ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4765.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4765/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců a) Ing. K. K. , P., b) Ing. P. K. , bytem tamtéž, c) F. O., B., všech zastoupených JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 18, proti žalovanému městu Prostějov , se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 12-14, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Klimešem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 85/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, č. j. 21 Co 465/2005-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Jaroslava Klimeše.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 12. 2004, č.j. 6 C 85/2004-56, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníky nebytového prostoru stojícího na pozemku p. č. 265/2, který vznikl geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveným Geodetikou s. r. o., Sportovní 3, Prostějov, číslo plánu 3430-552/2004, dne 3. 3. 2004, oddělením z pozemku p.č. 265 v k.ú. P., zapsaného na LV č. 10001 pro k.ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov, jsou v podílu Ľ k celku žalobce a), v podílu Ľ k celku žalobce b) a v podílu ˝ k celku žalobce c). Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci byli povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 12.499,50 Kč. Odvolací soud též stanovil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 17.502,50 Kč.
Předmětem řízení bylo určení vlastnictví k nebytovému prostoru, nacházejícího se v budově na p. č. 265 v k.ú. P., který je ve vlastnictví žalovaného. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nabyli vlastnictví k domu na p. č. 264 v k.ú. P. na základě dohody o vydání věci ze dne 7. 2. 1991 a 5. 4. 1991, uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. V řízení bylo zjištěno, že budovy byly dosud v katastru nemovitostí zapsány jako celek. Z dokazování též vyplynulo, že v souvislosti s předáním vydané nemovitosti byl právní předchůdkyni žalobců fyzicky předán i předmětný nebytový prostor včetně klíčů. Právní předchůdci žalobců předmětný prostor pronajímali až do roku 2003, kdy žalobce prostřednictvím Domovní správy Prostějov, s. r. o, vyzval žalobce, resp. právní předchůdkyni žalobců a), b), k vydání bezdůvodného obohacení, s tím, že žalovaný je vlastníkem nebytového prostoru. Žalobci namítali vydržení předmětného prostoru podle §134 občanského zákoníku (dále o. z.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný nebytový prostor není samostatnou nemovitou věcí ve smyslu §118 a §119 o. z. a není rovněž prostorově vymezenou částí budovy, která by se podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, stala jednotkou. Současná právní úprava přitom umožňuje vlastnit nebytové prostory se všemi atributy vlastnického práva pouze v případě, je-li nebytový prostor samostatnou věcí, nebo byl-li vymezen jako prostorová část budovy podle zákona č. 72/1994 Sb. Pokud se však předmětný nebytový prostor nachází uvnitř stavby, kde jsou další prostory, není samostatnou věci a nebyl ani samostatně vymezen na základě prohlášení vlastníka budovy podle §4 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů; je součástí budovy jako celku. Ve vztahu k této součásti budovy se nelze s úspěchem domáhat určení vlastnického (spoluvlastnického) práva, ať již na základě určitého nabývacího titulu či na základě institutu vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé tvrdili, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též nebytové prostory (§118 odst. 2 o. z.), kterými se rozumí soubor místností popřípadě jednotlivá místnost, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny jako prostory nebytové, tedy k jinému účelu, nežli k bydlení. Rozhodujícím pro určení nebytového prostoru se tak stává právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o změně účelu užívání, což v daném případě bylo učiněno rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 12. 5. 1992 pod sp. zn. SÚ/605/92-Sa. Dovolatelé též nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že je nutné nejprve učinit prohlášení vlastníka budovy podle zákona č. 72/1994 Sb., a poté lze rozhodovat o nabytí vlastnického práva vydržením. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudy obou stupňů, a to se závěrem o nedostatečném vymezení nebytového prostoru jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 o. z. a též o nedostatku dobré víry žalobců jako předpokladu pro vydržení předmětného prostoru. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podání ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle současné platné úpravy vyplývající z občanského zákoníku (§118 odst. 2) může být nebytový prostor předmětem občanskoprávních vztahů. Vymezení pojmu „nebytový prostor“ obsahuje ustanovení §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, - jde o místnost nebo soubor místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení. Ustanovení též uvádí demonstrativní výčet provozů, které mohou být v nebytových prostorách realizovány; s negativním výčtem, že za nebytové prostory nelze považovat příslušenství bytu, prádelny, sušárny, kočárkárny a půdy. Za nebytové prostory však lze považovat též byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. V tomto smyslu je tento pojem občanskoprávních vztahů používán pro oblast závazkových vztahů, jmenovitě smluv o nájmu nebytových prostor.
V rozsahu působnosti zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se nebytovým prostorem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jiným účelům než k bydlení; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu nebo příslušenství nebytového prostoru ani společné části domu (§2 písm. c/ zákona). Uvedené ustanovení zákona však nemá za následek, že by takto definovaný nebytový prostor byl bez dalšího samotným předmětem občanskoprávních vztahů (viz postup nezbytný pro stanovení a vlastnictví jednotky podle §4 a násl. cit. zák,). V posuzované věci nebyl nebytový prostor samostatně vymezen jako jednotka , jak si již správně povšiml odvolací soud.
Základním předpokladem vydržení vlastnického práva je jeho způsobilý předmět . V daném případě však sporný nebytový prostor nebyl reálně vymezenou částí budovy na p.č. 265 (k prohlášení vlastníka této budovy nedošlo). Žalobci se k němu proto nemohou domáhat určení vlastnického práva. Tento nedostatek nemůže zhojit ani rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 12. 5. 1992, jímž byla povolena změna užívání sporného nebytového prostoru ze skladu na vzorkovou prodejnu nábytku. Toto rozhodnutí osvědčuje pouze způsob užívání předmětných prostor, ale není rozhodné pro určení samostatnosti věci ve smyslu občanskoprávním. Především však – viz podrobně odvolací soud ve svém odůvodnění na str. 5, třetí odst. shora – bylo přesvědčivě prokázáno a uzavřeno, že předmětný prostor je součástí budov , pouze s příchodem ze dvora od budovy (restituované, ve spoluvlastnictví žalobců). Jde tedy o právní závěr vycházející z provedeného dokazování, jímž je dovolací soud vázán. Je-li prostor součástí jiné věci, náležející jinému vlastníku (§120 odst. 1 o. z.), nemůže být ani věcí samostatnou ani součástí sousední nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku, formulovanou dovolatelem, z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již Nejvyšším soudem v obecné rovině judikována (ostatně jde o problém konkrétního posouzení jedinečného skutkového základu v této věci) a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15), krácená ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení ) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); včetně 19 % DPH činí za právní zastoupení žalovaného byla vypočtena náhrada ve výši 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu