ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4650.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4650/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. F., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r., zastoupené ministerstvem zemědělství se sídlem v P., za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce A. Z., a I. Z., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 112 C 364/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007, čj. 11 Co 913/2006-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, čj. 112 C 364/2002-151, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků v žalobě blíže specifikovaných, a to z titulu jejich vydržení podle dříve platných právních předpisů. Okresní soud uznal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neshledal však, že by držba pozemků se strany právních předchůdců žalobce byla založena na dobré víře, že jim pozemky vlastnicky patří.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla napadána. Podle nich dovozoval žalobce své vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením uskutečněným jeho právními předchůdci; ti vycházeli z písemné dohody s předchozím vlastníkem pozemků, Báňskou a hutní společností, podle níž měly být pozemky směněny po splnění stanovených podmínek, k čemuž později došlo. Odvolací soud vyslovil názor, že samotné splnění těchto podmínek nemohlo vést k dobré víře právních předchůdců žalobce, že pozemky získali do svého vlastnictví, když následně již neuzavřeli žádnou smlouvu o převodu vlastnictví, resp. uzavření takové smlouvy nebyla prokázáno, a navíc tehdejší právní úprava podle obecného zákoníku občanského vyžadovala zápis vlastnického práva do pozemkové knihy. Skutečnosti, že právní předchůdci žalobce předmětné pozemky fakticky užívali, nebo že byli jinými subjekty, včetně státních orgánů, považováni za vlastníky, nepřikládal při posouzení věci podstatný význam. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že pokud by i na straně právních předchůdců žalobce byla dána dobrá víra, že pozemky jim náleží, nebyla splněna vydržecí lhůta, protože v roce 1951 byli vyzváni státním notářem k předložení listin ohledně svého vlastnického práva a sami jej zmocnili k jejich obstarání, což se nepodařilo, protože kupní smlouvu neměl nikdo z vyzvaných subjektů. Podle závěrů odvolacího soudu nemohlo proto dojít k vydržení vlastnického práva, protože držba právních předchůdců žalobců nesplňovala požadavek stanovený zákonem, totiž dobrou víru držitelů, že pozemky jim vlastnicky náležejí.
Ve včasném dovolání uplatňuje žalobce jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy okolnost, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v posouzení dobré víry držitelů pozemků v období právní úpravy platné za účinnosti středního občanského zákoníku, tj. zákona č. 141/1951 Sb., za situace, kdy držitelé byli rozhodnutími o přikázání pozemků do užívání, v nichž byli označováni za vlastníky, utvrzováni v tom, že jim svědčí vlastnické právo. Soud podle dovolatele aplikoval na věc nesprávné zákonné ustanovení §130 platného občanského zákoníku, ač dobou rozhodnou pro posouzení vydržení je doba od roku 1938 a po dobu platnosti středního občanského zákoníku, kdy právní předchůdci žalobce hospodařili na předmětných pozemcích v přesvědčení, že jim svědčí řádný nabývací titul. Dobrá víra musí být hodnocena objektivně z toho hlediska, zda držitel při normální opatrnosti nemohl mít pochybnosti, že mu vlastnické právo náleží. Pokud byl utvrzován o svém vlastnictví státními orgány, lze jen těžko dovodit, že nebyl v dobré víře stran přesvědčení o svém vlastnickém právu. Je rovněž třeba přihlédnout k době, ve které se tak dělo, tj. v době Protektorátu a počátku lidově demokratického zřízení, které degradovalo vlastnické právo soukromé osoby, i k nízkému stupni vzdělání držitelů. Socialistické organizace přitom vedly v hospodářských smlouvách poznámky, že pozemky jsou směněny. Konečně pak je třeba vzít v úvahu ustanovení §145 odst. 2 středního občanského zákoníku, podle něhož v případě pochybností se má zato, že držba je oprávněná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem, dovolací soud však je neshledal přípustným. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud sïce rozhodoval podruhé, poté, co jeho první rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, v obou případech však rozhodl stejně, tj. zamítnutím žaloby; nepřichází proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Dovolací soud však ani nedospěl k závěru, že by právní problematika řešená rozsudkem odvolacího soudu byla zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. Jde totiž o hodnocení vycházející v konkrétním případě z provedených důkazů, přičemž otázka hodnocení dobré víry držitelů z hlediska vydržení vlastnického práva odpovídá běžné judikatuře soudů. Za zmínku rovněž stojí, že nejde o řízení podle §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, které umožňuje neformálnější pohled na určení oprávněných osob pro účely vydání nemovitostí.
Okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citoval §130 odst. 1 obč. zák. v platném znění, nemůže nic změnit na hodnocení dobré víry držitele, protože ustanovení §145 středního občanského zákoníku je zcela shodné, a to i v otázce pochybností o dobré víře. Závěr odvolacího soudu může pak být podpořen i skutečností, že právní předchůdci žalobce nepodali opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu z 9.10.1997, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na vydání předmětných pozemků, protože nebyli shledáni oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 221/1991 Sb. k vydání předmětných pozemků.
Dovolací soud proto neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalované straně, která by s ohledem na výsledek tohoto řízení měla nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu