ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3965.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3965/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a) Ing. J. P., b) Ing. H. Š., zastoupených advokátkou, za účasti Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu, o projednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 194/2005, o dovolání žalobkyň proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.3.2008, č.j. 18 Co 219/2007-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením výše označeným potvrdil usnesení okresního soudu v Jihlavě ze dne 28.6.2007, č.j. 9 C 194/2005-96, kterým byla odmítnuta žaloba žalobkyň a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ve svém usnesení zabýval především včasností žaloby, kterou žalobkyně napadly jimi označená rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů. Oběma žalobkyněmi označená rozhodnutí těchto správních orgánů nabyla právní moc dne 31.5.2005. Žalobkyně je napadly žalobou podle části páté o.s.ř. Podle ustanovení §247 odst. 1 o.s.ř. však musí být taková žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Zmíněná lhůta začala běžet dne 1.6.2005 a skončila dne 1.8.2005. Žaloba však byla podána k soudu až dne 14.9.2005, tedy s podstatným odstupem po uplynutí zákonné lhůty. Proto byla žaloba odmítnuta jako opožděná podle §250g odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě žalobkyně ve lhůtě dovolání. Namítly v něm, že usnesení spočívá na neúplném a nesprávném posouzení věci. Uvedly, že v předmětném privatizačním projektu nebyl vypořádán jejich restituční nárok. Povinné osoby jim nevydaly „veškerý majetek“ a nevyplatily ani finanční náhrady. Tím došlo k neoprávněnému obohacení, kterým měl být též spáchán trestný čin podvodu
a další trestné činy. Žalobkyním ustanovená advokátka posléze doplnila dovolání žalobkyň tak, že se připojila k jejich tvrzením. Dodala, že žalobkyně opětovně žádají dovolací soud, aby inicioval případné trestní stíhání privatizujících právnických osob. Z obsahu písemností, které byly stranou žalující doručeny soudu. je zřejmé, že žalobkyně žádají, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Orgán státu zúčastněný ve věci nepodal k dovolání písemné vyjádření.
Dovolání žalobkyň bylo podáno včas a žalobkyně jsou zastoupeny advokátkou
(§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání bylo přípustné vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (§239 odst. 3 věta před středníkem o.s.ř.).
Dovolání však není důvodné.
Ještě před posouzením restitučního nároku žalobkyň se Nejvyšší soud musel, podobně jako nižší instance, zabývat otázkou dodržení zákonné lhůty v délce dvou měsíců podle §247 odst. 1 o.s.ř. Tato propadná lhůta je určena k tomu, aby mohlo být napadeno rozhodnutí státního orgánu v případě, že předmětem žalobních tvrzení je soukromoprávní nárok. V tomto případě jde o nárok restituční. Žalobkyně tedy měly důvod napadnout rozhodnutí pozemkových úřadů, musely by však podat svou žalobu včas a v tomto případě se tak nestalo. Povinností správního orgánu, který ve věci naposledy rozhodoval, nebylo, aby o dalším případném postupu při uplatnění nároku žalobkyně výslovně poučil. Podání žaloby tedy bylo opožděné a nižší instance v této věci nepochybily, jestliže žalobu již pro její opožděnost odmítly. Nejvyšší soud nad rámec nezbytné části odůvodnění svého rozhodnutí dodává, že žalobkyněmi napadené rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 10.5.2005 vypovídá spíše o tom, že žalobkyně neuplatňují restituční nárok oprávněně. Jestliže byly nemovitosti, o jejichž vydání žalobkyně usilují, znárodněny až podle zákona č. 118/1948 Sb., pak se tak stalo v restitučním rozhodném období. Pokud ale Ústřední pozemkový úřad v roce 1993 rozhodl, že se na požadovaný mlýn se stavebním příslušenstvím a pozemky zákon č. 229/1991 Sb. (o půdě) nevztahuje, pak šlo o zásadní rozhodnutí, jehož vyvrácení by bylo nezbytné provést za pomocí dosti rozsáhlého a náročného důkazního postupu. Rozhodl-li pozemkový úřad tak, jak řečeno, pak dost dobře nelze účinně obviňovat privatizující podniky, tedy P. M., s.p., a M. a p. P.V.T.O.S. P., s.p., že nezařadily předmětné nemovitosti do privatizačních projektů. Tím méně pak lze očekávat, že by Nejvyšší soud měl vyvolat ve věci trestní řízení, resp. dát k němu podnět.
Proto bylo dovolání obou žalobkyň podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Jiným subjektům než žalobkyním nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu