ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4383.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4383/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. G. N., advokátky, správkyně konkurzní podstaty úpadce S. – E., s.r.o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátkou, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 429/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2007, č. j. 57 Co 579/2006-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání ve výši 3.927,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2006, č. j. 37 C 429/2004-52 (ve znění doplňujícího usnesení z 1. 6. 2006, č.l. 58), a to v části meritorního výroku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž v souvislosti s výrokem o povinnosti žalovaného vyklidit část domu č.p. 176 v O. – H. (blíže viz výroky rozsudků obou stupňů) pouze prodloužil lhůtu k vyklizení na 90 dnů, odvolací soud vázal vyklizení části nemovitosti na 15-ti denní lhůtu plynoucí od zajištění náhradního bytu. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení včetně odvolacího a žalovanému bylo uloženo zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč.
Odvolací soud dovodil neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, sjednané mezi stranou žalující (právním předchůdcem – S.-E., s.r.o. v likvidaci) jako vlastníkem domu a žalovaným jako nájemcem; neplatnost se tu měla odvíjet od §39 o. z., neboť prostory byly v době uzavření smlouvy stavebně určeny k užívání jako Dům dětí a mládeže a tento účel užívání nebyl ve smlouvě respektován. Vlastníku domu tedy náležela ochrana (odpovídající povinnosti část domu vyklidit) podle §126 odst. 1 o. z. Žalovaný však pronajaté – a povodní zničené – nebytové prostory adaptoval na bytovou jednotku, což se stalo se souhlasem vlastníka domu a změna účelu užívání byla povolena stavebním úřadem. Za této situace odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalující strany na vyklizení bez bytové náhrady by se dostal do rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), a zmíněnou bytovou náhradu žalovanému přiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho výroku o bytové náhradě podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasila v něm s aplikací §3 odst. 1 o. z. a tvrdila, že došlo k protiprávnímu omezení práv vlastníka. Navíc je rozsudek odvolacího soudu v části o bytové náhradě v rozporu s účelem zákona o konkurzu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.), zejména za stavu, kdy byl žalovaný pasivní stran případné dohody se správkyní konkurzní podstaty (a ani nehradil vyšší nájemné či nepřihlásil do konkurzního řízení svou pohledávku spočívající ve zhodnocení nemovitosti). Dovolatelka žádala, aby byl rozsudek odvolací instance v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokátky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli v napadené výrokové části odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. mělo jít o nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud má pochybnosti o závěru odvolacího soudu, jímž tento soud sdílí právní názor soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy mezi účastníky z května 1999. Je toho názoru, že smluvní autonomie umožnila oprávněně sjednat stranám (obchodní společnosti jako pronajímateli) tento kontrakt, netrpěl-li jinou vadou z hlediska tehdejšího znění §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
V každém případě však postačí ostatní zjištěné skutečnosti a z nich plynoucí právní posouzení věci, aby bylo plně podepřeno rozhodnutí odvolací instance. Účastníci se dohodli na adaptaci prostor na bytovou jednotku (čl. I bod 4 zmíněné smlouvy), k čemuž následně došlo. Z jednání stran je patrný přetrvávající (alespoň po rozhodnou dobu) souhlas stran s tímto řešením. Úřad městského obvodu S. O. (odbor výstavby) poté rozhodnutím, které nabylo právní moc 23. 8. 2000, povolil změnu užívání prostor na byt. Tím získaly předmětné místnosti bytový charakter a jejich uživatelům nelze za zjištěných okolností zcela odepřít veškerou právní ochranu, jakou má nájemce bytu.
Odvolací soud proto rozhodl správně, přiznal-li žalovanému bytovou náhradu s výjimečným odkazem na ustanovení §3 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud podotýká, že již přisvědčil přiznání bytové náhrady v jiné – skutkově i právně blízké – věci za situace, při níž mezi účastníky též absentoval právní titul (smlouva) nájmu bytu (rozsudek
sp. zn. 28 Cdo 1984/2006).
Dovolací důvod podle §241b odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl naplněn a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Na straně úspěšného žalovaného byly v intencích §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a návazných ustanovení vynaloženy náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně za podané písemné vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) sazba ve výši 6.000,- Kč (§7 písm. d/ citované vyhlášky). Byl však učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.), a tak došlo ke krácení odměny o polovinu na 3.000,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a po zohlednění DPH představovala výše nákladů řízení žalovaného částku 3.927,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu