ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3714.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3714/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. r. – M. f., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení 23.122,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 222/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 12 Co 492/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2003, č. j. 10 C 222/2007-71, tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.278.000,- Kč a že soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně činí 930,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně - ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 23.122,- Kč s příslušenstvím - potvrdil. Žalobce byl zavázán nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 102.340,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pokud šlo o žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 23.122,- Kč s příslušenstvím, což představovalo vodné a stočné za období od 4. 4. do 10. 10. 2001 (žalovaný nevyklidil pronajaté nemovitosti a nepředal je žalobci, přestože ten odstoupil od smlouvy o nájmu s účinky k 31. 3. 2001). Nájemní smlouva, uzavřená dne 6. 3. 1997, obsahovala v ustanovení čl. VII. odst. 9 ujednání o povinnosti nájemce pro případ, že ke dni ukončení nájmu nájemce předmět smlouvy inventárním zápisem nepředá zpět, uhradit pronajímateli „smluvní penále“ ve výši 1 % ročního nájemného za každý den prodlení (nejméně 3.000,- Kč). Celkem činila smluvní sankce v této věci 1.278.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že přestože smlouva používá pojem „smluvní penále“, jde ve skutečnosti o smluvní pokutu ve smyslu ustanovení §§544 a 545 občanského zákoníku („o. z.“). Výši smluvní pokuty je v daném případě třeba porovnávat s výši nájemného. Jejich vzájemný poměr musí být přiměřený situaci charakterizované též skutečností, že vedle zákonného nároku žalobce na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, zakládá čl. VII. bod 9 smlouvy o nájmu též smluvní povinnost nájemce uhradit pronajímateli škodu včetně ušlého zisku. Z funkce smluvní pokuty tak zůstává pouze funkce sankční. Za situace, v níž finanční kompenzaci z pronajaté nemovitosti měl žalobce zajištěn nejen zákonně, ale i smluvně, byla smluvní pokuta ve výši téměř trojnásobku ročního nájemného podle názoru odvolacího soudu výkonem práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v tvrzené nesprávné právní kvalifikaci neplatnosti ujednání týkajícího se smluvní pokuty. Dovolatel argumentoval zásadou autonomie vůle v závazkových vztazích, projevující se ve smluvní volnosti učinit či neučinit právní úkon a zvolit si jeho obsah. Jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takové výši, pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu s dobrými mravy, nemůže platně dovolat. Podle dovolatele je smluvní pokuta zajišťovací prostředek, sloužící k motivaci dlužníka k plnění, přičemž na základě smluvní volnosti k této smluvní pokutě nemusel dát dlužník souhlas. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků jejího ujednání. V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Dovolatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly v dovoláním napadené části merita věci (smluvní pokuta) ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení §39 o. z., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně zastáván názor, že smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši škody, jež skutečně vznikla v souvislosti s porušením určité povinnosti, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem právního úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, výši zajištěné částky a poměr původní a sankční povinnosti (viz rozsudky sp. zn. 33 Odo 890/2002 a 33 Odo 875/2005).
Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je žádoucí a rozumné, aby její výše představovala souhrn eventuelně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení smluvně zajištěné povinnosti očekávat. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná výše smluvní pokuty výrazně převyšuje škodu, která mohla pronajímateli vzniknout z důvodu, že po ukončení nájmu mu nebyly předmětné prostory řádně předány a nemohl je bezprostředně dále pronajímat. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši (téměř trojnásobku celkového ročního nájemného), a proto je ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 o. z. neplatné, vyřešil tuto právní – a pro věc určující - otázku správně.
Právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, je stižen absolutní neplatností s právními účinky ex tunc. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti - účastník řízení tuto neplatnost nemusí před soudem ani namítat. Ve světle výše uvedeného tak neobstojí ani tvrzení dovolatele, že „jestliže žalovaný vědomě souhlasil se smluvní pokutou sjednanou v takovéto výši …, pak se neplatnosti takto sjednané smluvní pokuty, resp. jejího rozporu s dobrými mravy, nemůže žalovaný …dovolat“.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému by vzniklo podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu