Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.01.2008, sp. zn. 28 Cdo 4773/2007 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4773.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4773.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4773/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) M. D., b) Mgr. M. D., c) P. D., d) Ing. V. D., e) Ing. E. P., f) V. Ch., a g) D. K., z toho žalobců a), c) až g) zastoupených advokátem, proti žalovanému s. m. B., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitosti, vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 42 C 158/92, o dovolání žalobců a), c), e), f) a g) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, č.j. 44 Co 447/2006-157, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 29. 5. 2007, č.j. 44 Co 447/2006-157, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 26. 10. 2006, č.j. 42 C 158/92-150, jímž bylo podle §208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) odmítnuto odvolání žalobců a), c), e), f) a g) proti rozsudku téhož soudu ze dne 28. 11. 2005, č.j. 42 C 158/92-128, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že dne 2. 1. 2006 byl společnému zástupci žalobců a), c), e), f) a g) advokátu JUDr. et PhDr. J. P., CSc. (dále jen „společný zástupce žalobců“), doručen jeden stejnopis citovaného rozsudku; téhož dne byl rozsudek doručen i žalobkyni b), která v řízení nebyla zastoupena, a právní zástupkyni žalovaného. Dne 31. 8. 2006 společný zástupce žalobců obdržel na základě učiněných výzev pět dalších stejnopisů citovaného rozsudku. Odvolání žalobců a), c), e), f) a g) ze dne 6. 9. 2006 směřující proti citovanému rozsudku soud prvního stupně jako opožděné odmítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a dospěl k týmž právním závěrům. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu o pravidlech doručování rozsudku nesvědčí domněnce žalobců a), c), e), f) a g) o shodném počtu stejnopisů rozsudku s jejich „osobním“ počtem; takové pojetí podle odvolacího soudu „vytěsňuje“ úlohu společného zástupce s procesní plnou mocí, jehož úlohou je své zmocnitele náležitě poučit a upozornit (§32 odst. 3 o.s.ř.) a který je oprávněn ke všem úkonům, jež může v řízení činit účastník (§28a odst. 1 o.s.ř.). Tento zástupce tedy v civilním řízení disponuje „plnou zástupností“, jež v případě společného zastoupení vícerých účastníků zahrnuje i to, „že jim všem je jeho prostřednictvím doručen stejnopis písemného vyhotovení rozsudku, byť je formálně jeden.“ Je-li tímto způsobem jinak řádně doručeno, počínají tímto okamžikem jednotlivým zastoupeným běžet lhůty k podání odvolání. Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podali žalobci a), c), e), f) a g) dovolání; z jeho obsahu vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že napadají pouze potvrzující výrok I, nikoli nákladový výrok II. Přípustnost dovolání shledávají v ustanovení „§237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“ a jako dovolací důvod uplatňují (opět posuzováno podle obsahu), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). „Zásadní právní význam“ napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v tom, že rozhodnutí zasahuje do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť „upírá právo každého účastníka řízení na doručení a obdržení rozhodnutí, kdy je procesním právem s doručením spojována celá řada skutečností, jako např. běh lhůt pro podání opravných prostředků atd.“ Za nesprávný konkrétně považují závěr odvolacího soudu, že je-li více účastníků zastoupeno společným zástupcem s procesní plnou mocí, je doručení jednoho stejnopisu rozsudku tomuto zástupci ve vztahu ke všem takto zastoupeným účastníkům doručením řádným a tímto okamžikem počíná každému z nich běžet lhůta k podání opravného prostředku. Soud má podle dovolatelů zákonnou povinnost doručit rozsudek každému účastníku řízení, ať už je či není v řízení zastoupen. Rozsudek ze dne 28. 11. 2005, č.j. 42 C 158/92-128, byl prostřednictvím společného zástupce žalobců doručen dne 2. 1. 2006 „pouze jednomu ze žalobců, aniž by (soud) dalším žalobcům právně zastoupeným týmž advokátem jakýmkoliv jiným způsobem byť v rozporu s dikcí ust. §49 odst. 1 věty první o.s.ř. v zákonem stanovené lhůtě rozsudek doručil.“ Citovaný rozsudek byl doručen společnému zástupci žalobců v pěti stejnopisech teprve dne 31. 8. 2006; jednotlivá vyhotovení však byla opatřena doložkou právní moci, ačkoli „lhůta pro odvolání počala běžet až 1. září 2006 a uplynula (nikoliv marně) 15. září 2006.“ Proto dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení prvostupňové „pro jejich rozpor se zákonem v plném rozsahu zrušil.“ Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl ke zjištění, že žalobci a), c) až g), zastoupeni advokátem, podali dovolání včas, dovolání splňuje formální i obsahové náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o.s.ř.), avšak směřuje vůči rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §236 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu vyplývá z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. Ustanovení §237 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 592/2005; k pojmu „věc sama“ srov. usnesení téhož soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí nelze subsumovat pod žádný ze zde taxativně uvedených případů. Dovolání však není přípustné ani podle §239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (případně jiného návrhu na zahájení řízení) podle §43 o.s.ř., nikoli odmítl-li soud prvního stupně odvolání postupem podle §208 odst. 1 o.s.ř. pro jeho opožděnost, jak je tomu v posuzované věci (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované pod č. 41/2003 Sbírky). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců a), c) až g) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Dovolatelé sice z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. ledna 2008 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/24/2008
Spisová značka:28 Cdo 4773/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4773.2007.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02