ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4669.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4669/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) Ing. L. K., a b) Mgr. J. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. k. M., o.s., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi a určení, že nájemní vztah mezi účastníky trvá, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 8 C 329/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č.j. 8 Co 382/2007-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č.j. 8 Co 382/2007-113, se ve výroku, jímž byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 27. 2. 2007, č.j. 8 C 329/2006-81, změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že nájemní vztah mezi účastníky trvá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j.
8 Co 382/2007-113, změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku (soudu prvního stupně) ze dne 27. 2. 2007, č.j. 8 C 329/2006-81, jímž soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu ze dne 26. 9. 2006 je neplatná a nájemní vztah mezi účastníky trvá, tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který zjistil, že účastníci uzavřeli dne 4. 6. 1999 smlouvu o nájmu pozemku p. č. 1368/1 v k. ú. M. (dále jen „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“), jehož vlastníkem je žalovaný. Nájem byl sjednán na dobu 20 let za účelem zřízení a užívání dvou tenisových kurtů, příp. dalších sportovních ploch. Účastníci ve smlouvě sjednali možnost ukončení nájemní smlouvy ze strany pronajímatele v případě realizace jiného investičního záměru pronajímatelem v souladu s územním plánem s tím, že pronajímatel v takovém případě nahradí nájemcům náklady investované do výstavby. Žalovaný později vypověděl nájemní smlouvu s tím, že nájemní vztah skončí ke dni 5. 10. 2006 a vyzval žalobce k ukončení stavebních prací a vyklizení předmětného pozemku, neboť se dohodl s obcí M. na jiném využití tohoto pozemku, a to vybudování víceúčelového sportoviště. Záměr vybudovat na pozemku víceúčelové sportoviště je v souladu územním plánem obce a za účelem jeho realizace byla vyhotovena studie školního hřiště a vypracován projekt pro vydání územního rozhodnutí. Stavební povolení dosud vydáno nebylo.
V otázce právního posouzení však odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, který shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení a následně uzavřel, že výpověď z nájemní smlouvy je neplatná, nájemní vztah proto trvá. Příprava jiného investičního záměru pronajímatele by totiž podle soudu prvního stupně pro platné ukončení nájemního vztahu v souladu s čl. III. bodem 3 předmětné smlouvy ze dne 4. 6. 1999 měla být alespoň ve fázi vydání stavebního povolení, avšak v daném případě byl investiční záměr pronajímatele v době podání výpovědi ve stadiu rozpracování studie a projektu pro stavební řízení. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že v posuzované věci není dán naléhavý právní zájem jako předpoklad pro věcné projednání určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudní řádu (dále jen „o.s.ř.“). Stran určení, že předmětný nájemní vztah mezi účastníky trvá bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 5. 2005, č.j. 9 C 120/2004-23, který byl na základě odvolání změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2006, č.j. 42 Co 528/2005-46, tak, že bylo určeno, že nájemní vztah trvá. Odvolací soud má za to, že bylo-li pravomocně rozhodnuto, že nájemní vztah mezi účastníky trvá, není dán naléhavý právní zájem na tom, aby bylo opětovně určeno, že tentýž nájemní vztah trvá.
Co se týče žalobního požadavku na určení, že výpověď ze dne 26. 9. 2006 je neplatná, uzavřel odvolací soud, že takovéto určení nemůže na právním postavení žalobců za shora popsané situace ničeho změnit. Otázka platnosti či neplatnosti výpovědi je dle odvolacího soudu toliko otázkou předběžnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatelů došlo podáním výpovědi ze dne 26. 9. 2006 ze strany žalovaného k narušení jejich právní jistoty, čímž jim vznikl naléhavý právní zájem na určení, že dotčený nájemní vztah i nadále trvá. Naléhavost právního zájmu žalobců je odůvodněna zejména charakterem předmětné nájemní smlouvy, když jejím účelem byla realizace dlouhodobého záměru žalobců spočívajícího ve vybudování tenisových kurtů na pronajatém pozemku a současně požadavku na navrácení vložených prostředků. Dovolatelé se rovněž domnívají, že není možné přijmout názor odvolacího soudu, že za situace, kdy bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že nájemní vztah trvá, není dán naléhavý právní zájem na určení, že výpověď je neplatná, neboť akceptací tohoto názoru by bylo „paušálně všem fyzickým
i právnickým osobám v pozici nájemců odepřeno právo na obranu proti neprávem ukončovaným nájemním smlouvám“. Dovolatelé dále poukazují na to, že obec M. nemá, a neměla ani v době podání výpovědi, vypracován žádný územní plán, k čemuž nebylo dovolatelům při jednání před odvolacím soudem umožněno předložit důkaz, ačkoli byly dány podmínky pro postup dle ustanovení §205a odst. 1 písm c) o.s.ř. Nájemní smlouvu proto nebylo možno vypovědět z důvodů uvedených v čl. III. bodu 3 předmětné nájemní smlouvy ze dne 4. 6. 1999, neboť na základě tohoto ustanovení je možné předmětnou nájemní smlouvu vypovědět pouze v případě existence územního plánu obce M. a současně realizace investičního záměru, jenž je s územním plánem v souladu. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnil se závěry učiněnými odvolacím soudem. Za správný považuje názor, že není možné v soudním řízení za nezměněných podmínek opakovaně potvrzovat existenci právního stavu mezi účastníky. Uvádí, že žalobci nejsou na předmětném pozemku stavebníky, tudíž jejich námitky stran investic vložených do úprav předmětného pozemku jsou bezpředmětné. Dále polemizuje s tvrzeními ohledně existence, resp. neexistence, územního plánu obce M. v souvislosti se splněním podmínek pro jednostranné ukončení předmětného nájemního vztahu ze strany pronajímatele. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání, pokud jej neodmítne, zamítl a rozhodl o nákladech právního zastoupení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal především z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I. díl).
V rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor vyjádřený rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, na nějž dovolatelka odkazuje, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Odvolací soud sice z uvedených judikatorních závěrů v obecné rovině vycházel, avšak jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, že nájemní vztah mezi účastníky trvá, v dané věci nelze s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu považovat za správný. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že za situace, kdy bylo dříve pravomocným rozhodnutím určeno, že nájemní vztah trvá, není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení, že tentýž nájemní vztah trvá. Podáním výpovědi z nájmu ze strany nájemce (žalovaného) totiž došlo k podstatné změně poměrů mezi účastníky. Nelze proto ani dovodit, že by soud rozhodoval za nezměněného stavu o totožném předmětu řízení a projednání věci tak bránila překážka rei iudicatae ve smyslu ustanovení §159a o.s.ř. Žalobci jako nájemci přitom objektivně nemají jinou možnost zajištění ochrany svého právního postavení v předmětném nájemním vztahu ohroženého v důsledku podání výpovědi než podáním určovací žaloby, pokládají-li výpověď za neplatnou, tedy nezpůsobilou k ukončení nájemního vztahu.
Zbývá dodat, že pokud je žalobou požadováno, aby soud určil, že „nájemní vztah mezi účastníky trvá“, je žalobní petit v této části neurčitý, neboť postrádá vymezení předmětu nájemního vztahu. K této vadě, o jejíž odstranění se měl postarat postupem podle §43 o.s.ř. již soud prvního stupně, přihlédl dovolací soud z úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodováno o určení trvání nájemního vztahu mezi účastníky, není správný. Nejvyšší soud jej proto v této části, jakož i v závislých nákladových výrocích, podle ustanovení
§243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu je však třeba přisvědčit stran závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že výpověď ze dne 26. 9. 2006 je neplatná, neboť otázka neplatnosti výpovědi může být posuzována toliko jako předběžná otázka ve vztahu k řešení otázky existence, resp. neexistence, samotného nájemního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003). Protože rozsudek odvolacího soudu je v této části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. v této části zamítl.
Co se týče námitek dovolatelů týkajících se naplněnosti výpovědního důvodu podle čl. III bodu 3 předmětné nájemní smlouvy ze dne 4. 6. 1999, nemohl se jimi dovolací soud (vzhledem ke své výlučně přezkumné kompetenci) v posuzovaném případě zabývat, neboť odvolací soud žalobu věcně neposuzoval, když neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Za daného stavu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu