ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3836.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3836/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J., s. d. v J., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 939/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2007, č. j. 24 Co 555/2006-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2007, č. j. 24 Co 555/2006-41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž ten určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku I. téhož rozsudku identifikovaných nemovitostí tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, avšak věc posoudil jinak po stránce právní. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ani s účinností od 31. 12. 2004 zrušená derogační ustanovení obsažená v části druhé zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony (dále jen „zákon č. 229/2001 Sb.“) mající za následek obnovení předchozího právního stavu, to jest obnovení existence §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nemohlo žalobci založit právo na změnu právního institutu trvalého užívání pozemku (zřízeného podle §70 zákona č. 109/1964 Sb.) na právo vlastnické k předmětným pozemkům. K datu 1. 7. 2001 nebylo ustanovení §879c obč. zák. součástí právního řádu České republiky. Pro uvedený závěr svědčí i to, že účinky derogačních nálezů Ústavního soudu nastávají ex nunc, nikoliv ex tunc. To vylučuje možnost, že by se k 1. 7. 2001 ze zákona změnil právní institut trvalého užívání pozemků ve vlastnictví k takovému pozemku. Vzhledem k tomu, že zákonodárce nevyužil možnost nápravy dané mu Ústavním soudem k datu 31. 12. 2004, Ústavní soud sice zjednal „legislativní pořádek“, ovšem k naplnění důsledků jeho nálezu dojít nemohlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, a to do obou jeho výroků, z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Mezi žalobcem a žalovanou bylo nesporné, že žalobce splnil podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ke dni 1. 7. 2001. Sporné je posouzení právní otázky, tedy zda nález Ústavního soudu způsobil, že vlastnické právo žalobce vzniklo, či nikoliv. Výklad podaný v dané věci odvolacím soudem je neudržitelný. Ústavní soud v předmětném nálezu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 poměrně jasně uvedl, že přisvědčuje navrhovateli v tom, že v důsledku jeho nálezu se obnovuje stav založený ustanovením §879c – 879e obč. zák. Obdobnými případy se již dovolací soud zabýval například ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a 28 Cdo 1961/2006, s nimiž se dovolatel ztotožňuje. Odvolací soud v napadeném rozsudku ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nectil a ani se v odůvodnění nevypořádal s tím, proč rozhodl v rozporu s ní. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Možnost „oživení“ §879c obč. zák. problematizuje poukázáním na možnou rozpornost s právní úpravou veřejné podpory podnikatelským subjektům zakotvenou jednak v čl. 87 Smlouvy o založení ES a jednak v zákoně č. 59/2000 Sb.
a nyní v zákoně č. 215/2004 Sb. Je třeba dát přednost aplikaci čl. 87 Smlouvy o založení ES před účinky derogačního nálezu Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je též důvodné, neboť soud odvolací nesprávně posoudil právní otázku účinků nálezu pléna Ústavního ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů se ve vztahu k této otázce ustálila a ani v předmětném sporu není důvodu se od ní odchylovat.
Nejvyšší soud rozhodoval spor týkající se posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu především v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona
č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d
a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c obč. zák., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť zákon č. 103/2000 Sb. tohoto dne nabyl účinnosti) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný
a účinný §879c obč. zák. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
K argumentu žalované ohledně nepřípustnosti státní podpory podnikatelským subjektům se sluší uvést, že Smlouva o založení Evropského společenství je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení České republiky, [….] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004, a nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo Evropského společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního řádu k datu 1. 5. 2004. Je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná
a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.
Lze tedy jednoznačně dovodit, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c obč. zák., pak na něj právě dne 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k uvedeným pozemkům (došlo k přechodu vlastnického práva).
Z výše vyložených důvodů považoval Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto mu nezbylo než rozhodnutí tohoto soudu podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu
§226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory Nejvyššího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu