ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4212.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4212/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. A., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 3. 2007, sp. zn. 14 Co 58/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 27/2005 (žalobkyně M. A., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. a. s. P. C., zastoupené advokátem, 2. P. F., a 3. Z. F., zastoupeným Mgr. M. F., o určení neplatnosti právních úkonů a o určení vlastnictví k nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 3. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 10. 2006, č. j. 18 C 27/2005-124. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že žalovaná akciová společnost P. C. není vlastníkem jedné ideální čtvrtiny budovy čp. 600 a pozemku parč. č. 619 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta i žaloba žalobkyně o určení, že posledním vlastníkem ideální čtvrtiny budovy čp. 600 a pozemku parč. č. 619 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.) byla A. N., rozená F., posledně bytem v P. 1, Š. 2, prohlášená za mrtvou a že tyto nemovitosti dosud náležejí do ležící pozůstalosti po této zůstavitelce. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla rovněž zamítnuta žaloba, aby soud určil, že je neplatná trhová smlouva, uzavřená dne 12. 3. 1941 mezi manžely E. N. a A. N. a A. f. B. u. M., dále že je neplatná trhová smlouva, uzavřená dne 8. 2. 1943 mezi A. f. B. u. M. a firmou H. F. D.., že tedy je neplatný převod vlastnického práva k jedné ideální polovině pozemku parc. č. 619 a k jedné ideální polovině budovy čp. 600 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.) na Čs. stát a že nedošlo k převodu vlastnického práva k jedné ideální polovině budovy čp. 600 a k jedné ideální polovině pozemku parc. č. 619 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.) z Čs. státu na E. F. a že je neplatná i kupní smlouva mezi E. F. a akciovou společností P. C. ze dne 9. 3. 1998, a to co do převodu jedné ideální čtvrtiny pozemku parc. č. 619 a jedné ideální čtvrtiny budovy čp. 600 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.). Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 10. 2006, č. j. 18 C 27/2005-116, byla posléze zamítnuta žaloba žalobkyně, že oprávněnou dědičkou jedné ideální čtvrtiny budovy čp. 600 a pozemku parc. č. 619 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.) po zůstavitelce A. N., rozené F., posledně bytem v P. 1, Štupartská 2, která byla prohlášena za mrtvou ke dni 26. 4. 1943, je žalobkyně M. A. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti P. C. na náhradu nákladů řízení částku 12.881,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným P. F. a žalovaným Z. F. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 10. 2006, č. j. 18 C 27/2005-114, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 3. 2007, sp. zn. 14 Co 58/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti P. C. na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní M. A. a žalovanými P. F. a Z. F. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci a správně také tuto projednávanou právní věc posoudil.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě v řízení provedeného dokazování dospěl k závěru, že u žalobkyní uplatněných určovacích žalobních návrhů není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 18 C 27/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) vyplývá, že se již žalobkyně domáhala svých tvrzených nároků žalobou podle zákona č. 87/1991 Sb. v občanském soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 155/94; její žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i rozsudkem odvolacího soudu (pod sp. zn. 13 Co 353/95 Městského soudu v Praze) a dovolání žalobkyně bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu dne 28. 6. 1996 (2 Cdon 653/96 Nejvyššího soudu). Žalobkyně se rovněž domáhala dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce A. N. (která byla prohlášena za mrtvou ), a to u Obvodního soudu pro Prahu 1, který však usnesením z 5. 11. 2004, č. j. 33 Nc 2286/2001-23, řízení o dědictví zastavil s tím, že nebyla doložena existence dalšího majetku uvedené zůstavitelky; toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 28. 2. 2005, sp. zn. 24 Co 96/2005.
Soud prvního stupně vycházel v této právní věci (sp. zn. 18 C 27/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) z názoru, že v řízení o požadovaném určení nemohla být žalobkyně úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, když by v důsledku soudního rozhodnutí o něm nedoznalo právní postavení žalobkyně změny a nepředešlo by se tak další žalobě, týkající se neodevzdané ležící pozůstalosti po zůstavitelce A. N.
Odvolací soud poukazoval na to, že ani v roce 1946 (po účinnosti zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právní jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících) nebylo možné automatické obnovení vlastnických práv z toho důvodu, že k převodům majetku došlo v době nesvobody (1939-1945); žalobkyně proto nemůže dovozovat svá tvrzená práva jen ze skutečnosti, že v minulosti došlo ke křivdám při převodech vlastnických práv původně náležejících A. N., která nebyla v důsledku uváděných převodů již vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Pokud žalobkyně tvrdí, že šlo o právní úkony „neplatné z důvodů skutkových podstat podle speciálních restitučních zákonů“, uplatnila bezúspěšně žalobu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a není aktivně legitimována k žalobě o určení, jak ji žalobkyně uplatnila v tomto soudním řízení.
Žalobkyní uplatněnou námitku nedostatku pasívní legitimace na straně původní žalované E. F. neshledal odvolací soud důvodnou, když tato žalovaná byla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako dcera zemřelého E. F., bratra dalšího z vlastníků nemovitostí (O. F.).
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 19. 4. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 17. 6. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 3. 2007 (sp. zn. 14 Co 58/2007 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval na tuto právní věc ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; podle názoru dovolatelky „v důsledku této aplikace došlo k zásahu do zaručeného práva dovolatelky na vlastnictví a dědictví“.
Dovolatelka ve svém dovolání zopakovala, jaký je „historický vývoj dění okolo nemovitostí“, o něž jde v tomto řízení: A. N., právní předchůdkyně žalobkyně, byla od roku 1930 vlastníkem ideální poloviny domu čp. 600 a pozemku parc. č. 619 v katastrálním území S. M. Tuto polovinu nemovitostí převedla A. N. (spolu s E. N.) v tísni neplatnou trhovou smlouvou z 12. 3. 1941 na někdejší V. f. pro Čechy a Moravu (A. f. B. u. M.); tato trhová smlouva byla uzavřena v důsledku rasové perzekuce a z tohoto důvodu je absolutně neplatná, takže uvedený fond se nestal vlastníkem nemovitostí A. N. Zmíněný v. f. prodal v roce 1943 nemovitosti firmě H. F. D., ale tento převod byl neplatný, protože převádějící fond nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Čs. stát získal uvedené nemovitosti v katastrální území S. M. znárodněním společnosti H. F. D. (majetková podstata této firmy byla včleněna do národního podniku T.), což bylo nabytí majetku neplatné, když společnost H. F. D. nebyla vlastníkem těchto nemovitostí. Původní žalované E. F. byla ideální polovina uvedených nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, vydána v roce 1996 v restitučním řízení. Podle názoru dovolatelky původní „žalované E. F. nemohla být vydána 1/4 z celkově jí vydané ideální poloviny uvedených nemovitostí v rámci restituce, když posledním vlastníkem této ideální čtvrtiny byla stále A. N., takže tento díl nemovitosti nikdy platně nepřešel na jinou osobu. V důsledku toho E. F. nemohla prodat spornou ideální čtvrtinu nemovitostí žalované akciové společnosti P. C. Na uváděnou ideální čtvrtinu nemovitostí má tedy nárok dovolatelka“. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že z důvodu absolutní neplatnosti trhové smlouvy z 12. 3. 1941, uzavřené mezi A. a E. N. a tehdejším V. f. pro Čechy a Moravu, jsou neplatné i další převody vlastnického práva nemovitostí (včetně její ideální čtvrtiny) na další subjekty, neboť podle občanského práva není možné nabytí majetku od nevlastníka a absolutně neplatný právní úkon nelze konvalidovat.
Dovolatelka pak ohledně svého nároku na dědictví po zůstavitelce A. N. (původní vlastnici nemovitostí) uváděla, že bratr této zůstavitelky O. F. zemřel a jeho manželka L. F. zemřela; L. F. odkázala závětí z 23. 12. 1990 ideální čtvrtinu vedených nemovitostí své neteři – žalobkyni M. A Další bratr A. N. E F. zemřel, jeho dcera byla E. F., původní žalovaná v této právní věci (po její smrti v roce 2006 nastoupili na její místo její synové P. a Z. F.). Dovolateka tedy dovozovala, že je „zrovna tak příbuznou zůstavitelky A. N., respektive jejích dědiců, jako původní žalovaná E. F.“. E. F. tedy neprávem nabyla celou ideální polovinu nemovitostí po A. N.
Dovolatelka zastává právní názor, že na tuto právní věc nelze použít právní předpis restituční povahy – zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jmenovitě pokud jde o určení vlastnictví žalobkyně k jí nárokované ideální čtvrtině nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Nejde tu o „napravení majetkové křivdy vzniklé oprávněné osobě, ale jen o poskytnutí majetku někomu, kdo by jinak na něj právo neměl“. Šlo tu o nemovitý majetek, k němuž stát nikdy vlastnictví nenabyl. Žalobkyně se proto v této právní věci domáhala svou žalobou určení veškerých právních vztahů k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, od okamžiku neplatné trhové smlouvy z roku 1941 až do současnosti, a to pro účely řízení o dodatečné projednání dědictví; jde tu o určení práva, které je podkladem pro projednání dědictví; zamítnutí určovací žaloby žalobkyně znamená, podle názoru dovolatelky, porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva a práva dědění žalobkyně. Dědický nárok žalobkyně je nepromlčitelný a ústavně zaručený článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka pokládala také za nesprávný názor soudů obou stupňů spočívající v tom, že pokud v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, vlastnické právo k majetku znárodněné firmy H. D. nebylo původnímu vlastníku obnoveno. Nebylo přihlíženo při rozhodování o nárocích dědiců po A. N. (kterým nebylo vyhověno) k ničemu jinému než k tomu, co bylo stanoveno v §1 odst. 2 zákona č. 241/1948 Sb. o prvním pětiletém plánu hospodářského rozvoje ČSR, zdůrazňujícím jen zesílení a upevnění znárodněného průmyslu, jakož i mechanizace a elektrifikace zemědělství. Toto ustanovení však „nemůže být titulem k zabrání předmětného majetku“, zabrání majetku tu nebylo v souladu se zákonem a „převod majetku na stát zůstává absolutně neplatný podle principů občanského práva“.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že žalobkyni, jako oprávněné dědičce po zůstavitelce A. N., bylo odepřeno nabytí majetku, který jí L. F. odkázala, což odporuje obecnému principu vyjádřenému v Listině základních práv a svobod, tedy že dědění se občanovi zaručuje (článek 11 odst. 1 Listiny).
Žalovaní P. F. a Z. F. ve svém vyjádření k dovolání dovolateky měli za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Zdůrazňovali zejména, že „dovolatelka se svou žalobou pokouší obejít restituční zákony“. V případě nároku žalovaných po zůstavitelce A. N. odpovídalo plně ustanovení §3 odst. 1 a odst. 6 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., aby tu došlo k vydání věci (tj. celé ideální poloviny předmětných nemovitostí) po smrti oprávněné osoby jejím sourozencům, a pokud již nežili ani oni, tak jejich potomkům; dovolatelka však není naproti tomu s A. N. vůbec spřízněna.
Žalovaná akciová společnost P. C. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděla, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Zdůrazňovala, že ani v daném případě by žalobou o určení vlastnického práva neměl být obcházen smysl a účel restitučního zákonodárství, tj. v posuzovaném případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Přípustnost dovolání dovolateky tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 27/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 3. 2007 (sp. zn. 14 Co 58/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 3. 2007 poukazoval zejména na to, že žalobkyně M. A. se již domáhala svých tvrzených práv žalobou o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 155/94), ale její žaloba byla pravomocně zamítnuta. Odvolací soud měl proto za to (shodně se soudem prvního stupně), že tu jde o „střet zákona obecného a speciálního“. Žalobkyně (která odvozovala své nároky z tvrzeného postavení dědičky po manželce jednoho z bratrů původní vlastnice nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení) se domáhala neplatnosti právních úkonů, nepřihlížejících k žalobkyní tvrzenému dědickému právu, ovšem „právě z důvodů skutkových podstat podle speciálního restitučního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb.“. Žalobkyně proto, podle názoru odvolacího soudu, nemohla být úspěšná se svou určovací žalobou, týkající se jí tvrzeného vlastnického práva k jedné ideální čtvrtině sporných nemovitostí, neuspěla-li se svým nárokem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nemohla být takto určovací žaloba žalobkyně úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tvrzeného vlastnického práva.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (anebo jej i bezúspěšně uplatnila) podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k této právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a „zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové křivdy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle předpisů restitučních je speciální úpravou k předpisům obecným Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989. Poskytnutí ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Také odvolací soud neřešil, jak již bylo uvedeno, svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným P. a Z. F. v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností P. C. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalované akciové společnosti nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření žalované akciové společnosti k dovolání dovolatelky, obsahujícímu převážně to, co tato žalovaná již uvedla ve svých přednesech a vyjádřeních před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu