ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3674.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3674/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky M. K. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Co 490/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 32/2003 (žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ L. Č. r., s. p., 2/ M. H. n. M., 3/ P. f. Č. r., a 4/ L. P., o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12. 4. 2006, č. j. 13 C 31/2003-99. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 515, části pozemku parc. č. 516/1, pozemku parc. č. 540/1, pozemku parc. č. 540/2, pozemku parc. č. 540/3, části pozemku parc. č. 548/2, části pozemku parc. č. 693/1 a části pozemku parc. č. 543/1 v katastrálním území Z. (obec H.), jak byly tyto pozemky vyznačeny ve srovnávacím sestavení parcel, vypracovaném Katastrálním úřadem v L. dne 11. 8. 1999 pod č. 621 10-615-99). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Co 490/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 12. 4. 2006, č. j. 13 C 32/2003-99, potvrzen. Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že nemovitý majetek, který žalobkyně učinila předmětem žaloby o určení svého vlastnického práva byl původnímu vlastníku Josefu M., dědovi žalobkyně, konfiskován v roce 1945 podle dekretu č. 12/1945 Sb.; poté již tento nemovitý majetek žádný dalším právním předchůdce žalobkyně (která je dcerou M. M., zemřelého 27. 7. 2002, jenž byl synem J. M.) nebyl získán do vlastnictví (kromě přídělu budovy č. 63 v obci H. nad M. a kromě předání některých pozemků tamtéž jen do užívání J. M., zemřelému 7. 10. 1981). Žalobkyně (ani její právní předchůdci) restituční nárok ohledně jí uvedených nemovitostí neuplatnila.
Za těchto uvedených okolností odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z právního názoru, že „konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., stejně jako podle dekretu č. 108/1945 Sb., byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska případných vad navazujících správní (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno zákonem“ (zejména restitučním předpisem). V době konfiskace bylo možné konfiskaci (její účinky, zákonnost a průběh řízení o konfiskaci napadnout a vlastník měl možnost prokázat, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci, ale pokud se tak nestalo, potom se oprávněná osoba nemůže domáhat určení svého tvrzeného vlastnického práva prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví, když už uplynula lhůta, ve které bylo možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, v případech, kdy byla prokázána konfiskace majetku, provedená v roce 1945.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby žalobkyně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 5. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 18. 7. 2007 podáno u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 17. 4. 2007 (sp. zn. 35 Co 490/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především namítala, že se dovolává zásadního právního principu nepromlčitelnosti vlastnického práva, zaručeného Listinou základních práv a svobod, zejména v případě, kdy jde o právní vztahy vzniklé před 25. 2. 1948 v kontextu tehdejší poválečné situace, kdy osoby jiné než české národnosti, považované za státně nespolehlivé, se mohly co do státní spolehlivosti prokázat až vydáním osvědčení o státní spolehlivosti, které však bylo mnohdy vydáno až po uplynutí lhůt, v nichž bylo možné podat návrh na přezkoumání konfiskačního výměru (tak tomu bylo v daném případě např. u děda žalobkyně J. M., kterému bylo vydáno osvědčení až 21. 11. 1949, zatím co i o rozsahu konfiskace mělo být rozhodnuto už 2. 11. 1945). Podle názoru dovolatelky nelze pokládat za právu odpovídající možnost, aby vlastnické právo mohlo být uplatněno podle obecných předpisů u osob, na něž se restituční předpisy nevztahují; i nynější „evidenční“ vlastník nemovité věci se přece v řízení o určovací žalobě může prokázat řádným nabývacím titulem co do svého v katastru nemovitostí zapsaného vlastnictví, nevyjímaje i doložení nabytí práva vydržením.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 32/2003 Okresního soudu v Liberci), že by odvolací soud svým rozhodnutím ze 17. 4. 2007, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními právních předpisů restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku).
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v předpisech restituční povahy (zejména zákony č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Co /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném s dělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu taky uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadením dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu