ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4581.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4581/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) W. S. – L., b) H. S. – L., c) M. L. S. – L., a d) W. S. – L., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 10. 2006, sp. zn. 20 Co 197/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 63/2000 (žalobců W. S. – L., H. S. – L., M. L. S. – L. a W. S. – L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) P., s. s r. o., v likvidaci, zastoupené advokátem, 2) M. Č. S., zastoupenému advokátem, 3) České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., 4) P. f. Č. r., 5) L. Č. r., a 6) J. V., o určení, že nemovitosti náležely do ležící pozůstalosti po Bedřichu Schaumburg - Lippe, zemřelém 11. 12. 1945), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 14. 2. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 22. 2. 2006, č. j. 6 C 63/2000-841. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že do ležící pozůstalosti po B. S. – L., náležel ke dni podání návrhu na odbytí pozůstalosti dne 13. 5. 1948 tento nemovitý majetek: a) objekt bydlení čp. 5 na pozemku parc. č. 104, objekt bydlení čp. 2 na pozemku parc. č. 108/1, objekt bydlení čp. 14 na pozemku parc. č. 108/2, objekt bydlení čp. 12 na pozemku parc. č. 129, objekt bydlení čp. 13 na pozemku parc. č. 130 a objekt bydlení čp. 10 na pozemku parc. č. 131 v katastrálním území R., zapsané na listu vlastnictví č. 2108 pro katastrální území R. u Č. S. u Katastrálního úřadu v N.; b) pozemek parc. č. 105 (o výměře 43 m2), pozemek parc. č. 108/1 (o výměře 991 m2), část pozemku parc. č. 760 (o výměře 1306 m2), pozemek parc. č. 108/2 (o výměře 267 m2), pozemek parc. č. 129 (o výměře 520 m2), pozemek parc. č. 130 (o výměře 233 m2), pozemek parc. č. 131 (o výměře 221 m2), část pozemku parc. č. 760 (o výměře1217 m2), pozemek parc. č. 762 (o výměře 223 m2), pozemek parc. č. 763 (o výměře 234 m2), pozemek parc. č. 765/1 (o výměře 2410 m2), pozemek parc. č. 157 (o výměře 199 m2), pozemek parc. č. 870 (o výměře 510 m2), pozemek parc. č. 871 (o výměře 539 m2), pozemek parc. č. 692/1 (o výměře 4177 m2), část pozemku parc. č. 104 (o výměře 635 m2), pozemek parc. č. 692/2 (o výměře 216 m2) a pozemek parc. č. 694 (o výměře 1428 m2) v katastrálním území R., zapsané na listu vlastnictví č. 10 001 pro toto katastrální území (obec Č. S.) u Katastrálního úřadu v N.; c) pozemek parc. č. 714/1 (o výměře 11059 m2), pozemek parc. č. 714/2 (o výměře 1362 m2), dům čp. 7 na pozemku parc. č. 112/1, pozemek parc. č. 112/1 (o výměře 389 m2), pozemek parc. č. 122/2 (o výměře 331 m2) a pozemek parc. č. 112/3 (o výměře 48 m2) v katastrálním území R. u Č. S., zapsané na listu vlastnictví č. 2562 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v N., a d) pozemek parc. č. 716 (o výměře 2497 m2), pozemek parc. č. 715/1 (o výměře 1899 m2), pozemek parc. č. 724 (o výměře 27.572 m2), pozemek parc. č. 718/1 (o výměře 147.135 m2), část pozemku parc. č. 129 (o výměře 170 m2), pozemek parc. č. 718/2 (o výměře 4575 m2), pozemek parc. č. 129 (o výměře 170 m2), pozemek parc. č. 854 (o výměře 3424 m2) v katastrálním území R. u Č. S., zapsané na listu vlastnictví č. 10 002 u Katastrálního úřadu v N. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a rozdílně žalované s. r. o. Podzámčí na náhradu nákladů řízení 4.300 Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městu Č. S. na náhradu nákladů řízení na náhradu nákladů řízení 4.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalovaná Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m., žalovaný P. ú. ČR, žalované L. České republiky a žalovaný J. V. nemají právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 22. 2. 2006 (č. j. 6 C 63/2000-841) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17. 10. 2006, sp. zn. 20 Co 197/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku (označeném III) o nákladech řízení, a to tak, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalovanému Městu Č. S. náklady řízení před soudem prvního stupně částku 5.117 Kč (nikoli 4.300 Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované s. r. o. P. 12.257 Kč, žalovanému Městu Č. S. 13.790 Kč a žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m. 92 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným P. f. ČR, žalovanými L. České republiky a žalovaným J. V. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným; odvolací soud pokládá závěry soudu prvního stupně, učiněné v této právní věci, za správné.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně správně posoudil svou pravomoc k projednání této právní věci ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a podle ustanovení §88 písm. g) občanského soudního řádu (co do místní příslušnosti) a dospěl správně i k závěru, že na tuto právní věc je třeba aplikovat ustanovení restitučních předpisů.
V daném případě vycházel soud prvního stupně správně ze zjištění, že děd žalobců B. S. – L. (který byl německé národnosti a také německé státní příslušnosti) zemřel 11. 12. 1945 a otec žalobců Ch. S. – L. podal dne 24. 12. 1946 dědickou přihlášku k pozůstalosti po B. S. – L. Dne 28. 4. 1947 vydal bývalý Okresní národní výbor v N. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskační výměr č. 23318/47 o konfiskaci veškerého majetku příslušníků rodiny S. - L. Dne 15. 10. 1947 vydal Okresní národní výbor v N. výměr č. 24 266/47 ohledně konfiskačních předpokladů u příslušníků rodiny S. – L. a za zkonfiskovaný majetek blíže označil specifikovaný majetek v katastrálních územích Z., V. T., Ž., Č. S. a B. Soud prvního stupně pokládal za doloženo i to, že dne 16. 5. 1948 Ch. S. – L., jenž byl jediným závětním dědicem po zůstaviteli B. S. – L., prohlásil dědickému soudu na jeho výzvu, že vzhledem k uvedeným konfiskačním výměrům nemůže uvést žádné jmění, ohledně něhož by bylo nutno pozůstalost po B. S. – L. projednat a že tedy navrhuje odbytí pozůstalosti pro nedostatek pozůstalostního jmění (ve smyslu §72 tehdejšího tzv. nesporného patentu, týkajícího se projednání dědictví). Ohledně zmíněné konfiskace soud prvního stupně správně dovozoval, jak uváděl odvolací soud, že tu konfiskovaný majetek (z vlastnictví B. S. – L.) přecházel na stát již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. dnem 30. 10. 1945), a to přímo z tohoto právního předpisu, bez ohledu na perfektnost později vydaných konfiskačních výměrů. B. S. – L. tu byl nepochybně osobou, na niž se dekret č. 108/1945 Sb. vztahoval.
Odvolací soud posléze zdůrazňoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně „je z cela v souladu s již ustálenou soudní praxí“, vyplývající ze zásadního výkladu, podaného ohledně žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném v částce 166 Sbírky zákonů sdělením č. 477/2005 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a změnil jej podle ustanovení §220 občanského soudního řádu jen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Městem Č. S. (a to v otázce opomenutého nepřipočtení 19 % daně z přidané hodnoty k účtovaným nákladům řízení tohoto žalovaného města). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolacího soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 1. 12. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 17. 1. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v N., tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali nesprávnost soudy obou stupňů zaujatého „výkladového stanoviska, že majetkové nároky osob, domáhajících se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, proti zásahům, ke kterým došlo mimo časové období vymezené restitučními předpisy, jsou apriori vyloučeny“. Dovolatelé mají za to, že toto výkladové stanovisko nepřípustným způsobem omezuje právo vlastníka, dané obecnými předpisy, jež není vyloučeno zvláštním předpisem. Dovolatelé mají naproti tomu za to, že tu stát „převzal sporný majetek právního předchůdce žalobců bez právního důvodu a že se tak stalo proto, že zákonný postup podle veřejnoprávních předpisů tu nebyl dodržen a tedy k přechodu vlastnictví po právu nedošlo“; dovolatelé se proto svou žalobou domáhali u soudů obou stupňů rozhodnut soudu, určující, že v tomto případě je rozhodnutí o konfiskaci majetku nicotným právním aktem bez právních účinků. Dovolatelé zdůrazňovali, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. sice docházelo ex lege, ale jen při splnění všech dekretem stanovených podmínek, mezi něž patřilo i právně účinné správní rozhodnutí o tom, že určitá osoba je osobou uvedenou v §1 odst. 1 (pod body 1, 2 nebo 3) dekretu č. 108/1945 Sb., a to rozhodnutí vydané k tomu příslušným orgánem. Pro pozůstalostní řízení o pozůstalosti po B. S. – L. bylo vydání takového rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. nezbytné. Dovolatelé jsou však v daném případě přesvědčeni o nicotnosti správního rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., protože v daném případě bylo toto řízení vedeno proti neurčitému okruhu osob a v řízení tak vůbec nebyl určen subjekt správního řízení. Neodpovídalo tedy rozhodnutí o konfiskaci (jež tu mělo být vydáno ve smyslu ustanovení tehdy platného správního řádu – vládního nařízení č. 8/1928 Sb.) skutkovému stavu v daném případě, v němž za ležící pozůstalost po zůstaviteli B. S. – L. jednal v souladu s tehdejší právní úpravou jediný přihlášený dědic Ch. S. – L., jehož existence i místo pobytu byly správnímu orgánu známy a který byl zastoupen advokátem (JUDr. N.). Není tu rozhodné, dovozují dovolatelé, „uplynutí dlouhé doby od tehdejšího řízení o konfiskaci a od řízení o projednání dědictví po zůstaviteli B. S. – L.“; naléhavý právní zájem žalobců na projednání jejich určovací žaloby a na rozhodnutí o ní je tu dán v důsledku „dosud neskončeného dědického řízení“.
Žalovaná společnost s ručením omezeným P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděla, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno jako dovolání nepřípustnému, neboť nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam, když odvolací soud posuzoval věc v souladu s právními závěry stanoviska pléna Ústavního soud ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.). Žalovaná společnost s ručením omezeným dále sdělovala, že již není vlastníkem těchto nemovitostí: 1) budovy čp. 2, postavené na pozemku parc. č. 108/1 v katastrálním území R. u Č. S., budovy čp. 5 na pozemku parc. č. 104, budovy čp. 10 na pozemku parc. č. 131 a budovy čp. 14 na pozemku parc. č. 108/4 v katastrálním území R. u Č. S. (tyto nemovitosti jsou nyní ve vlastnictví N. p. ú.v P.), 2) dále budovy čp. 13 umístěné na pozemku parc. č. 130 v katastrálním území R. u Č. S., která je nyní ve vlastnictví majitelky Z. P. (z P. 8, Bohnická 21/37, a 3) jakož i budovy čp. 12 na pozemku parc. č. 129 v R. u Č. S., která jsou nyní ve spoluvlastnictví spolumajitelů V. A. (z N., Běloveská 1773), T. V. a M. V. (z P. 9, U Strouhy 270/19).
Dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má odvolací soud po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze 17. 10. 2006 (sp. zn. 20 Co 197/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, vyplývalo, že při posuzování této právní věci odvolací soud měl na zřeteli ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu i ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., a to v souvislosti s ustanoveními předpisů restituční povahy.
V této právní věci se soudy obou stupňů tedy zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v předpisech restituční povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 108/1945 Sb. i č. 12/1945 Sb. byly zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, byl zaujat výkladový právní závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními předpisů restituční povahy), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soud ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Také odvolací soud v daném případě neřešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tu tedy u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu, upravujících zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pěti ze žalovaných v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů vynaložených žalovanou společností s ručením omezeným P. na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému P., s. r. o., nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícího v podstatě poukaz na správnost závěrů soudů obou stupňů při posuzování této právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu