ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.465.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 465/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Z. d. Ú. v K. Ú., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30. 8. 2007, sp. zn. 56 Co 444/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 238/1996 (žalobců: 1. D. M., 2. P. J., a 3. Z. J., proti žalovanému Z. d. Ú. v K. Ú., zastoupenému advokátkou, o náhradu živého a mrtvého inventáře a o náhradu za nemovitost), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 9. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze 7. 9. 2005, č. j. 16 C 238/96-273. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalované Z. d. Ú. je povinno zaplatit žalobcům D. M., Z. J. a P. J. 107.420,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl.o rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému zemědělskému družstvu bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech na úhradu placeného znalečného 3.695,- Kč a placeného svědečného 72,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného zemědělského družstva bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 8. 2007, sp. zn. 56 Co 444/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo žalovanému družstvu uloženo zaplatit žalobkyni D. M. 16.214,50 Kč, žalobci Z. J. 16.214,50 Kč a žalobci P. J. 16.214,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; co do částky 58.776,50 Kč byla však žaloba žalobců zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dále bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu zálohovaných nákladů řízení 2.148,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek 1.148,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného zemědělského družstva bylo shledáno částečně důvodným.
Pokud právní předchůdkyně žalobců (jejich matka R. J.) uplatnila nárok na úhradu živého a mrtvého inventáře ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), došlo v odvolacím řízení k dohodě žalobců a žalovaného družstva ohledně výše nároku žalobců na náhradu živého a mrtvého inventáře, která vycházela z jejich dřívější dohody z 8. 5. 1994. Právní předchůdkyni žalobců byly tehdy vydány krávy v počtu 6 kusů v ceně 99.772,- Kč (když hodnota jedné krávy v částce 16.000,- Kč byla započtena na náhradu za mrtvý inventář); dále byla žalobcům vydána 2 prasata v hodnotě 2.565,- Kč. Pokud šlo o náhradu za mrtvý inventář bylo dojednáno plnění ve výši 74.511,30 Kč; částečně bylo na tuto náhradu plněno částkou 16.000,- Kč takže nevypořádaná výše náhrady za mrtvý inventář činí 58.511,- Kč. Pokud šlo o náhradu za převzaté zásoby, uvedli účastníci řízení shodně, že „považují dohodnuté plnění o zásobách (zejména o obilí) za uspokojené“.
O vypořádání restituční pohledávky uváděl odvolací soud, že o ní uzavřelo žalované družstvo dohodu z 26. 5. 1994. Mezi účastníky řízení byla nesporná výše náhrady za stavby, které žalované družstvo užívalo, ale které zanikly před účinností zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); konkrétně šlo o náhradu za kravín, vepřinec a kolnu, jejichž přídělová cena činila u kravína 779,- Kč, u vepřína 146,- Kč a u kolny 256,- Kč.
Odvolací soud tedy posléze shrnoval, že žalobcům vznikl nárok podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výši 216.554,30 Kč. Žalované družstvo plnilo žalobcům částkou 169.093,- Kč. Měl tedy odvolací soud za to, že zbývá k úhradě 47.461,30 Kč a dále částka 1.182,- Kč za zaniklé stavby (kravín, vepřinec a kolnu), takže povinnost žalovaného družstva k plnění náhrady činila ve svém zbytku 48.643,30 Kč, z čehož každému ze žalobců (kteří jsou každý v třetinovém podílu dědici po své předchůdkyni – R. J.) náleží částka 16.214,50 Kč. Co do zbývající částky (ze žalobního návrhu žalobců), tj. co do částky 58.776,50 Kč, byla pak žaloba žalobců zamítnuta.
V tomto smyslu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze 7. 9. 2005, č. j. 16 C 238/96-273 Okresního soudu v Karlových Varech, změněn odvolacím soudem podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 2, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované družstvo v řízení zastupovala, dne 16. 10. 2007 a dovolání ze strany žalovaného družstva bylo podáno u Okresního soudu v Karlových Varech dne 4. 12. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalované zemědělské družstvo navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalované družstvo mělo za to, že je jeho dovolání přípustné. Dovolatel je toho názoru, že v daném případě soud „přes správně provedené skutkové zjištění, provedené důkazy nesprávně zhodnotil a nesprávně je po právní stránce posoudil (dopustil se i početní chyby, z níž nesprávně pak vycházel“) při stanovení platební povinnosti; dovolatel tedy uplatňoval dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se zemědělské družstvo vytýkalo především zásadně, že soudy v této právní věci nebraly v úvahu „nemožnost náhrad za již neexistující stavby v rozporu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Dále žalované družstvo poukazovalo na to, že „po celou dobu nabízelo a nabízí žalobcům majetek využitelný pro podnikatele v zemědělství (např. silážní panely, jímky apod.) a také i své finanční pohledávky dosud nevymožené, i když už odsouzené“, jakož i byt k bydlení pro žalobce v Ú. Soudy však přešly bez povšimnutí žalovaným družstvem žalobcům nabízené možnosti vypořádání nároku věcmi i pohledávkami, k němuž docházelo v celém průběhu řešení vzájemných vztahů od roku 1994.
Posléze žalované družstvo vytýkalo i to, že soud „v celém tomto řízení nevzal v úvahu tu okolnost, že nebyla dosud sepsána dohoda o vypořádání“; Pokud žalované družstvo přesto na vyrovnání závazku plnilo vůči žalobcům, stalo se tak proto, že žalované družstvo uznávalo nárok právní předchůdkyně žalobců R. J. vůči družstvu.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaného družstva bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobců, opírající se o stanovisko tzv. sankční komise v Karlových Varech, všechny žalovaným družstvem nabízené stroje a jiné věci byly nezpůsobilé a vhodné byly už jen pro sešrotování; některé další věci, uváděné v seznamu žalovaného družstva, nebyly vůbec k dohledání; seznam pohledávek nabízených jako protihodnota nebyla vlastně žalovaným družstvem předložen a realizovatelná byla vlastně jen 1 pohledávka, uváděná žalovaným družstvem; bytová jednotka v Ú. nebyla žalobcům nabídnuta. Žalobci převzali formou náhrady 70% majetku a jen 30% žádali uspokojit finančně, když už nebyla vlastně jiná forma náhrady. Dohoda o vydání majetku byla mezi původní žalobkyní (která ani nebyla členem zemědělského družstva) a tato dohoda byla sepsána žalovaným družstvem dne 8. 5. 1994. Původní oprávněné osobě – R. J. (matce žalobců) bylo doporučeno tehdy před dohodou dát si vypracovat znalecký posudek, což také bylo učiněno.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se družstva bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolávající se družstvo ve svém přípustném dovolání uplatňovalo jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo se použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 8. 2008 (sp. zn. 56 Co 444/2006 Krajského soudu v Plzni) poukazoval co do argumentace svého rozhodnutí ve věci samé na ustanovení §14 odst. 1, 5 a 9, §16 odst. 2, 4 a 6 a §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě podle tohoto zákona náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut náhradou jiný pozemek.
Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby, určená ke dni 24. 6. 1991 nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen.
Podle ustanovení §14 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. nestane-li se oprávněná osoba též vlastníkem meliorační stavby, je povinna umožnit kontrolu, údržbu a opravy právnická osoba nebo fyzická osoba, která odpovídá za její stav a činnost.
Podle ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost je do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitost jen do výše uhrazení přídělové ceny.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. poskytne náhrady podle §14 a §15 tohoto zákona (kromě náhrady za pozemek) právnická osoba, která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydává.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní, nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. 6. 1991 s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě nemovitost v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak.
Podle ustanovení §16 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě o způsobu náhrady, rozhodne o způsobu náhrady soud.
Podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se náhrada živého a mrtvého inventáře poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., případně se nahradí v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacené před účinností zákona č. 229/1991 Sb. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: Finanční náhrada se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou, včetně stavby, která byla demolována. U obytných budov, hospodářských budov a jiných staveb, které zanikly (§14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) se hodnota demolované stavby (stejně jako amortizace existujících staveb) posuzuje ke dni 24. 6. 1994 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.), a to za období od jejich převzetí státem (nebo jinou právnickou osobou).
Poskytnutí náhrady za mrtvý a živý inventář podle ustanovení §20 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. není vázáno na vrácení zemědělské půdy (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 54 /132/).
Při uzavření dohody o poskytnutí náhrad (upravených v §14, §15 a §16 zákona č. 229/1991 Sb.) je možné učinit předmětem náhrady bez dalšího peněžité plnění (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 53 /131/).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právní úpravy i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil, když věc posoudil takto: „Účastníci řízení před odvolacím soudem uvedli, že ohledně výše náhrady byla uzavřena dohoda o vydání majetku ze dne 8. 5. 1994 (šlo o dohodu mezi právní předchůdkyní žalobců R. J. a žalovaným družstvem). Pokud jde o formu náhrady za mrtvý a živý inventář, za znehodnocení stodoly a pokud jde o náhradu ze stavby, které zanikly, odvolací soud rozhodl o náhradě v penězích, neboť věci téhož druhu nebo srovnatelného druhu, velikosti a množství, jakož i služby, jež by žalovaná strana žalujícím mohla poskytnout, a rovněž další věci, které v průběhu řízení žalované družstvo nabízelo, nejsou pro žalobce využitelné; s ohledem také na délku tohoto soudního řízení, nelze už na žalobcích spravedlivě požadovat, aby přijali od žalovaného od žalovaného družstva jinou náhradu než náhradu peněžní. Žalované družstvo v průběhu soudního řízení nabízelo žalobcům stroje, které byly ustanoveným znalcem oceněny, avšak nakonec bylo zjištěno, že jde o zcela nepoužitelné věci. Pokud žalované družstvo žalobcům nabízelo náhradu formou převodu pozemku, bylo zjištěno, že pozemky byly pojaty exekučního řízení. Rovněž náhrada ve formě postoupení pohledávky nebyla ve prospěch žalobců realizována, když totiž žalované družstvo nakonec rozhodlo o postoupení pohledávky jinému restituentovi. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobcům nelze vytýkat, že by v důsledku jejich nevstřícnosti nemohlo dojít k dohodě o vypořádání se žalovaným družstvem; na druhé straně ani žalovanému družstvu nelze upřít snahu nárok žalobců v průběhu řízení alespoň částečně uspokojit“.
Pokud dovolatel ve svém dovolání uváděl, že „přes správně provedené skutkové zjištění soud nesprávně provedené důkazy zhodnotil a nesprávně je posoudil“, dovolací soud poukazuje i v tomto směru na závěry z uveřejněné judikatury soudů, z nichž i v tomto řízení o dovolání bylo třeba vycházet. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr: „Dovolacím důvodem uvedeným nyní v §241a odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být ani vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), neboť hodnocení důkazů je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud vzal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“.
Neshledal proto, vzhledem k uvedeným okolnostem, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným tak, že by bylo na místě přikročit k jeho zrušení ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Podle téhož procesního ustanovení tedy dovolací soud přikročil svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného.
Dovolávající se zemědělské družstvo nebylo v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalobci v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalobcům nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu