ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4816.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4816/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatelů: a) PhDr. J. F., b) Ing. arch. E. S., a c) Mgr. P. F., PhD., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 1. 4. 2008, sp. zn. 42 Co 134/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 13/2007 (žalobců PhDr. J. F., Ing. arch. E. S. a Mgr. P. F., PhD., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. T. 02 C. R., a. s., zastoupené advokátkou, a 2. České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání odvolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 29. 11. 2007, č. j. 80 C 13/2007-110. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že do neodevzdané pozůstalosti po R. F. patří pozemky parc. č. 2396/2, parc. č. 202/2, část, parc. č. 756/22, část, a parc. č. 790/4, část, v katastrálním území M. H. (obec O.), vyznačené na geometrickém plánu Ing. V. R. z 9. 12. 1999, č. 1037-715/1999 (který je přílohou uvedeného rozsudku soudu prvního stupně). Byla také zamítnuta žaloba žalobců o určení, že „do neodevzdané pozůstalosti po H. M. (prohlášené za mrtvou dne 5. 4. 1943) a do neodevzdané pozůstalosti po G. B. (prohlášené za mrtvou dne 31. 12. 1943) patří ideálních 11/30 pozemků parc. č. 202/2, část, parc. č. 756/22, část, parc. č. 790/4, část, a parc. č. 985/2 v katastrálním území M. H. (obec O.), vyznačených v geometrickém plánu Ing. V. R. z 9. 12. 1999, č. 1037-715/1999 (který je přílohou uvedeného rozsudku soudu prvního stupně). Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m. n. n. p. n. n. n. ř. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované T. 02 C. R., a. s., na náhradu nákladů řízení 29.242 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 1. 4. 2008, sp. zn. 42 Co 134/2008. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek soudu prvního stupně z 29. 11. 2007, č. j. 80 C 13/2007-110, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti T. 02 C. R. na náhradu nákladů řízení odvolacího 29.242 Kč do tří dnů od první moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že v tomto případě, týkajícím se nemovitostí, které stát převzal v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, i když bez právního důvodu, nelze s úspěchem uplatňovat žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem podle obecných předpisů. Šlo tu o případ, dovozoval odvolací soud, kdy se nemovitostí zmocnil stát za situace, kdy předmětné nemovitosti nebyly odevzdány správkyni ležících pozůstalostí.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, patří do neodevzdaných pozůstalostí po R. F., H. M. a G. B., avšak šlo tu o případ, kdy žalobci měli svůj nárok uplatnit podle restitučních předpisů a pokud tak neučinili a uplatňují nyní žalobou o určení vlastnictví k těmto nemovitostem podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, bylo na místě, podle názoru odvolacího soudu, posoudit tento žalobní návrh jako neoprávněný.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 5. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště dne 8. 7. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou toho názoru, že v daném případě došlo ze strany státu k porušení tehdy platných právních předpisů, jmenovitě ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, účinného v době prohlášení právních předpisů žalobců – R. F. (k 7. 8. 1944), H. M. (k 5. 4. 1943) a G. B. (k 31. 2. 1943). Nebylo tu vykonáno ani usnesení Okresního soudu civilního v Ostravě z 20. 1. 1950, sp. zn. Nc V 407/1949, a nebyly vráceny v tomto rozhodnutí uvedené nemovitosti, zejména pozemek parc. č. 201 v katastrálním území M. H., a do ležící pozůstalosti po R. F.; s těmito nemovitostmi bylo protiprávně nakládáno, když např. byl demolován dům č. p. 237, postavený na pozemku parc. č. 201 v katastrálním území M. H. Nevykonáno zůstalo i usnesení Okresního soudu civilního v Ostravě, sp. zn. Nc V 405/1949, a nebylo vráceno ideálních 22/30 pozemků parc. č. 202 a parc. č. 109 v katastrálním území M. H., a to do ležící pozůstalosti po H. M.; došlo neoprávněně k demolicím domů č. p. 215 a č. p. 287, postavených na pozemcích parc. č. 215 a parc. č. 109 v katastrálním území M. H. Ohledně uváděných pozemků nebylo postupováno v roce 1963 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (rozhodnutími Městského národního výboru v O. ze 17. 9. 1963, č. j. Fin. 4/1764/1963-KM, a č. j. Fin. 4/1765/1963-KM), když nebyla dodržena ustanovení §1 odst. 1, §2 odst. 1 a §4 odst. 1 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., protože žadatel o získání těchto nemovitostí Obvodní podnik bytového hospodářství města O. neměl tyto pozemky v užívání a pozemky nesloužily k plnění úkolů této organizace; nebylo rovněž přikročeno k tomu, že by se žadatel o přikázání pozemků pokusil dříve o koupi předmětných pozemků z ležících pozůstalostí.
Dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, že se v daném případě nejednalo o nějaké právním předpisům odpovídající „majetkové opatření“ ze strany státu, které má na zřeteli stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05. V tomto případě ostatně nedošlo, podle názoru dovolatelů, k zániku vlastnictví k nemovitostem u právních předchůdců žalobců, ale došlo jen k přerušení pozůstalostního řízení těchto zůstavitelů. Šlo tu o převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu. Tento postup je ve zřejmém rozporu s článkem 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a vyvlastnění a nucené omezení vlastnických práv je možné jen ve veřejném zájmu a za náhradu.
Podle názoru odvolatelů tu žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví (vzhledem k právní úpravě dědění podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, jehož ustanovení se na daný případ vztahují podle přechodného ustanovení §565 zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku); „požadavek na jiné soudní určení tu pojmově nepřichází v úvahu s ohledem na uváděnou hmotněprávní úpravu“.
Ve vyjádření žalované akciové společnosti T. 02 C. R. k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nebyl v řízení před soudy obou stupňů shledán. Ze strany žalobců jde podáním určovací žaloby podle obecných předpisů o obcházení zákonů restitučních, podle nichž mohli žalobci v zákonem stanovené lhůtě případně svůj nárok uplatnit (např. podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Pokud tak neučinili „nemohou nyní po 15 letech žádat vrácení pozemků, které byly zastavěny novými stavbami po jejich odnětí“. Žalovaná akciová společnost (její právní předchůdci) nabyla pozemky, uváděné žalobci, v dobré víře, dodnes je v dobré víře drží a vlastnické právo k nim po uplynutí více jak desetileté vydržecí lhůtě vydržela.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 80 C 13/2007 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 1. 4. 2008, sp. zn. 42 Co 134/2008 Krajského soudu v Ostravě, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, popřípadě v zákoně č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, tedy předpisy restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především na dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně podle obecných předpisů domáhat ochrany vlastnického práva, k jeho zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Podle názoru Ústavního soudu ČR poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před mnoha desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 4. 2008 (sp. zn. 42 Co 134/2008 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou akciovou společností T. 02 C. R. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů, vynaložených žalovanou akciovou společností na již zmíněné vyjádření k dovolání odvolatelů, dovolací soud nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu vyjádření k dovolání, obsahujícímu v podstatě pouze to, co již bylo žalovanou akciovou společností uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu