ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.438.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 438/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 1141/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2007, č. j. 17 Co 383/2006-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2007, č. j. 17 Co 383/2006-41, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.4.2006, č. j. 3 C 1141/2005-22, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), za pozemky nevydané oprávněným osobám, od nichž nárok na náhradní pozemky získal žalobce postoupením na základě smluv o postoupení pohledávek. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobce byly platně postoupeny podle ustanovení §33a zákona o půdě pohledávky oprávněných osob. Podle odvolacího soudu právo žalobce na převod náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005. Vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli osobám, jimž byl nárok na náhradní pozemek postoupen. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a sp. zn. 2 Cdon 522/96.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřoval v tom, zda postupník podle §33a zákona o půdě se může úspěšně domáhat vydání náhradních pozemků žalobou o uzavření smlouvy o převodu pozemků. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konstatoval, že postupník vstupuje přímo do práv a povinností oprávněné osoby s tím, že zákon staví naroveň původní oprávněnou osobu a postupníka. Namítal, že odvolací soud řeší v rozporu s hmotným právem otázku postavení žalobce jako postupníka ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, a to v rozporu s ustanovením §33a odst. 1 zákona o půdě. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nelze nárokovat převod konkrétních pozemků. V této souvislosti tvrdil nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Poukazoval na skutečnost, že jím specifikované pozemky splňují kritéria pro vydání náhradního pozemku, neboť bylo předloženo ocenění těchto pozemků odpovídající výši nároku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud připomíná, že právními otázkami, jejichž řešení považuje dovolatel za důvod přípustnosti dovolání, se již dovolací soud zabýval a neshledává důvod pro odklon od právních závěrů obsažených v jeho dřívějších rozhodnutích. I nadále shledává správným závěr, obsažený ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 452/2000 ze dne 14. 8. 2001, jímž se soudní praxe řídí, a podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku dle vlastního výběru. Oprávněnost tohoto závěru je dána tím, že právo oprávněných osob je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.
Dovolací soud se již zabýval i tím, zda postup P. f. při poskytování náhradních pozemků byl upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uzavřel, že od 25. 5. 1999 vstoupil v účinnost zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, který začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, upravených tímto zákonem. Oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku byl p. f. povinen učinit určeným způsobem, a upraven byl i postup P. f. v případech, kdy o pozemek měly zájem oprávněné osoby. Nutným předpokladem pro vypořádání nároků oprávněných osob bylo proto zveřejnění pozemků, které měly být převedeny.
Zbývá dodat, že k otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s touto judikaturou a dovolací soud proto neshledal, že by šlo o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolání jako nepřípustné proto odmítl podle §253b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu