ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4376.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4376/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) M. B, oběma zastoupeným advokátem, 3) M. R., zastoupenému advokátem, 4) A. R., 5) K. B. a 6) J. J., o odstranění staveb a vyklizení nemovitosti, vedené Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 11 C 76/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2007, č. j. 11 C 76/2006-87, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2007, č. j. 11 C 76/2006-87, jímž byla zamítnuta žaloba o odstranění v návrhu blíže vymezených staveb zahrádkářských chat (dále jen „předmětné chaty“, resp. „chaty“) a o vyklizení jimi zastavěných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že mezi Jednotným zemědělským družstvem se sídlem v Z. (dále jen „JZD Z.“) a Základní organizací Českého zahrádkářského svazu – T. (dále jen „ZO ČZS T.“) byla dne 1. 10. 1986 podle §40 a §41 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen „zákon č. 122/1975 Sb.“, resp. „zákon“), uzavřena „Smlouva o přenechání pozemků k dočasnému užívání“ (dále jen „smlouva o přenechání pozemků“), na základě které byly pozemky v užívání socialistické zemědělské organizace JZD Z. (vymezené v článku V smlouvy) poskytnuty ZO ČZS T. k dočasnému užívání na dobu určitou do 31. 12. 2016, a to „k zahrádkářské činnosti s výstavbou zahradních domků“. Rozhodnutím Okresního národního výboru v P. (dále jen „ONV v P.“) ze dne 21. 9. 1987, č. j. Výst. 328-1/1973/87-Sk, byly předmětné pozemky určeny k využití jako zahrádkářská osada. Následně dne 27. 4. 1988 bylo ONV v P. vydáno stavební povolení č. j. Výst. 332-7/478/88-Hub. k výstavbě 22 zahrádkářských chat jako dočasných staveb na dobu do 31. 12. 2016. Odvolací soud převzal tato skutková zjištění a na jejich základě dospěl (v podstatné části) k týmž právním závěrům jako soud prvního stupně. Považoval za nerozhodné, že žalobce nebyl členem zemědělského družstva. K pozemkům, jež nebyly v družstevním či náhradním užívání, svědčilo socialistické zemědělské organizaci (JZD Z.) užívací právo podle §1 a §2 odst. 1 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen „zákon č. 123/1975 Sb.“), a tato organizace byla oprávněna s nimi zákonem předpokládaným způsobem nakládat. Smlouva ze dne 1. 10. 1986, jíž byly tyto pozemky platně přenechány k dočasnému užívání ZO ČSZ T., představuje současně právní důvod pro jejich užívání žalovanými. Jelikož bylo ZO ČSZ T. uděleno stavební povolení k výstavbě zahrádkářských chatek, „žalovaní nepotřebovali podnájemní smlouvy.“ Dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), „zaniklo právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků a mezi žalobcem a ZD Z. vzniknul nájemní vztah.“ Tento nájem bylo možné vypovědět k 1. říjnu běžného roku, avšak jelikož byla na pozemcích zřízena zahrádková osada, výpovědní lhůta skončí dnem, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemků, tj. v daném případě dnem 31. 12. 2016.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že jako dovolací důvod uplatňuje i to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a Zemědělským družstvem Z. v likvidaci (právním nástupcem JZD Z.) existuje nájemní vztah, který vznikl podle §22 odst. 2 zákona o půdě „transformací“ původního práva družstevního užívání ke sdruženým pozemkům žalobce, a tento nájemní vztah představuje „právní důvod užívání předmětných pozemků žalovanými.“ JZD Z. žádné „užívací právo“ k těmto pozemkům nikdy nesvědčilo; takové právo ze zákona vzniknout nemohlo, „vždy muselo předcházet rozhodnutí státního orgánu nebo akt vlastníka půdy.“ Pokud by žalobce „pozemky do JZD skutečně sdružil, případně by mu byly odňaty státními orgány, stěží by bylo možné, aby ONV v P., odbor VLHZ v rozhodnutí ze dne 5. 2. 1987 … neuvedl, kdy a jak užívací právo JZD Z. k daným pozemkům vzniklo“ a o jaký užívací institut se jedná. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou, že žalovaným v této věci není „ZD Z.“ ani ZO ČSZ T., ale fyzické osoby, které podle výpisu z katastru nemovitostí pozemky žalobce zastavěly. Smlouva o přenechání pozemků nemůže být právním důvodem jejich užívání těmito osobami, jelikož z textu smlouvy nevyplývá, že „přejímající organizace je oprávněna předat dané pozemky do užívání třetím osobám či je dokonce nechat těmito osobami zastavět.“
Zásadní právní význam napadeného rozsudku proto dovolatel spatřuje v posouzení (pro rozhodnutí určujících) otázek
 zda právo užívání k zajištění zemědělské výroby k pozemkům ve vlastnictví fyzické osoby mohlo vzniknout na základě ustanovení zákona č. 123/1975 Sb. bez jakéhokoli úkonu vlastníka či správního aktu;
 zda nájemní vztah mezi žalobcem a „ZD Z.“ může „být titulem“ třetích osob (žalovaných) k tomu, aby užívaly a zastavěly pozemky ve vlastnictví žalobce, když smlouva o přenechání pozemku „nic takového neumožňuje a subsidiární použití §259 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 1. října 1986 tento postup nepřipouští“;
 zda je stavební povolení vydané ve prospěch ZO ČSZ T. adekvátním titulem pro užívání (zastavěných i nezastavěných) pozemků ve vlastnictví žalobce žalovanými.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející prvostupňový rozsudek, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že JZD Z. svědčilo právo družstevního užívání pozemků žalobce, jež se dne 24. 6. 1991 „transformovalo“ na nájem těchto pozemků, a že smlouva o přenechání pozemků ve prospěch ZO ČSZ T. představuje právní důvod užívání pozemků žalovanými.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, neboť otázky otevřené dovolacímu přezkumu byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s hmotným právem, což činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Právo družstevního užívání půdy náleželo jednotnému zemědělskému družstvu (§6 odst. 1 zákona č. 122/1975 Sb. – dále jen „družstvo“) k pozemkům, které byly sdruženy ke společnému družstevnímu hospodaření nebo které byly dány do náhradního užívání za sdružené pozemky při provedené hospodářskotechnické úpravě pozemků (§37 odst. 1 zákona). K již sdruženým pozemkům právo družstevního užívání vzniklo dnem účinnosti zákona č. 122/1975 Sb., tj. 1. 1. 1976, a to za předpokladu, že byly dosud sdruženy (včetně pozemků, ohledně nichž po zániku členství v družstvu nedošlo k 31. 12. 1975 k vypořádání a právo družstevního užívání založené podle dřívějších předpisů u nich trvalo); k pozemkům sdružovaným po tomto datu vzniklo okamžikem jejich sdružení (k tomu srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech týkajících se zemědělskodružstevních vztahů a ve věcech souvisících se zemědělskou půdou, schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 6. 1979, sp. zn. Cpj 186/78, uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sdružené pozemky, jež nebylo možno účelně a hospodárně využít, mohlo družstvo se souhlasem okresního národního výboru, vydaným po předchozím vyjádření okresní zemědělské správy, přenechat k dočasnému užívání státní, družstevní či společenské organizaci, nebo členům družstva, a to písemnou smlouvou, v níž byl sjednán způsob a doba dočasného užívání, popř. i přiměřená úplata (§40, §41 zákona).
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvou ze dne 1. 10. 1986 uzavřenou podle §40 a §41 zákona č. 122/1975 Sb. byly předmětné pozemky v užívání JZD Z. platně přenechány k dočasnému užívání ZO ČZS T.. Nepokládal za významné, že žalobce nebyl „členem JZD“; nemělo-li JZD Z. předmětné pozemky v družstevním (či náhradním) užívání, užívalo tyto pozemky na základě práva užívání půdy k zajištění výroby (§1 zákona č. 123/1975 Sb.). Toto právo opravňovalo zemědělskou organizaci (JZD Z.) k tomu, aby hospodařila s půdou a jiným zemědělským majetkem ve stejném rozsahu, jako by byla vlastníkem, a využívala ji v souladu s právními předpisy k plnění všech úkolů, které jsou předmětem její činnosti (§2 odst. 1 zákona č. 123/1975 Sb.), což podle odvolacího soudu (zřejmě) zahrnovalo i oprávnění přenechat předmětné pozemky k dočasnému užívání ZO ČZS T..
Tento závěr odvolacího soudu pokládá dovolací soud za nesprávný. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce, že není zřejmé, na základě jakého právního důvodu JZD Z. předmětné pozemky užívalo, jelikož žalobce tyto pozemky nesdružil a ani mu nebyly státním orgánem „odňaty“. Odvolací soud se nezabýval tím, zda JZD Z. právo družstevního užívání k pozemkům žalobce skutečně svědčilo, tj. zda tyto pozemky byly žalobcem či jeho právními předchůdci do JZD Z. sdruženy; je přitom nerozhodné, zda žalobce byl členem JZD Z. či nikoli. Pokud JZD Z. nesvědčilo právo družstevního užívání, nýbrž „pouze“ právo užívání k zajištění výroby ve smyslu §1 a násl. zákona č. 123/1975 Sb. (ačkoli odvolací soud se zřetelem k §5 a §6 tohoto zákona neobjasnil, jak toto právo vzniklo), nebylo oprávněno tyto pozemky smlouvou podle §40 a §41 zákona č. 122/1975 Sb. převést do dočasného užívání ZO ČZS T.; takový převod by byl učiněn neplatně. Předčasný a tudíž nesprávný je proto i navazující právní závěr, že právním důvodem, na jehož základě žalovaní předmětné pozemky užívají, je právě smlouva o přenechání pozemků.
Jelikož nesprávné právní posouzení pro rozhodnutí určujících otázek postačuje ke zrušení napadeného rozsudku, dovolací soud se již nezabýval zbývajícími námitkami směřujícími proti dalším (dílčím) právním závěrům, jakož i námitkami podřaditelnými dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jehož uplatnění ostatně v případě zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. stejně nepřichází v úvahu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu