kč, celkem tedy hodnotou 77,000.000,- Kč; základní kapitál vznikl z nedělitelného majetku zaniklého státního podniku Pozemní stavby, který byl rozdělen na jednotlivé zakladatele podle stavu pracovníků k 31. 3. 1900. Zakladatelská smlouva byla podepsána dne 2. 5. 1990. Nebylo v tomto soudním řízení nic zjištěno, že by akciová společnost P. B. byla právním nástupcem P. s. B., státního podniku. Ohledně P. s. B. vyplývalo z rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví z 24. 4. 1990, č. 166-175, že nástupnickou organizací P. s. B., s. p., byl stanoven M. B., s. p., se sídlem B., Maříkova 1; ze zrušeného podniku s. p. P. s. B. bylo k datu 2. 5. 1990 založeno deset nových státních podniků (nedělitelný majetek zaniklého státního podniku P. s. B. byl rozdělen na těchto deset podniků a pak byl vložen do nově založeného podniku ve formě akciové společnosti. Odvolací soud však zároveň zdůrazňoval, že „nebylo ničím prokázáno tvrzení žalobkyně, že státní podniky, které byly právními nástupci zaniklého podniku P. s. B., vložily zakládající společnosti jako základní kapitál do žalující akciové společnosti, a nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by jeho obsahem byly i nemovitosti, ohledně nichž bylo rozhodnuto, že je žalující akciová společnost P. B. povinna je vydat oprávněným osobám v restitučním řízení; delimitační protokol z 2. 5. 1990 se na sporné nemovitosti nevztahuje.“ . Za situace, že tu nebyl prokázán žádný právní důvod pro to, aby žalující akciová společnost sporné nemovitosti držela, nemohla mu jejich vydáním vzniknout škoda, jak to žalující společnost tvrdí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalující akciové společnosti dne 14. 5. 2008 a její dovolání proti tomuto rozsudku bylo dne 3. 7. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka byla toho názoru, že „rozsudek odvolacího soudu je obsahově rozsudkem měnícím rozsudek soudu prvního stupně bez ohledu na slovní znění výroku rozsudku, a proto je proti němu přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jako proti rozsudku měnícímu rozsudek soudu prvního stupně; vždyť i odvolací soud sám ve svém rozhodnutí uváděl, že „vycházel z jiného skutkového stavu a tím vlastně de iure konstatoval, že obsahově mění rozsudek soudu prvního stupně.“ Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala především odvolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí nesprávně zabýval otázkou, zda žalující akciová společnost nabyla nemovitosti, jež byly předmětem vydání v rámci restituce. V právní věci, jež byla vedena pod sp. zn. 44 C 152/92 Městského soudu v Brně bylo přece rozhodnuto, že akciová společnost P. B. je povinnou osobou podle §4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť držela nemovitosti jako právní nástupce P. s. B., s. p., s tím, že je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí; toto rozhodnutí soudu nabylo právní moci a proto se stalo i co do řešení právních otázek závazné pro účastníky tohoto řízení. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že v důsledku vydání nemovitostí podle rozhodnutí, vydaného v restitučním řízení, jí vznikla škoda, která byla způsobena žalovaným státem, neboť důvodem pro vydání věcí byl tu splněn předpoklad podle zákona č. 87/1991 Sb., spočívající ve vadném znárodnění předmětných nemovitostí; v případě, že by nedošlo k tomuto porušení povinnosti ze strany žalovaného státu, nevznikla by z jeho strany povinnost nemovitosti vydat. Odvolací soud nebyl oprávněn tento závěr v následném sporu revidovat a tato otázka pro něj představovala rovněž věc rozhodnutou (res iudicata). Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud byl zajisté povinen vycházet ze závěrů soudů, zaujatých v restitučním řízení, které tu tvoří právní základ v žalobě uplatněného nároku na náhradu škody; dovolatelka dovozovala, že „odvolací soud takto vydal rozsudek, který popírá právní závěry učiněné soudem v restitučním řízení, avšak bez toho, aby žalující a. s. P. B. mohla tyto jiné závěry u soudu uplatnit a domoci se těch práv, která vyplývají ze závěrů z restitučního sporu“. Podle názoru dovolávající se akciové společnosti „odvolací soud vadně zjistil skutkový stav a pominul zjištěné skutečnosti s tím, že některé důkazy nevzal vůbec v úvahu a nesprávně je zhodnotil po právní stránce“.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému závěru, že a. s. P. B. se při zániku státního podniku P. s. B. chopila sporných nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, ač proto nebyl právní důvod a že vložení nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státními podniky do základního kapitálu akciové společnosti P. B. nebylo ničím prokázáno. Podle názoru dovolatelky bylo však s předmětnými nemovitostmi kalkulováno v základním kapitálu vznikající akciové společnosti a musel zde být tedy legální právní důvod pro držení předmětných nemovitostí ze strany a. s. P. B.; při tom ke zrušení původního státního podniku P. s. B. a při vzniku nových podniků, včetně udělení souhlasu se vznikem a. s. P. B., došlo v týž den (27. 4. 1990) a tato akciová společnost byla zakládána jako firma, která získá majetek, práva i závazky podnikového ředitelství zanikajícího státního podniku. Udělením souhlasu ke vzniku akciové společnosti stát dal de facto souhlas i k držbě majetku podle dohody 10 státních podniků se žalující akciovou společností; součástí delimitačního protokolu (který sám má deklarační povahu) je individuální dohodou založený závazek, jímž byly sporné nemovitosti dány akciové společnosti do užívání; znamenalo to tedy pro akciovou společnost P. B. právo nemovitosti držet, užívat, brát z nich užitky a vydání nemovitostí znamenalo pro akciovou společnost, jako jejich oprávněného uživatele, újmu na majetku, tedy škodu, za kterou někdo odpovídal a byl povinen ji uhradit tomu, kdo nemovitosti získal do oprávněné držby podle §129 občanského zákoníku.
Dovolatelka namítala dále nesprávnost právního závěru zaujatého odvolacím soudem, že totiž žalující akciová společnost byla povinna vydat nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v důsledku nenabytí vlastnického práva k nim, přičemž není rozhodující, že se tak stalo v restitučním řízení, takže měla za to, že „posouzení věci z jiného důvodu než jako nároku z restituce by založilo jen podání žaloby, které by žalobci dalo možnost obrany skutkovými tvrzeními a důkazy, se kterými byl žalobce úspěšný (např. co do námitky vydržení vlastnického práva).“ Přitom žalující akciová společnost byla nepochybně v dobré víře a držela nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, oprávněně.
Podle názoru dovolatelky je v judikatuře Ústavního soudu ČR i Evropského soudního dvora trvale uplatňována zásada, že „povinný z restituce musí zásadně za vydaný majetek dostat od oprávněné osoby náhradu, přičemž za majetek se považuje nejen právo vlastnické, ale i jiné majetkové právo, tedy v tomto případě i držba“. Žalující akciová společnost v tomto soudním řízení (sp. zn. 15 C 39/2007 Obvodního soudu pro Prahu 1) prokázala, že jako povinná osoba z restituce vydala oprávněným osobám nemovitosti. Přitom žalující akciová společnost poskytla i státním podnikům, které nemovitosti vložily do jejího základního kapitálu, protiplnění v podobě akcií odpovídajících hodnotě nemovitostí; cena těchto akcií byla příjmem státního rozpočtu, neboť státní podniky pak prodávaly tyto akcie. Není tu možné, aby žalující akciová společnost nesla břímě odpovědnosti, která leží na státu, jenž nemovitosti (vydané žalující akciovou společností osobám oprávněným) v minulosti zkonfiskoval. Podle názoru dovolatelky měla žalující akciová společnost obdržet od státu náhradu za vydání nemovitostí oprávněným osobám podle restitučního předpisu.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Při shodném výroku rozsudků soudů obou stupňů, vyjadřujících zamítnutí žaloby, nebylo možné posuzovat přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože tu nešlo o dovolání, jež by směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo „změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“. Změny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve srovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně nepředstavují změnu vorku rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 39/2007 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v daném případě řešil některou právní otázku, která by byla skutečně a konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (rozdílnými rozhodnutími senátů dovolacího soudu). V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím z 31. 3. 2008 (sp. zn. 39 Co 416/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozhodování, jak uváděl ve svém rozsudku z 31. 3. 2008 (sp. zn. 39 Co 416/2007 Městského soudu v Praze), vycházel jednak z ustanovení občanského zákoníku (jmenovitě §39, §133 odst. 1 a 2 a §134 odst. 2) a jednak z ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. (jmenovitě §1 odst. 1 tohoto zákona), o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a také z ustanovení zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech. Uvedená ustanoven, z nichž při rozhodování vycházel, citoval také odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 31. 3. 2008.
V projednávané právní věci se žalující akciová společnost domáhala svou žalobou z 1. 3. 2007 náhrady škody od státu, která jí vznikla tím, že na základě rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uzavřela dne 22. 3. 2005 se třemi fyzickými osobami dohodu o vydání šesti nemovitostí v katastrálním území Č. (obec B.). Podle názoru žalující akciové společnosti „je stát v souladu s §420 občanského zákoníku (i §442 občanského zákoníku) jako škůdce povinen nahradit žalobci jako poškozenému škodu, která tu žalující akciové společnosti vznikla“. Podle názoru žalobkyně „škoda je tu představována k datu vydání nemovitostí (jak byla hodnota vydaných nemovitostí stanovena znaleckým posudkem) a dále náklady soudního řízení, které musela žalující akciová společnost nahradit oprávněným osobám i státu v restitučním řízení“. Podle názoru žalobkyně je třeba mít na zřeteli např. ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., který upravuje vrácení kupní ceny povinnému. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním, takže neupravuje některé otázky, jak jsou jinak upraveny v občanském zákoníku a které je třeba v daném případě aplikovat. Žalobkyně poukazovala v této souvislosti i na ustanovení §853 občanského zákoníku, podle něhož se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou upraveny občanským zákoníkem, ani jiným zákonem, řídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy účelem jim nejbližším.
Podle názoru dovolacího soudu lze i v daném případě přisvědčit tomu, že ve smyslu ustanovení §53 občanského zákoníku se občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny občanským zákoníkem, ani jiným zákonem (nevyjímaje ani zákon č. 87/1991 Sb.), řídí ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
V zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je ohledně úhrady stavby stanoveno v §10 odst. 1, že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související se vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanými věcmi, než jsou uvedeny v zákoně č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zůstává ustanovením §10 téhož zákona nedotčeno.
Podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci; tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věci drží.
Z uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. tedy ohledně náhrady škody vyplývá pouze, že „oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi (§10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) vyjma práva na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností podle ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona, jež zůstává ustanovením §10 odst. 1 nedotčeno (§9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Žalující akciová společnost vydala nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, a to podle pravomocného rozsudku soudu, vydaného v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 152/92, jímž byla uložena povinnost uzavřít s Mgr. E. N., D. v. d. H. a J. P. (jako s oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.) dohodu o vydání věcí, a to s tím, že akciová společnost P. B. vydává předmětné nemovitosti oprávněným osobám do jejich podílového spoluvlastnictví.
Na takto vzniklý právní vztah, jehož účastníkem je akciová společnost P. B., nedopadají ustanovení §9 , §10 a §11 zákona č. 87/1991 Sb., a proto touto akciovou společností uplatňovaný nárok na náhradu škody je třeba posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za škodu (jmenovitě podle §420 občanského zákoníku), když v této právní věci nejde o některý z případů zvláštní odpovědnosti podle ustanovení §421 až 437 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud svým rozsudkem z 31. 3. 2008, sp. zn. 39/2007 Městského soudu v Praze, rozhodl o návrhu žalobkyně v rozporu s hmotným právem, když zaujal výsledný právní závěr, že „v tomto řízení nebyl prokázán právní důvod pro to, aby žalobce sporné nemovitosti držel (v důsledku jím tvrzeného, ale neprokázaného vložení sporných nemovitostí do základního kapitálu a. s. P. B.), takže na straně žalované České republiky nebylo doloženým způsobem prokázáno porušení právní povinnosti, jímž by žalující akciové společnosti vznikla škoda“. Nešlo tu rovněž o řešení právní otázky výkladu ustanovení obecně závazných předpisů, který by dosud nebyl vyřešen v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tedy dovolacím soudem shledány u dovolání dovolávající se akciové společnosti zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu, jimiž jsou upraveny předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat v dovolání uplatňované dovolací důvody (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“). Dovolatelce, uplatňující ve svém dovolání v podstatě námitky, že „soud druhého stupně vadně zjistil skutkový stav a pominul zjištěné skutečnosti s tím, že některé důkazy nevzal v úvahu a nesprávně je zhodnotil po právní stránce“, lze ovšem v souvislosti s tím poukázat na to, co je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo k otázce posuzování námitek neúplného zjištění skutkového stavu a vadného hodnocení důkazů v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k této problematice zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná zjištění skutkového stavu nejsou v občanském soudním řízení sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených nyní v ustanovení §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být námitky vad a omylů při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizací procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě shledal dovolání dovolateky nepřípustným a přikročil proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu